Je nemožné vyloučit občasnou nutnost pro americký preventivní zásah. Avšak, dodává Fukuyama, bylo velkou chybou, že USA nestanovily parametry této doktríny a vytvořily dojem, že preventivní [vojenské] zásahy budou běžnou součástí americké zahraniční politiky. Takový zásah musí být podle Fukuyamy nesmírně výjimečnou záležitosti. V Iráku bylo chybou, že tam USA zasáhly, ale teď už je pozdě. Američané se tam však musejí snažit situaci znormalizovat. Demokracii ovšem nelze vytvořit užitím vojenské síly.

Co si Fukuyama myslí o nenávisti vůči Spojeným státům? Nenávist, jakou chovají vůči USA lidé jako Usáma bin Ladin, je podle něho hlubším nepřátelstvím, zaměřeným vůči západním hodnotám a institucím, nikoliv pouze proti Američanům. Avšak Arabové jsou většinou proti USA kvůli tomu, jak se Amerika chová vůči Palestincům. Není to hněv proti USA jako společnosti, ani proti americkým institucím, je to hněv proti americké zahraniční politice.

Ve své nové knize Nation Building: Governance and World Order in the 21st Century Fukuyama argumentuje, že se země ve třetím světě nejsou schopny řádně ekonomicky vyvíjet, protože mají špatné nebo nedostatečné vlády. Normálně jde dobrá vláda ruku v ruce s demokracií - snad jedinou výjimkou je podle Fukuamy Singapur. Většinou však nelze vytvořit dobrou vládu, pokud nejsou politikové nuceni se voličům ze své činnosti demokraticky zodpovídat. Na Blízkém východě to zřejmě potrvá jednu až dvě generace, než tam zakoření demokracie, protože autoritářské vlády tam mají velmi pevnou základnu.

Zdá se, pokračoval arabský novinář, že po ukončení irácké války už mnoho Američanů nevěří, že "americké hodnoty" mají celosvětovou platnost. Amerika je podle Fukuyamy jen jedním z možných příkladů demokratického vývoje. Ve dvacátém století byl americký model vzorem pro mnoho lidí po celém světě, to však, zdůrazňuje Fukuyama, neznamená, že je americká verze demokracie nutně jediná správná.

Američané ovšem často dělají chybu, pokračoval Fukuyama, že si pletou svůj vlastní úzký sebezájem s podporováním všeobecných, univerzálních hodnot.

Fukuyama má velmi blízko k americkým neokonzervativcům, kteří vytvořili Projekt pro nové americké století ZDE. Avšak zdůraznil Fukuyama v rozhovoru s listem Al Ahram, já se od nich dost podstatně odlišuji. Například v otázce Iráku a palestinsko-izraelského konfliktu. Obávám se, že oni užívají demokracie jako výmluvy, proč se nezabývat palestinským problémem. Argumentují, že není možné se s Palestinci dohodnout, dokud nebude palestinská správa plně demokratická a že nelze řešit problémy na Blízkém východě, dokud tam nebude demokracie. To je ale tak dlouhodobý projekt, že to nemůže být výmluva pro nečinnost. Pokud budeme čekat na demokracii, budeme čekat navždy.

Fukuyama zasedá v radě americké Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy) a dohlíží na realizaci programů pro Blízký východ. NED je nevládní organizace, i když George Bush jí chce využívat a americká vláda jí poskytuje podstatné peníze. Podle Fukuyamy je tato nadace důležitá, neboť Spojené státy mají na Blízkém východě nesmírně nízkou důvěryhodnost, jednak kvůli zanedbávání palestinské otázky a jednak proto, že USA spolupracují v arabském světě s nedemokratickými režimy. Proto když hovoří Spojené státy o demokracii, lidi neposlouchají. Dokud ten problém důvěryhodnosti USA nevyřešíme, míní Fukuyama, nikam se nedostaneme.

Co si myslí Fukuyama o nynějším stavu palestinsko-izraelského konfliktu? Toto:

Za Clintonovy vlády získali Palestinci dohodu, která byla pro ně nesmírně výhodná, míní Fukuyama. Měl vzniknout palestinský stát na 95 procentech palestinských území z roku 1967. Byl jsem překvapen, konstatuje Fukuyama, že byl Izrael ochoten vzdát se tolika výhod. Pro Palestince bylo nesmírnou chybou, že tu dohodu nepřijali. Částečně získal v Izraeli vliv Šaron proto, že palestinské nepřijetí této dohody přesvědčilo Izraelce, že Palestinci nejsou ochotni s nimi vážně vyjednávat. Pak konflikt začal eskalovat a nyní zastávají obě strany daleko tvrdší pozice. Dohoda bude nakonec velmi podobná jako ta za Clintona, domnívá se Fukuyama, bohužel však, v důsledku vzájemné nenávisti nedojde k veškeré té palestinsko-izraelské spolupráci, kterou předpokládalo vyjednávání z Osla.

Palestinci měli velmi nekompetentní vedení, které si neuvědomilo, že je lepší přijmout realistické řešení. Nynější Šaronův návrh na odevzdání Gazy není pro Palestince tak výhodný jako Clintonova původní dohoda. Není to ani výhodné pro Izrael, protože většina Izraelců je přesvědčena, že i když se Izrael vzdá Gazy, Palestinci nepřestanou se sebevražednými atentáty. Jediným řešením je vytvořit skutečný palestinský stát, který bude schopne vyjednávat a vynucovat si realizaci vyjednané dohody. Pozitivní je, že si Šaron uvědomil, že nemůže budovat Velký Izrael.

Izrael usmrtil šejka Ahmeda Jasina a Rantisiho, aby uspokojil izraelskou extremní pravici. Šaron jim chtěl dát signál, že to, že se vzdá Gazy, není "ústup". Mezi extremní pravicí a Šaronem vznikne také konflikt ohledně západního břehu, ale Šaron asi vyhraje, míní Fukuyama.

Modernizace islámu bude podle Fukuyamy podstatným faktorem způsobujícím angažmá arabských národů v globální společnosti. Tím směrem se podle Fukuyamy pohybuje už dnes Turecko. Nejsilnější strana v Turecku je islámská. V Tureckou berou náboženství vážně a nechtějí, aby zmizelo. Ale náboženství tam funguje v rámci demokratické politiky. To je podle Fukuyamy model pro ostatní muslimské země: integrace s vnějším světem, demokracií, ale zároveň zachování muslimské totožnosti.

V arabském a muslimském světě existují liberální hlasy, ale politicky je vlády neposlouchají. Důležitý je především tento politický boj. V islámském světě je celá řada reformátorů a la Martin Luther, ale přehlušují je hlasy lidé, jako je Usáma bin Ladin.

Na Blízkém východě podle Fukuyamy nenastává jeho "konec Historie" - bude tam množství násilí a konfliktů. To je důsledkem absence legitimní demokracie v této části světa.