Setkání pracovníků Červeného kříže s politickým poradcem vysokého britského velitele v Kataru přineslo rychle výsledky. "Okamžitě přestali [Britové] v Umm Quasru systematicky používat kápě na hlavu a pouta z umělé hmoty," praví se ve zprávě Červeného kříže.

Avšak během následujících měsíců se Červený kříž setkával s daleko větším odporem, kdykoliv se snažil poukazovat na týrání iráckých vězňů, zejména těch, kteří byli v rukou vojenské rozvědky, konstatuje zpráva. Americká armáda někdy reagovala na stížnosti Červeného kříže pomalu a v několika případech je ignorovala. Často velitelům trvalo dlouhé měsíce, než zahájili vyšetřování jednotlivých případů.

Během skoro celého roku 2003, kdy se v Iráku hledaly zbraně hromadného ničení, bylo hlavním cílem americké armády zajistit, aby zadržené osoby při výsleších spolupracovaly. Koncem srpna 2003 provedl generálmajor Geoffrey Miller inspekci vyšetřovacích a vazebních technik v Iráku. Jeho zpráva uvedla, že vojenská policie by neměla vězně jen hlídat, ale měla by pomáhat vytvářet podmínky, které by způsobily, že by vězni ochotněji vypovídali.

Před tímto návrhem i po něm podrobovaly stráže z vojenské policie, které pracovaly pod dohledem výzvědných důstojníků, vězně "týrání, od urážek a ponižování až po fyzické a psychické násilí, které se některých případech rovnalo mučení," konstatuje Červený kříž. Zpráva Červeného kříže dodává, že "několik důstojníků vojenské rozvědky potvrdilo, že "zadržování nahých vězňů v úplně temné a prázdné cele" je "standardní operační procedurou", jejímž cílem je získávat informace.

V květnu poslal Červený kříž memorandum, které popisovalo více než 200 případů týrání vězňů během zatčení a výslechů. Důsledkem bylo, že neiráčtí vězni už nemuseli nosit na ruce pásku s nápisem "terorista", k žadnému jinému zlepšení nedošlo.

Od začátku června 2003 bylo zadržováno více než 100 "důležitých" vězňů v betonových celách bez oken po téměř 23 hodin denně. Mimo doby, kdy byli vyslýchání, byli v absolutní izolaci. "Většina těchto lidí byla podrobována tomuto režimu už pět měsíců," uvádí zpráva. V říjnu 2003 protestoval Červený kříý písemně koaličním činitelům proti tomuto zacházení s vězni a poukázal na to, že je to "vážné porušení" Ženevských konvencí o zacházení s válečnými zajatci.

Avšak americké úřady nereagovaly. Američtí činitelé sdělili Červenému kříži, že věznění zadržených na samotce je nutné, aby si mezi sebou nevyměňovali informace.

Alespoň v jednom táboře (Camp Cropper) vzali velitelé vážně kritiku Červeného kříže a poslechli i žádost Červeného kříže, aby vězeňské stráže opustili zvyk střílet na neozbrojené vězně za účelem zastavení protestů.

Ve vězení Abu Ghraib v Bagdádě nepodnikli vojenští činitelé žádné kroky, dokud si dne 13. ledna 2004 nestěžoval jeden řadový americký vězeň na týrání zadržovaných osob. Bylo to více než čtvrt roku poté, co si Červený kříž stěžoval, že navštívil toto vězení v říjnu 2003 a viděl, že jsou vězni zadržovaní nazí v celách a jsou nuceni mít na sobě ženské spodní prádlo.

V jednom případě prohlédl lékař od Červeného kříže vězně na samotce ve vězení Abu Ghraib, který měl puls 120 tepů za minutu a "nereagoval na slovní ani bolestivé stimuly". Vězeň trpěl duševní chorobou, "která u něho zřejmě byla vyvolána týráním během výslechů".

Červený kříž si také stěžyje ve zprávě, že "tři čtvrtě roku od začátku nynějšího konfliktu stále neexistuje řádný systém, v jehož rámci by úřady uvědomovaly rodinné příslušníky o osudu zatčených osob, přestože jsou dále každý týden zatýkány stovky dalších lidí.