Z Bogoty cestoval pan Cobb ještě hodinu autobusem do malého města Tocancipá. Při své cestě za karafiáty se dostal do příbytku Candelárie Beltransové, která pracuje v jednom ze skleníků, kde se pěstují květiny na export do celého světa včetně Kanady. Nedá se říci, že byl v jejím bytě, protože tato 38-letá paní žije se svými dvěma dětmi, osmiletou Oelis-Marií a šestiletým Levis Enriquem a svým 42-letým přítelem Rodrigem a jeho 15-letým synem Victor Hugem v jediné místnosti trochu větší než je garáž pro jediné auto. Záchod a umývárna jsou venku a jsou společné pro lidi bydlící v podobných místnostech.

Pan Cobb se necítil dobře, když viděl, jak blízko u dvojité postele stojí malá kamínka na vaření. Na zdi byl výběr obrázků od svatých přes fotbalový plakát po erotický snímek modelky. Strop místnosti byl vyspravován lepenkou už někdy hodně dávno.

Paní Beltransová přišla do Bogoty před 8 lety, kdy hledala práci. Měla vlastně 8 dětí, ale mohla si dovolit vzít si sebou jen dvě nejmladší. Její 17-letý syn byl nedávno zabit a ona o tom nechtěla mluvit, kdežto 16-letá dcerka, která opustila školu po několika základních třídách, se právě vdala - což je charakteristické pro chudé Kolumbijce.

Květinové skleníky, kde pracuje paní Beltransová, se specializují na karafiáty a díky genetickému inženýrství je produkují v 80 barevných odstínech, aby uspokojily náročné požadavky zákazníků a vyhověly místním módním trendům. Velká většina (65-70%) karafiátů, které o Svátku matek dostaly kanadské maminky, pochází právě ze skleníků, které zaměstnávají paní Beltransovou. Ty leží na tzv. "sabaně", která obklopuje hlavní město, nad nímž visí hnědý oblak smogu i s oxidem uhelnatým. "Sabana" je změť skleníků či lépe fóliovníků o délce jednoho až dvou fotbalových hřišť. Uvnitř jsou zdánlivě nekonečné řady rostlin v různém stupni kvetení. Celkem je na "sabaně" asi 350 květinových farem a každá vlastní 10 až 15 obřích skleníků.

Pan Cobbs viděl uvnitř jen asi půl tuctu žen, které se pomalu pohybovaly podél záhonů a ošetřovaly listy i stonky rostlin způsobem, který mu připomínal zkoušku u krejčího, jenže tyto ženy neměly v očích podobné nadšení jaké kdysi viděl u svého krejčího. Pan Beltransová je afrického původu (tedy "černoška") ale i pro ni je uvnitř skleníku horko - teplota je téměř 40°C. Je to optimální teplota pro miniaturní karafiáty. Stejně jako jiné ženy ustřihuje vadné listy, odstraňuje hmyzí škůdce i známky plísňového poškození rostlin.

Růže a karafiáty, které vypadají, že by mohly brzy vykvést, by nepřinesly žádný zisk, protože je nebudou lidé kupovat zítra nýbrž až za několik dní, těsně před svátkem. Zaměstnanci musí tedy na takové předčasné květy dávat pozor a zabránit jim ve vykvetení. Mají k tomu různé pomůcky.

Stejně jako většina ostatních zaměstnanců vydělává paní Beltransová měsíčně 358 tisíc pesos (ekvivalent 150 kanadských dolarů). Z toho zaplatí 130 tisíc pesos na nájemném za příbytek a 200 tisíc pesos padne každý měsíc na jídlo. Rodrigo pracuje na jiné farmě a má stejný příjem jako Candelária. Po 6 měsících práce poskytuje zaměstnavatel svým zaměstnancům firemní klobouk, pracovní oděv a gumáky.

Velký počet zaměstnanců jsou osamělí rodiče, tedy většinou matky, které vyžadují, aby se děti o sebe "samy postaraly". Ve srovnání s většinou ostatních zaměstnanců je tedy na tom navštívená dvojice lépe. Avšak na rozdíl od menšiny lidí, kteří pracují u humánnějších zaměstnavatelů, je tato dvojice ve velice těžké situaci. Paní Beltransová je odevzdána svému osudu. Mnohem raději by pracovala při posklizňovém zpracování květů, k němuž patří i jejich balení pro vývoz. Na rozdíl od toho je práce ve skleníku mnohem obtížnější a zatěžuje zejména záda a ruce. Pracuje tedy s velkou námahou, jenže jiná práce není. Ani ta práce, kterou vykonává, není jistá - může být kdykoliv propuštěna. Naštěstí prý má nadřízeného, který se k ní chová dobře. Jiní předáci na své podřízené neustále vyvíjejí nátlak, aby spěchali.

Paní Beltransová má chronickou bolest v zádech jako následek po pádu na záda, který utrpěla před 2 roky. Kromě toho trpí karpálním tunelovým syndromem na rukou, který se vyvinul při stříhání květů. Právě pro tyto zdravotní potíže byla vyhozena z práce u dřívějšího zaměstnavatele. Ten ignoroval doporučení lé-kaře, aby byla přeřazena na lehčí práci a když lékař naléhal, že potřebuje operaci, byla okamžitě z práce propuštěna.

Řeč se stočila na práci s pesticidy. Na všech farmách ji vykonávají muži, při čemž se nedodržují žádné předpisy, na jaké je pan Cobb zvyklý z Kanady. Dokonce se nerespektují ani minimální požadavky platící v Kolumbii. Muži rozprašují pesticidy bez jakýchkoliv ochranných pomůcek a ženy pokračují v práci i při postřiku.

Pan Cobb mluvil s mnoha dalšími zaměstnanci a zjistil, že oni si ani nejsou vědomi nějakého rizika a ani nevědí o těch minimálních bezpečnostních opatřeních, která v Kolumbii platí. Pouze si všimli, že je velice bolí oči, když pracují zatímco se rozprašují pesticidy.

O svých dvou dětech, které se k ní zatím začaly na posteli tulit, říká paní Beltransová, že se svým přítelem dělá "všechno, co je v jejich silách", aby jim dali vzdělání, jenže děti to neoceňují a chtějí si dělat, co se jim zlíbí. Jenže brzy dospějí do věku, kdy se budou muset o sebe samy postarat.

Když pan Cobb odcházel se svou tlumočnicí na autobusovou zastávku, přiběhla udýchaná 8-letá Maria s několika karafiáty z maminčiny vázy - ty, které měly kazy, nemohly jít na vývoz a tedy je měla paní Beltransová doma. V rozhrkaném, autobuse cestou zpět do hlavního města potom vysvětlila tlumočnice Lucia, že má paní Beltransová zlomené srdce nad smrtí svého 17-letého syna. Velice ji před 8 lety prosil, aby ho vzala sebou do Bogoty. Nechala ho v péči svých příbuzných a on vstoupil do soukromé milice extrémně bohatých lidí, kteří jsou pohromou pro Kolumbii. Před několika měsící zahynul při přestřelce.

V malých kolumbijských městech se věří na krutý mýtus, že jsou pesticidy, insekticidy a fungicidy používané na květinových farmách silným ženským afrodisiakem. Začalo to jako vtip a dnes tomu věří velice mnoho lidí. Z celkového počtu 80 tisíc zaměstnanců na květinových farmách je asi 65 tisíc žen, z nichž asi 65% jsou osamělé matky. Jen zřídka mají své děti pouze s jediným mužem. Kolumbijské matky varují své syny, aby se vyhýbali promiskuitním, "chemicky nabitým" ženám z květinového průmyslu. Skutečnost je jiná. Naprostá většina pracovníků v tomto průmyslu dostává minimální mzdu a těhotenství je důvodem, k vyhazovu z práce.

Tyto ženy jsou těsně nad společenským i hospodářským dnem chudé kolumbijské společnosti. Často se rekrutují z rostoucí 4-milionové vrstvy "vykořeněných" lidí - těch, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, od svých rodin a ze svých obcí brutálními milicemi nebo chronickým kokainovým terorismem.

Směs jedovatých látek, často obsahující až 200 různých sloučenin, se používá proto, aby byly stonky karafiátů dlouhé a aby dlouho vydržely živé barvy květů - jenže u žen zaměstnaných při jejich pěstování vedou k chorobám, vyrážkám, potratům a letargii. "Ta situace i pověra jsou strašné", řekla paní Laura Rangelová, spoluzakladatelka a dřívější předsedkyně organizace "Cactus", která se snaží zlepšit úděl pracujících v průmyslu řezaných květin.

Profesorka Patricia Sierrová je další spoluzakladatelkou "Cactusu" - přednáší na Národní univerzitě v Bototě. Říká, že mýtus o afrodisiakových účincích pesticidů je záměrně šířen květinovým průmyslem, aby se neodhalily jejich pravé škodlivé vlastnosti. Ve skutečnosti v zemi neexistují předpisy o tom, jak se mají pesticidy používat ve sklenících. Podobná je situace v tomto multimiliardovém průmyslu i v Ecuadoru a v afrických zemích, které dodávají květiny na evropské a asijské trhy.

Většina pěstovaných rostlin je geneticky upravená a dováží se z laboratoří v Izraeli, Holandsku a Itálii. V pěstitelských zemích se rostlinky sázejí do sterilizované půdy za použití "ochranných" chemikálií. Později se na ně působí směsí chemikálií, které vyvolají dočasný "spánek" - směsi se ostatně říká "uspávací pilulky" - a potom jdou květy na vývoz.

"Florakulturní" chemikálie se do Kolumbie buď dovážejí nebo je přímo v zemi vyrábějí nadnárodní firmy. Některé chemikálie jsou dokonce zakázány v severní Americe a v Evropě a všechny jsou jedovaté do různého stupně. Každý pěstitel se chová jinak, protože pro 450 květinových farem neplatí skoro žádné předpisy. Došlo k masívním otravám zaměstnanců. Neprovádí se skoro žádný výzkum a nejsou informace o následcích, které chemikálie zanechávají na lidech, kteří pečují o to, aby byly květy co nejkrásnější.

Pan Cobb se dostal i na farmy, které byly obehnány vysokým plotem a měly hlídače. Ke vstupu potřeboval povolení a při odjezdu bylo jeho vozidlo podrobeno prohlídce. Proč? Z obavy, aby se do krabic s květinami na vývoz nedostal kokain. Už se staly takové pokusy.

Návštěva několika jiných farem ukázala panu Cobbovi i takové, které měly denní program pro děti zaměstnankyň, kde o ně pečovali učitelé. Na jejich pokyn děti pozdravily kanadského reportéra jednohlasně "Buenas días". Setkal se s majitelkou jiné farmy, která přišla do Kolumbie z Austrálie. Představila ho zaměstnankyním a ty nevycházely z údivu, když se třeba dovídaly o tom, že se v Kanadě během roku změní teplota o 60°C ("Jak to může člověk vydržet?" "Je to hrozné?") a byly překvapeny, že to panu Cobbovi nevadí. Ještě víc je zaujalo to, že mají kanadští rodiče se svými dětmi problémy, které byly těm jejich velice podobné. Majitelka farmy, paní Lucie de Monchauxová, neměla pochopení pro organizaci "Cactus", protože se prý snaží organizovat odborářské hnutí. Jenže v zemi, kde stát se odborářem znamená vystavit se zavraždění, usiluje "Cactus" jen o to, aby se mohli pracovníci na farmě organizovat aniž by jim do toho mluvilo vedení. Tam, kde jsou nějaké výbory, jejich členové jsou nominování jak zaměstnanci tak i vedením farmy. Paní de Monchauxová také namítá, že údajné potraty zaviněné pesticídy nejsou vůbec spontánní potraty. V zemi je zakázáno a trestáno umělé přerušení těhotenství, takže je paní de Monchauxová přesvědčena, že se taková kriminální činnost zakrývá "tak zvaným škodlivým vlivem pestidiců".

Výlet pana Cobba do Kolumbie odhalil další vztahy. Dověděl se třeba, že majitelé a vedoucí květinových farem jsou vystaveni nátlaku zahraničních dovozců květin. Téměř 80% zisků, které průmysl vytváří, odchází do jejich rukou. Když se člověk dozví o takových podrobnostech, bere do ruky řezané květiny úplně jinak.