14. 5. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
14. 5. 2004

Pokus o restauraci zbankrotované paměti

aneb mladá generace už je objektivnější

Nepamatovat si, to je nejlíp placený.
Jan Werich, Těžká Barbora

Nedávný sloupek Jana Čulíka, inspirovaný knihou Petra Jánského Totalita slovem, písní a obrazem - Dějiny hrůzovlády KSČ, respektive její recenzí Martinem Štumpfem pod názvem Jde Frantík kolem zahrádky se vrací k otázce, zda umění ztrácí hodnotu tím, že aktivně či pasivně slouží ideologii, kterou určitá část světa považuje za zvrácenou.

Téma to je ale zažloutlé a málokoho zajímající. Půjde-li kniha na odbyt, tak nikoli kvůli tomu, aby nezapomněli na hrůzovládu, ale daleko spíš kvůli tomu, aby se pobavili relativní stupiditou básniček, písniček a plakátů.

Slova o pamatování se často vytesávají do žulových pomníků, ke kterým papalášové kladou věnce, hluší k tomu, co zezdola zní na jejich adresu -- nasrat, jo, nasrat. To je týž Kryl, na jehož výrok o zbankrotované paměti se odvolává recenzent knihy.

V daném kontextu mohou mít slova o paměti dvojí význam -- mstu nebo prevenci. Protože jsme holubiččí povahy, jde spíš o to druhé. Otázka samozřejmě je, co si máme pamatovat a co se nemá opakovat.

Vysvětlovat, co chtěl básník čím říci, je vždy těžké, zejména, když se už nemůže ozvat. Mám však pocit, že Krylovi nešlo o bankrot ve smyslu prázdnoty paměti, ale neschopnosti něco s tím málem, co si pamatujeme, udělat.

Opoždění bojovníci proti komunismu stojí před leninskou otázkou, co dělat, protože i těm nejzatvrzelejším musí nakonec dojít, že komunismus ztělesněný spojenými proletáři, kteří se s rádiovkou na hlavě a písní na rtech prodrali ke korytu, je než neopakovatelným intermezzem v dlouhé historii boje o moc.

Udělejme zde malou odbočku k mýtu, že komunismus padl díky ekonomické převaze Západu (který odrovnal Rusy zbrojením) a chrabrému boji obyvatelstva, jemuž se zachtělo západní svobody a demokracie. Domnívám se, že pravým důvodem seberozpuštění (toto slovo mi připadá výstižnější než pád nebo porážka) komunistické vlády byla revoluce v oblasti šíření informací. První náznak přišel už v roce 1968, jenže tehdy ještě nebyla situace dost zralá pro přerod papalášů v podnikatele.

Další podstatný důkaz nenávratnosti komunismu lze i neozbrojeným okem vidět ve zhušťování politického spektra na malou velmi malou plochu vpravo od středu, kde volič ještě není zcela vyděšen pravicovým programem a peněženka investorů do politických stran se začíná otevírat. Pro komunisty zbývá prostor pragmaticky vyklizený sociálními demokraty. To je tak maximum, kam se mohou dostat.

Budoucnost světa tím ovšem nijak nerůžoví, protože zmíněné uspořádání paralyzuje politickou vůli nacházet řešení pro problémy, které přináší stále se prohlubující sociální a ekonomická nerovnováha ve světě.

Po pravdě řečeno, mocní tohoto světa nic měnit nechtějí, protože z tohoto vzchází jejich postavení. Jejich cílem je udržet situaci pod kontrolou, k čemuž více či méně vynalézavě používají známé prostředky: demagogii, lež a násilí.

Zmínil jsem se o tom, co revoluce v přenosu informací znamenala pro komunisty, jejichž chybou bylo, že chtěli kontrolovat všechno.

Moc v takzvaně demokratických zemích už dávno přišla na to, že informace, stejně jako prostředky jejich šíření, nejsou všechny stejně důležité, takže stačí mít pod kontrolou jen to opravdu podstatné. Pracovně bych to nazval metoda Hyde Parku. Nabízí se srovnání s percentuálním tenisem, který se připisuje Björnu Borgovi, světové jedničce druhé poloviny sedmdesátých let. Podstatou tak zvaného percentuálního tenisu je zjištění, že k vítězství postačí vyhrát jen určité procento z celkového počtu odehraných bodů - za určitých okolností i méně než 50%, dokážeme-li se soustředit na ty důležité.

Stejnou hru s námi hraje moc právě v oblasti informací. Dobrý příklad poskytují v tomto směru Spojené státy, kde hra o veřejné mínění pokaždé začíná nadhazováním míčku s nápisem demokracie. Ne snad, že by veřejné mínění něco opravdu znamenalo, nicméně je dobré mít kulisu, na jejímž pozadí akce lépe vynikne. Vzhledem k tomu, že rozhodující sdělovací prostředky jsou v rukách lidí patřících k mocenské elitě, není problém zajistit, aby editoři a komentátoři odvedli za co jsou skvěle placeni.

V říjnu 2003 byla uveřejněna zajímavá studie, zkoumající vliv sdělovacích prostředků na to, jak veřejnost nakonec vnímá jednu a tutéž zprávu zpracovanou různými sdělovacími prostředky. V tomto případě šlo o tři (jak nyní již víme) lži, jimiž se americká vláda snažila získat podporu veřejnosti k válce s Irákem:

    (a)
  • Irák má zbraně hromadného ničení; (b)
  • Má spojení s al Kajdou; a (c)
  • USA mají podporu světové veřejnosti.

Podle studie věřilo alespoň jedné z těchto tří mystifikací 80% respondentů, kteří uvedli jako hlavní zdroj svých informací TV sít FOX. Zmíněné procento pak klesalo v tomto pořadí CBS (71), ABC (61), NBC (55), CNN (55), tisk (47) a PBS -- veřejná televize (23).

Zde můžeme maličko odbočit k dopisu prezidenta Havla, v němž soukromě podpořil americkou válku v Iráku. Mluvčí americké vlády ovšem okamžitě presentoval dopis jako postoj České republiky. Není mi známo, zda česká vláda proti této mystifikaci protestovala.

Skutečnost, že americká vláda ve všech třech případech lhala, je jistě závažná, ale daleko významnější je implikovaná zprostituovanost sdělovacích prostředků samých. Jinými slovy řečeno, americká vláda si mohla dovolit lež vypustit, protože věděla, že se nic nestane, že všichni půjdou za Vůdcem.

To, že si moc uvědomuje klíčovou roli hlavních televizních společností, lze doložit na tomto příkladu: Známý komentátor sítě ABC, Tedd Koppel, se se svým editorem rozhodl uctít památku Američanů, kteří zahynuli v souvislosti s válkou v Iráku, přečtením jejich jmen a ukázáním jejich fotografií. Byla z toho aféra, protože americká vláda předpokládala, že ABC stejně jako ostatní hlavní sítě dodrží moratorium na informace o padlých, aby se nepopudila veřejnost.

Přitom ale tyto údaje jsou již dávno veřejně dostupné; profily a fotografie jsou například ZDE nebo ZDE. Najdete tam třeba Christophera Phelpse, kterému bylo pouhých 19, nebo Tyanu Avery-Felder, které bylo 22, najdete tam většinou mladé lidi do 23 let, z nichž mnozí šli do armády proto, že neměli jinou možnost získat vzdělání (případně americké občanství). Najdete tam neúměrný počet těch, které řadíme do kategorie viditelná menšina. Nenajdete tam ovšem žádná známá jména, ta jsou v seznamech studentů na univerzitách. Informace zastrčená kdesi na internetu však nemá příliš velkou váhu, a proto není společnosti nebezpečná.

Proč ABC daný program vysílala, je těžko říct. Možná, že se najednou probudil tak nějak lidský zájem o padlé. Možná v tom je kšeft, protože z Iráku se zase stala "story", takže je nutné inovovat. Stejné platí o informacích o mučení vězňů. Ví se o něm již řadu měsíců, jenže teprve fotografie z toho udělaly prodejnou záležitost.

Celá věc je pomalu zametena pod kobercem. Pár lidí dostalo poznámku do kádrových materiálů, PR experti pracující pro Bushe a Rumsfelda pečlivě odměřili míru "rozhořčení", které je nutné pro odvedení pozornosti -- a jede se dál, kočárem bílým kolem černých skal. Snad ještě někde mezi řádky lze vyčíst, že lidé, kteří rozhodli, že se bude dál používat "Sadámovo" vězení, museli být absolutní imbecilové.

Z hlediska manipulace veřejným míněním je zajímavá snaha Disneyovy společnosti odsunout do pozadí nový dokumentární film Michaela Moora Fahrenheit 9/11. Prý chtějí být nepolitičtí a nezasahovat do předvolebního boje zveřejňováním Bushova spojení s rodinou bin Ladinů. Blíže pravdě se zdá být vysvětlení, že Disney nechce ohrozit svoje obchodní zájmy na Floridě, kde shodou okolností vládne Bushův bratr Jeb.

Pokud jde o zmíněné vztahy dvou mocných rodin, nejde o nic nového; jsou vcelku obšírně popsány v Mooreově bestselleru Dude, Where Is My Country? (Hele, vole, kde je má zem?) Jenže tam to je jen na papíře, kdežto film jsou obrázky, které navíc přicházejí v době, kdy Bushova válka nemá zrovna nejlepší výsledky.

Zastavme se na chvíli u několika lží, které, tak říkajíc, změnily svět.

Záminkou pro americkou intervenci (na obranu zkorumpovaného jihovietnamského režimu) byl notoricky známý incident v Tonkinském zálivu v roce 1964. Nyní ovšem již víme, že odpověď na otázku, zda byla americká válečná loď Maddox ostřelována severovietnamskými dělovými čluny je jak vystřižená z Radia Jerevan: V zásadě to pravda je, s tím rozdílem, že ty čluny byly jihovietnamské, nestřílely na americkou loď, ale na severovietnamské území a americká loď tam nehlídkovala, nýbrž jihovietnamskou akci koordinovala.

Na začátku devadesátých let bylo veřejnosti předloženo srdceryvné svědectví o vyhazování dětí z inkubátorů a později s hereckou bravurou podané hrozby o zbraních hromadného ničení v Iráku nebo o ose zla Sadam -- bin Ladin.

Nezbankrotovaná paměť může nabídnout vzpomínku na Hitlerův trik s teroristickým útokem na vysílač v Glivici.

Zmíněné lži spojuje to, že s nimi propaganda uspěla. Rozděluje je čas, který uplynul mezi jejich narozením a vyvrácením. V případě Glivice a Tonkinu to trvalo mnoho let, lež s vyhazováním dětí z inkubátoru se rozplynula během jednoho roku, kdežto fabrikace o zbraních HN a spojení Sadama s nábožensky založenými teroristy byly snadno vyvratitelné takměř v reálném čase.

Jenže, a tady jsme u jádra věci, bohužel neexistuje mechanismus, který by umožnil něco změnit. V případě inkubátorů objednal kdosi akci jisté PR firmy, ta zajistila představení a dostala šek krytý daňovými poplatníky. Lež odhalená po akci nikoho nezajímá. Tím se ovšem dostáváme zpět ke zprostituovaným sdělovacím prostředkům.

Oprašme v paměti Powellův projev před Radou bezpečnosti. Teď již víme, že to byly účelové lži. A nejen to. Z kruhů blízkých tomuto symbolu čestnosti v americké politice se postupně dozvídáme, jak Powell zuřil, když se dozvěděl, co má prezentovat.

Hlavních sdělovací prostředky v USA podaly publiku zhruba tento obrázek: Powell "zabodoval" před Radou bezpečnosti přesvědčivou prezentací hrozby, kterou Irák představuje pro svět. Jako holubice (jíž se stal svlečením generálské uniformy) mezi jestřáby by jistě neospravedlňoval válku, kdyby si nebyl informacemi jist.

Zůstaňme chvíli u prezidenta samého. Občas bývá přirovnáván k Hitlerovi, což je samozřejmě nesmysl. S trochou ironie můžeme říct, že je vcelku jisté, že nikdy neskončí ve vězení, nenapíše knihu, nebude zraněn ve válce ani nespáchá sebevraždu.

Bush je sám o sobě nezajímavý. Bez vlivu svého otce by byl nejspíš obchodník s ojetými auty, který se v pravidelných měsíčních intervalech strachuje o to, jak pokrýt dluhy na kreditních kartách.

Daleko víc bychom se měli zamýšlet nad systémem, který umožňuje, že se takový člověk do pozice nejmocnějšího člověka na světě vůbec dostal. Přesněji řečeno, měli bychom se zamýšlet nad silami, které stojí v pozadí, nad jejich vizí světa a prostředky, jimiž ji chtějí dosáhnout.

Zde totiž začíná být paralela s Třetí říší celkem zjevná:

Opět tu je země, která povyšuje svoje zájmy nad cokoli ostatní, byvše vyvolena Bohem (Hitler mluvil o Prozřetelnosti). Stejně jako tehdy je moc v rukou omezené skupiny lidí, která svoji existenci zakládá na demagogii a lži. Znovu se ospravedlňuje zbrojení a vyhražuje právo zasáhnout kdekoli budou zájmy země v ohrožení. Znovu jsme svědky znevažování mezinárodního práva a institucí a legitimizace války jako nástroje pro dosažení dominantního postavení ve světě. Vymřeli filozofové a na jejich místo nastoupili přeplacení baviči (jak krásné české slovo), šašci, kteří odvracejí pozornost od reality společnosti manipulované zkorumpovanými politiky a prostituty ve sdělovacích prostředcích.

Jsou samozřejmě i rozdíly. Například v poměru k židům. V Německu bylo nemyslitelné, aby existovala organizace JINSA, plným jménem The Jewish Institute for National Security Affairs, jejíž člen by byl mezi poradci ohledně vedení blitzkriegu. V USA to možné je, a tak se stalo, že se vysloužilý admirál Leon A. "Bud" Edney podílel spolu s dalšími na studii Shock and Awe: Achieving Rapid Dominance, která se zabývá tím, co by Spojené státy měly udělat pro udržení schopnosti hájit svoje zájmy ve světě. Zájmy jsou ovšem definovány vágně, například jako přístup k trhům a v jich rámci k surovinám.

Studie z roku 1996 není teoretická. Mnohé z ní, včetně "Shock and Awe" již našlo uplatnění v praxi. V této souvislosti je nutné připomenout, že se již zase objevují úvahy o "omezeném" použití jaderných zbraní, které by vhodně doplnily "super bomby" a jiné dárky, které na objednávku produkují mozky fachidiotů, jimž úder razítka "supertajné" dodává falešné sebevědomí a současně připravuje o schopnost vnímat širší souvislosti.

Podobnost mezi německou a americkou propagandou je poněkud setřena pokrokem na poli manipulace s veřejným míněním, díky jemuž jsme se v podstatě již ocitli v orwellovském světě, kde mír je válka a ministerstvo pravdy šíří ty nejpustší lži. A není jistě daleko doba, kdy se začne přepisovat historie.

Možnosti jsou zcela netušené a to i v malých českých poměrech

Tak třeba Heydrich a Lidice. Jak dlouho jsme žili v omylu, že to byla hrdinná akce v boji proti okupantům! Díky novým přístupům k mezinárodnímu právu se teprve nyní se vyjasnilo, že Heydrich byl v Čechách legitimněji než Bremner v Iráku, protože v posledně jmenované zemi se nenašel žádný Hácha.

Gabčíka a jeho kolegy je pak nutné odhalit jako nelegitimní bojovníky, které na naše území propašovala cizí mocnost v rámci nenávisti k hodnotám Třetí říše. Tito teroristé neváhali ohrozit nevinné civilní obyvatelstvo mezi nímž se skrývali před zákonem a spravedlností.

Maskováni jako civilisté zbaběle napadli uniformovaného Heydricha a následně znesvětili církevní půdu poskytnutou militantním představitelem jisté církve.

Německé akce po atentátu, které byly dlouho označovány za persekuci obyvatelstva, teď již správně chápeme jako legální sebeobranu Němců proti teroristům. V jejím rámci zajistili určitý počet lidí podezřelých ze sympatizování s teroristy a zničili teroristickou základnu Lidice.

Srovnání teroristických domů se zemí bylo tehdy šokující inovací v boji proti terorismu, o níž se mnozí lidé mylně domnívali, že jí jsou schopni jen Němci, takže tato metoda těžko najde univerzálnější použití. Teď už víme, že opak je pravdou: Zmíněná metoda se velmi pěkně ujala, a to jak v původní buldozerové, tak v moderní raketové versi. Jak dokazuje Izrael, s jakýmsi národním charakterem to nemá nic společného.

Nesprávně bylo interpretováno i stanné právo. Teď již víme, že Němci, ať již je vidíme jako zvané protektory nebo nezvané okupanty, měli povinnost obnovit bezpečnost a pořádek na území, které kontrolovali, a tak zajistili a zneškodnili určitý počet lidí podezřelých z příslušnosti k teroristickým organizacím. Díky nepřesnostem v překladech českých udání došlo sice k některým nedopatřením, respektive okrajovým škodám, takže někteří jedinci teroristy před popravou upřímně proklínali, ale jinak se akce setkala s úspěchem. Pořádek byl obnoven, což české obyvatelstvo oslavilo masovými, pěkně organizovanými shromážděními.

Po tvůrčím využití moderní propagandistické terminologie se můžeme vrátit k nadhozené otázce zbankrotované paměti. Klasik Kryl na ni upozorňuje, ale neodpovídá, kdežto poloklasik téhož žánru Jaroslav Hutka nabízí extrém paměti výběrové, která jeho svět zužuje na nenáviděný řetěz kolem sochy svatého Václava.

Protože se s básníky nemohu měřit, nabízím zcela prozaickou návod: modleme se ke svým bohům, aby se americký lid co nejdříve probudil a udělal si pořádek ve vlastním domě, protože jen tak může lidstvo mít nějakou naději.

Důvod k motlitbám znásobí informace o válkách ve Vietnamu, Iráku s Iránem, první v Afganistánu, které všechny probíhaly za přímé nebo nepřímé účasti nového Velkého bratra. To je pro začátek asi dva milióny mrtvých a 12 miliónů jinak zasažených - zraněných, uprchlých.

Čtenář může, stejně jako já, poděkovat za tento článek panu Františku Hájkovi, vydavateli knihy mých sebraných spisů. Pro pořádek dodávám, že nejde o sebereklamu, protože kniha je vzhledem k nákladu nezaplatitelná a tudíž neprodejná.

                 
Obsah vydání       14. 5. 2004
16. 5. 2004 Americké stráže natáčely bití vězňů v táboře Guantánamo
15. 5. 2004 Šéfredaktor bulvárního listu The Mirror propuštěn za falešné fotografie
14. 5. 2004 Opustí Británie svého amerického spojence?
15. 5. 2004 Britští politikové a mučení v Iráku Jan  Čulík
14. 5. 2004 Vladimír Špidla: "Nemyslím si, že náš politický vývoj směřuje k referendové demokracii" Štěpán  Kotrba
14. 5. 2004 Je budoucnost demokracie v referendech? Štěpán  Kotrba
14. 5. 2004 Pokus o restauraci zbankrotované paměti Jiří  Jírovec
14. 5. 2004 Proč ten, kdo chce porozumět politice, potřebuje psychologii? Oskar  Krejčí
14. 5. 2004 Klobása je důkazem předchozího zahraničního vlivu, pane prezidente... Fabiano  Golgo
14. 5. 2004 Světová obchodní organizace: světlo na konci tunelu? Ludmila  Štěrbová
14. 5. 2004 Zlo v člověku je kryto velmi tenkým civilizačním nátěrem...
14. 5. 2004 Chomsky: Dejte Iráčanům suverenitu
14. 5. 2004 Windows 1.01
14. 5. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 5. - 7. května 2004
14. 5. 2004 Jak tomu skutečně bylo za komunismu? Pavel  Urban
14. 5. 2004 A mně se chce něco říct....! Ladislav  Žák
14. 5. 2004 Chobotnice made in Czech Jan  Roub
14. 5. 2004 Kdy si vzpomenou lidé, co je učilo křesťanské středověké tmářství Jan  Hruška
14. 5. 2004 Britský náměstek ministra obrany: Fotografie v deníku Daily Mirror nebyly pravé
14. 5. 2004 Odpověď Kuby na nové embargo Spojených států
14. 5. 2004 Dokonale zbytečná knížka Jakub  Leiter
14. 5. 2004 KSČM na počátku 21.století Ladislav  Žák
13. 5. 2004 Odkud jsou květiny darované ke Svátku matek? Miloš  Kaláb
13. 5. 2004 Vliv geneticky modifikovaných potravin na lidské zdraví -- propaganda a skutečnost Jan  Kopeček
13. 5. 2004 Nacismus páchne smrtí, komunismus voní po šeříku Bohumil  Kartous
13. 5. 2004 Krotká okrašlovací akce versus realita zástavby na Budějovickém náměstí v Praze 4 Petr  Kužvart
13. 5. 2004 V Evropě se rodí základy nové evropské politiky Josef  Brož
12. 5. 2004 Jak jsem pracoval v Haló novinách Tomáš  Koloc
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
5. 5. 2004 Hospodaření OSBL za duben 2004
22. 11. 2003 Adresy redakce
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech