S ohledem na definici velezrady uvedené v § 96 zákona o Ústavním soudu je velezradou mimo jiné jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu republiky. Logickou argumentací lze zcela jednoznačně vyvodit, že za jednání je třeba v tomto případě považovat i úmyslnou nečinnost, v daném případě nenavrhování kandidátů na funkci soudce Ústavního soudu. S ohledem na charakter Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, kdy právě o nejdůležitější složce kontroly ústavnosti, kterou je rozhodování o zrušení zákonů, jiných právních předpisů či jejich částí, rozhoduje již nefunkční plénum Ústavního soudu, lze nekonání prezidenta označit za jednání proti demokratickému řádu republiky, neboť znemožněním kontroly ústavnosti právních norem odebral státu jeden ze základních institutů ochrany ústavnosti a demokracie (ústavnost zajišťuje demokracii). O tom, zda bude skutečně ústavní žaloba pro velezradu podána, rozhodne samozřejmě až Senát usnesením přijatým v souladu s článkem 39 Ústavy a §§ 136 a násl. jednacího řádu Senátu.

Senát v žádném případě Ústavní soud nebojkotuje, jeho postup je naprosto správný (viz též vyjádření bývalého soudce Ústavního soudu V. Cepla v Hospodářských novinách z pátku 9. 4. 2004, strana 5, č. 71). Většinu kandidátů (7 z 13) Senát schválil. Pokud J. Weigl v Lidových novinách z 10. 4. 2004 uvádí mezi odmítnutými př. vedoucího katedry ústavního práva PF UK, je třeba podotknout, že sám prezident nechtěl některým dosavadním soudcům Ústavního soudu obnovit mandát z důvodu vysokého věku a přitom právě např. tento je příkladem již staršího člověka. Senát jedná naprosto správně, pokud nechce, aby byl Ústavní soud přestárlý.

S ohledem na význam Ústavního soudu by měl prezident, pokud chce dostát své ústavní povinnosti, předkládat Senátu kandidáty mnohem rychleji s v mnohem větším počtu. Senát se na výběru ústavních soudců aktivně podílí, není orgánem, který by měl slepě schvalovat prezidentovu vůli, a prezident proto musí počítat s tím, že zdaleka ne všichni navržení kandidáti budou Senátem schváleni. Pokud si prezident stěžuje na nedostatek odborníků, je s podivem, že jeho předchůdce V. Havel takový problém neměl. Prezident by měl zřejmě postupovat obdobně jako Havel, tedy vyzvat základní právnické instituce (tedy fakulty, vyšší soudy a profesní komory právníků a další) k předkládání jmen vhodných osobností a k jejich posuzování by si měl stanovit odbornou komisi. Způsob, jakým prezident v současnosti ústavní soudce vybírá, je naprosto neprůhledný.

A na závěr snad již jenom zbytečnou poznámku: prosím nezaměňovat VLASTIZRADU, §91 Trestního zákona, s VELEZRADOU, což je sice hrozivě znějící, avšak zcela neutrální popis toho, co prezident nyní činí, respektive nečiněním koná. Řízení o velezradě není trestním stíháním, neboť prezident má absolutní imunitu, a jediným postihem za velezradu je ztráta úřadu.