SAMOTNÉ POVSTÁNÍ má řadu zvláštních aspektů. Především se zdá, že boje vypukly spontánně, nikoliv na základě koordinované přípravy. Tomu odpovídá i fakt, že Američané musí bojovat na dvou frontách. V sunnitské Fallúdži boje začaly tehdy, kdy americké ozbrojené síly zahájily kárnou operaci. Jejím cílem bylo potrestat ty, kdo zabili čtyři občany USA a zohavili jejich těla. Šíitská část povstání je reakcí na snahu Američanů zatknout jednoho z radikálních duchovních, Muktáda Sadra. V obou případech je zřejmé, že americká správa Iráku situaci podcenila. Zároveň při neschopnosti identifikovat skutečné vojenské vůdce povstání, začala praktikovat metodu kolektivní viny. Jenže stovky mrtvých mohou vést k porážce povstání, ale také k růstu nenávisti, jenž časem povede k dalšímu povstání.

Náboženské pozadí povstání je interpretováno velice různě. Podle některých komentátorů je povstání národní záležitostí, projevem odporu k okupaci bez ohledu na vyznání. Podle jiných jde o náboženskou válku. Objevila se i tvrzení, že tváří v tvář americké okupaci probíhá v Iráku to, co někteří muslimové požadovali po dlouhá staletí: sjednocování šíitů a sunnitů. Je-li tomu tak, pak porážka povstání či jeho zastavení kompromisem může mít jen dočasný efekt. Zkušenost praví, že v okamžiku, kdy se spory v Izraeli došlo k poklesu významu sekulárních odbojových skupin a nastala islamizace bojů, dohoda mezi spornými stranami se stala téměř nemožná.

EXISTUJE NĚKOLIK SCÉNÁŘŮ dalšího vývoje, z nichž si může Bílý dům vybrat.

• Všeobecně se předpokládá, že stažení koaliční armády z Iráku by v současné době vedlo k etnickým a konfesním konfliktům. Spory mezi Araby a Kurdy, šíity a sunnity by velice pravděpodobně dostaly krvavou podobu. Na druhé straně je možné, že dlouhotrvající boj může vytvořit obraz hrdiny s celonárodní autoritou, který by mohla v budoucnu zbytečným krveprolitím zabránit. Zatím se hovoří o tom, že Muktáda Sadr byl před vypuknutím povstání v Iránu a má velmi dobré kontakty na libanonské šíity. To by naznačovalo, že má nadnárodní a sektářské ambice. Vleklý konflikt však může změnit jeho poslání -- nebo přinést nového národního či náboženského vůdce-sjednotitele.
• Stabilizaci bezpečnostní situace mohou z amerických rukou převzít instituce OSN. To předpokládá, že budou zohledněny názory i zájmy dalších mocností, tedy především Francie, Ruska a Německa. Washington by se musel zřeknou představy, že v Iráku bude postupovat jako v Japonsku roku 1945, kam nepustil žádného ze svých spojenců. V takovém případě bude ale asi nutné uznat finanční dluhy Iráku vůči zahraničí, tedy zaplatit 80 a 120 miliard dolarů. A nejen to. Má-li mezinárodní správa Iráku vést ke stabilizaci a postupnému převodu moci do rukou Iráčanů, pravděpodobně by se na této správě musely výrazně podílet státy z Ligy arabských zemí. To je ovšem aspekt, který se neokonzervativcům ve Washingtonu jeví jako prohra.
• V Bílém domě stále pracují se scénářem, podle něhož je možná stabilizace bezpečnostní situace při americké správě, což následně umožní předat správu Iráku do iráckých rukou. Pak se americká armáda za tři až pět let stáhne a Irák bude demokratickým spojencem USA. Tento scénář ale vyžaduje pokles národnostního a náboženského napětí. To však je možné jen tehdy, kdy se podaří omezit takové sociální zdroje nespokojenosti, jako jsou obrovská nezaměstnanost a kriminalita.

NA PODZIM minulého roku OSN odhadla náklady na obnovu Iráku na 55 miliard dolarů. Toto množství peněz mělo umožnit, aby se Irák ekonomicky dostal na úroveň před válkou. Dárcovská konference v říjnu ve Španělsku dokázala dát dohromady 33 miliard, z toho 18,7 miliard by měly poskytnout Spojené státy. Rozpočtový výbor amerického Kongresu odhaduje, že rekonstrukce Iráku a jeho bezpečnostní zajištění bude vyžadovat dalších 50 až 100 miliard během příštích tří až pět let. Kromě faktu, že chybí spousta miliard, je tu i problém času: obnova by měla trvat pět let. Propočty expertů říkají, že Irák by chybějící peníze mohl dodat sám zvýšením produkce z 2,5 milionů na 6 milionů barelů ropy denně. To by znamenalo růst příjmů z 15 na 40 miliard, z nichž 20 by mohlo být použito na rekonstrukci. Jenže takovéto zvýšení těžby ropy vyžaduje investici 25 miliard dolarů do nových nalezišť, přičemž efekt by se mohl dostavit až za pět až deset let.

Irácké drama získalo minulý týden nový rozměr: únosy cizinců. Povstalci obou vyznání zareagovali na zajetí tří Japonců a rychle se zapojili do nové formy boje. Tragika této situace má svoji logiku, která varuje, že se z únosů může stát důležité politické podnikání. Předně jsou únosy formou nátlaku na vlády, které podpořily intervenci v Iráku. Manifestace v japonských ulicích ukázaly rozdělení veřejnosti v zemích, které se na vojenských akcích v té či oné podobě podílejí. Velké obavy ale vyvolávají únosy, které jsou prováděny jakoby naslepo -- bez ohledu na to, zda rukojmí pocházejí ze země, která intervenci podporuje, či ne. Takovéto únosy vnáší paniku mezi zahraniční podnikatele i dělníky, kteří se chtějí podílet na rekonstrukci Iráku či si prostě vydělat peníze od americké správy. Jestliže se pomocí únosů podaří zastrašit zahraniční investory a zaměstnance, potíže se stabilizací situace ještě vzrostou.

PŘÍMÉ VOJENSKÉ VÝDAJE USA v Iráku činily doposud 150 miliard dolarů, plánované 150 až 300 miliard -- což je dvojnásobek výdajů na válku samotnou. Původní předpoklad zněl, že počet vojáků bude snížen pod 100 tisíc, v této chvíli se ale zdá, že bude muset převýšit stávajících 130 tisíc. Jeden měsíc pobytu tohoto sboru v Iráku stojí americké poplatníky 4 až 5 miliard. Dodatečné bezpečnostní výdaje, které nejsou započítávány do vojenských výdajů, jsou odhadovány na 40 až 80 miliard ročně. A tak peníze začínají strašně chybět.

Lze si samozřejmě představit, že Kongres i v roce prezidentských voleb schválí dodatečné finance na irácké dobrodružství. Jenže kolikrát ještě? Letos má rozpočtový deficit Spojených států vyrůst na 500 miliard dolarů. Zdá se, že se Býlí dům dostal do pasti, kterou si sám nastražil.