Jen několik málo dní před útokem na Irák, který Američani provedli 20. března 2003, ujistil tehdejší kanadský ministerský předseda Jean Chrétien Bílý dům, že se Kanada vůči svým americkým přátelům nezachová ani tvrdě odmítavě, ani provokativně. Starší poradce ministerského předsedy sdělil poradkyni pro národní bezpečnost prezidenta George W. Bushe, Condoleezze Ricové, že bude kanadská vláda kritizovat činnost Spojených států jen právě natolik, aby uspokojila svoje občany, kteří jsou proti americké invazi.

Bílý dům byl totiž před tou válkou cílem ostrých kanadských protiamerických komentářů pocházejících jak od členů vládnoucí Liberální strany, tak i od samotné vlády. Například poslankyně Carolyn Parrishová charakterizovala Američany jakožto "bastardy". V jiném případě zaslechli reportéři, že se mluvčí ministerského předsedy paní Françoise Ducrosová vyjádřila o prezidentu Bushovi jakožto o "moronovi" (debilovi či troubovi).

V knize se vzpomíná, jak "kanadský protějšek paní Ricové" ji informoval 17. března 2003 o rozhodnutí ministerského předsedy ponechat Kanadu stranou tohoto válečného konfliktu. Tento "protějšek" není v knize jmenován, ale za hovory s paní Ricovou byl zodpovědný pan Claude Laverdure, tehdejší poradce ministerského předsedy, odborník na mezinárodní problémy, který byl později jmenován vyslancem ve Francii. Byl prý to on, kdo se ji snažil uklidnit sdělením, že bude kanadská vláda kritizovat Bushovu vládu jen právě natolik, aby si nepohněvala své vlastní voliče. Přes to o dva dny později označil kanadský ministr Herb Dhaliwal prezidenta Bushe za neúspěšného politika, když se členové Liberální strany rozčilovali nad americkou politikou. V parlamentu kritizovali prezidenta Bushe i jiní členové vlády, mluvili o něm, že "se podobá válečnému zločinci", že je arogantní a nebezpečný.

Americké informační zdroje sdělovaly, že byla americká vláda rozhněvána útoky vládního kabinetu pana Chrétiena, a že proto zrušila státní návštěvu prezidenta Bushe v Ottawě. Měl přijet v květnu, ale nepřijel - a tedy ho na jedné straně nikdo nevítal, ale na druhé straně nedošlo k žádným incidentům.

Mluvčímu kanadského ministerstva zahraničních věcí se nepodařilo získat vyjádření pana Laverdura k diskusi mezi ministerským předsedou a Bilým domem. Kniha nezachází do podrobností ohledně americké reakce na kanadskou rétoriku, ale opoziční poslanci tvrdí, že Chrétienova vláda zrušila své slovo, které dala americkému prezidentovi, a proto zasluhuje odsouzení. Poslanec John Reynolds, vedoucí Konzervativní strany v parlamentu, se velice rozhořčil nad jednáním vlády a tvrdil, že byly některé komentáře na adresu Bushovy vlády opravdu neuvěřitelné. Dodal: "Jestliže někoho nazvete debilem, nedivte se, když se rozčilí". Kanada přispěla částkou 300 milionů dolarů na obnovu Iráku a Bílý dům dodal k minulým neshodám, že jsou záležitostí minulosti.

Prezident Bush poskytl autorovi knihy několik dlouhých rozhovorů. Dalšími informacemi o plánování války přispěl ministr zahraničních věcí Colin Powell. Předpokládá se, že tyto nové informace povzbudí jak zastánce tak i odpůrce prezidenta Bushe při příštích prezidentských volbách.

Mezi nejméně očekávané situace popsané v knize patří ujišťování George Teneta, ředitele CIA, že to byla "jasná tutovka", že měl irácký prezident Saddám Husajn k dispozici zbraně hromadného ničení, přestože se potom nikde nenašly. Demokrati obviňují Bílý dům, že nafukoval výzvědné zprávy o iráckých biologických a chemických zbraních, ale podle knihy žádal prezident Bush ředitele Teneta, aby ho informoval "pouze o skutečnostech", jaké schopnosti má irácká strana. "Zajistěte, aby nikdo nenafukoval náš případ", řekl prý prezident Bush v Bílém domě 21. prosince 2002. CIA vypracovala 92 stránkovou zprávu, kde se jednoznačně uvádělo, že má Bagdád chemické i biologické zbraně, ale prezident Bush prý tomu nechtěl zpočátku věřit. Dokonce se vyjádřil k vysoce postavenému úředníkovi CIA: "Hezky se snažíte - ale je to skutečně to nejlepší, co víme?" Na to prý povstal ředitel Tenet se své židle, rozhodil ruce do vzduchu a řekl, že to je tutovka: "Nebojte se, je to fakticky tutovka". Prezident Bush řekl, že bylo ujišťování pana Teneta pro něho velice důležité a umožnilo mu zbavit se původního skepticismu ohledně existence takových zbraní.

Ve washingtonské politické obci to díky této knize nyní hučí jako v úle. Například nad sdělením, že prezident Bush požádal ministra obrany Donalda Rumsfelda již 21. listopadu, tedy jen o něco déle než dva měsíce po teroristickém útoku al-Kajdy 11. září, aby začal připravovat válku proti Iráku. V knize se uvádí, že se prezident Bush rozhodl pro invazi během schůzky na svém texasském ranči v lednu 2003, tedy o tři měsíce dříve než bylo učiněno oficiální rozhodnutí a dlouho před konečnými požadavky předloženými Radě bezpečnosti OSN.

Paní Ricová uvádí v pochybnost "časování" oněch rozhodnutí, jak jsou uvedena v knize. Vysvětlila to tím, že prezident jen "přemýšlel nahlas" během lednové schůzky v texasském Crawfordu a řekl jen "pravděpodobně se stane, že bychom měli jít do války".

Autor knihy Woodward je nejlépe znám za své reportáže o skandálu Watergate v sedmdesátých letech. Nyní ukázal ministra Powella jakožto člena Bushovy vlády, který byl nejméně ochoten jít do války. Opakovaně prý upozorňoval prezidenta Bushe na princip uplatňovaný v obchodech s porcelánem - "jestliže to rozbijete, tak to zaplatíte", jinými slovy, že budou mít Spojené státy zodpovědnost za to, aby daly po rozbití post-saddámovský Irák do pořádku.

Kniha se také zmiňuje o tom, že ministr Powell a vedoucí "jestřáb" Bushovy vlády, viceprezident Dick Cheney spolu téměř nemluví. Bílý dům tvrdí, že se kniha v tomto ohledu mýlí.