Pokoj, to je totiž nejenom mír, tedy stav neválčení; ale je to i celost, neporušenost, dokonalost, spokojenost, štěstí, naděje, klid, důvěra, pocit bezpečí a absence ohrožení, bezstarostnost a mohli bychom tak vypočítávat atributy pokoje ještě hodně dlouho.

Snad každý jsme, třeba jen nakrátko, onen pocit hlubokého pokoje, pokoje naplňujícího celou naši bytost zažili. Je to něco mnohem, nesrovnatelně víc, než jen pocit úspěchu, vyplnění ambic, sexuální uspokojení, finanční blahobyt, toxické opojení, nebo disponování mocí nad druhými. Tyto a mnohé jiné pocity jakkoli mohou být velice příjemné a jakkoli nám na okamžik zaženou úzkost a bezradnost, samy o sobě nás pokojem nenaplní a víme dobře, jak jsou pomíjivé a kolik bolestného nepokoje a úzkosti může sužovat i člověka na první pohled záviděníhodného.

Naopak opravdový, hluboký pokoj může člověk zažívat i uprostřed vnějšně velmi nepříznivých okolností. Seznámil jsem se v těchto dnech s nesmírně zajímavým mužem, který mluví o pocitech velmi podobných stavu pokoje i tam, a právě tam, kde bychom to naprosto nečekali: na poušti. V poušti, říká tento muž, který skutečnou poušť dobře zná, jste oproštěni od všech složitostí života, nemáte žádné konkurenty, vaše nervy jsou zcela zklidněny, veškerý majetek se stává bezcenným s výjimkou toho, který potřebujete k minimálnímu přežití. Není náhoda, že myšlenka poustevnictví a řádů se začala vyvíjet v poušti.

Poznal jsem už řadu lidí, kteří dokázali nejen žít v pokoji, ale dokázali pokoj i předávat, jakkoli sami byli ve velmi zlých životních podmínkách, nebo byli nemocní, třeba natolik že byli odkázáni na pomoc druhých. A přesto ti lidé žili v pokoji, a vyzařovali pokoj okolo sebe i pro druhé.

A to už jsme u našich dnešních biblických textů. Ježíš říká: "Dávám vám svůj pokoj. Jiný pokoj, než jaký vám může dát svět. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí". A ochrnutému v dnešní perikopě říká: "Buď dobré mysli, odpouštějí se ti hříchy". Jsi zbaven hříchu, už nad tebou nemá hřích moc. Hřích je totiž právě všechno to, co ten Boží dar pokoje ruší. Hřích je to, co porušuje harmonii života. Hřích je písek, který se zadírá do soukolí světa a života, je to plevel v dobré Boží setbě. Je to pro lidskou bytost skutečnost horší než byl ochrnutý organismus toho nemocného.

Pravověrní zbožní svědci onoho Ježíšova výroku se pohoršují. Jak může ten obyčejný tesař z Nazaretu zbavovat druhé hříchu a přinášet tak pokoj? To přeci může jen Bůh! Hříchu, toho porušení harmonického soužití s Bohem, se člověk může zbavit jen předepsaným náboženským rituálem! Z disharmonie se lze vykoupit jen obětním darem, půstem, modlitbou a ne že nějaký člověk si bude osobovat právo přinášet pokoj!

A tak přichází po této kritice i uzdravení těla nemocného, viditelné znamení toho, že Kristus má skutečně moc uzdravovat i duši člověka. Lidé okolo žasnou, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha. Je to časté téma v Bibli: teprve hmatatelný důkaz nás hluché a slepé pro Boží skutečnosti - v tomto případě pro Boží pokoj - přesvědčí. To vyprávění je kritikou naší povrchnosti a našeho spoléhání pouze na skutečnosti evidovatelné našimi smysly. Abychom uvěřili v úzdravu duše, musíme být přesvědčeni uzdravením těla.

A přeci evangelium i při té kritice zaznamená v příběhu jednu důležitou věc: Ti okolo chválili Boha, "že dal takovou moc lidem". Nepřehlédněme tu větičku, je důležitá. Ona totiž znamená, že křesťanská víra posílá lidi odpouštět si vzájemně hříchy, osvobozovat se ze závislosti na hříchu, vykupovat jeden druhého z otroctví hříchu a vnášet do světa pokoj. Lidé se mají nejen zdravit pozdravením pokoje, ale mají si ten pokoj navzájem i udělovat, dávat. To je jedno z nejkrásnějších poselství Nového Zákona. Vzpomeňme, jak na jiném místě Ježíš říká učedníkům: pokud nebudete přemáhat lidské hříchy, zůstanou nepřemoženy! To je přece vaše nejvlastnější poslání! Vezměte hříchy druhých lidí na sebe, pomozte jim nést jejich tíhu a pomáhejte jim tak se jich zbavovat! Nebo jak cituje Pavel Izaiáše když říká: "Jak vítaný je příchod těch, kteří přinášejí pokoj!" Nebo v Jakubově epištole čteme: "Ovoce spravedlnosti u Boha sklidí ti, kdo rozsévají pokoj", atd, atd.

Budeme za několik okamžiků křtít malou Kláru Ester. Křest je svátost, viditelné znamení naší svobody od hříchu. Čeština nás zavádí, když mluví o jen odpuštění hříchu, jakoby hřích byl jen vina, jen konkretní porušení nějakého ustanovení zákona. Prizmatem tohoto vidění se zdá, jakoby křest malého dítěte byl zbytečný: jaké může mít takové neviňátko hříchy, které by křest smýval?

Ale křest není odpuštění, umytí spáchaných jednotlivých hříchů. Křest je znamení, pečeť těch, kteří jsou povoláni zápasit nejen s hříchy svými, ale s hříchem jako takovým. Je to povolání činitelů pokoje. Povolání Božích rytířů, osvobozených Kristem od osudového připoutání k hříchu, povolání k boji se zlem. Když rodiče a kmotři přinášejí dítě ke křtu, zasvěcují je Božímu pokoji a vydávají je našemu Pánu k dispozici jako budoucího bojovníka proti hříchu.

A každý takový křest uprostřed společenství křesťanů je současně i příležitostí k potvrzení, k jakési konfirmaci minulých křtů všech nás přítomných: byli jsme křtem povoláni k pokoji, k zápasu se zlem. Nám všem, nejen malé Kláře Ester, jasné hvězdičce, zní Kristovo: "Dávám vám svůj pokoj. Jste svobodni od všech závislostí na hřích. Ať se vaše srdce nechvějí a neděsí! Máte moc osvobozovat tento svět od zla, od všeho hříchu, rušícího a bořícího Boží pokoj! Šálóm!"

Amen.