2. 4. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2. 4. 2004

Poněkud dutá diplomacie

Článek Miroslava Polreicha (BL 30.3.2004 ZDE) a jeho curriculum vitae mě podnítilo k podrobnějšímu pročtení jeho starších článků. Jeho legisticky zdůvodněné protiamerické zaměření trochu připomíná komunistu, přesvědčeného, že někdejší Československo směřovalo k učebnicovému komunismu a nebýt listopadového převratu, byli bychom mu jistě o něco blíže. Za svých studií jsem poznal pár lidí, kteří tomu snad opravdu věřili -- a to bylo ke konci osmdesátých let.

Domnívá-li se pan Polreich, že USA porušují mezinárodní právo, pak ať je za to zažaluje u příslušného soudu. Který soud to je a který policajt provede exekuci v případě, že si americká vláda nenajde čas se tímto rozsudkem zabývat, to mu neporadím. Expertem na mezinárodní právo je přece on.

Vážně: samozřejmě vím, že mezinárodní právo není totéž, co právo vynucované a vynutitelné státem. Nicméně si myslím, že i tady je právo právem jen potud, pokud se podle něj lze dovolat spravedlnosti -- aspoň někdy, aspoň někde, aspoň částečně. Jeden starý čínský filozof kdysi napsal : "Přijdu-li do cizí země, nezajímá mě, jestli má dobré nebo špatné zákony. Zajímá mě, jestli se dodržují."

V tomhle ohledu si ovšem současné mezinárodní právo stojí hodně špatně. Pokud je porušuje supervelmoc jako USA, je to špatné. Pokud je beztrestně porušují tak bezvýznamní trpaslíci, jako před deseti lety bosenští Srbové, pak asi opravdu nejde o něco, na co by rozumný člověk vsadil svůj život nebo bezpečnost své země.

Ledaže by jeho nic neohrožovalo, což je, aspoň zatím, náš případ. V tom případě ovšem platí analogie přísloví o sytých a hladových. (Otázku, zda Srbové opravdu porušovali mezinárodní právo, ponechávám stranou. Podstatné je, že o tom bylo přesvědčených hodně lidí, včetně "mocných", aniž to mělo nějaký efekt.)

Nazvu-li snahu řešit konflikty mírovou cestu appeasementem, bude to znít urážlivě. Ale ve třicátých letech to byla skutečně synonyma. Co se od té doby změnilo ? Zdá se, že Miroslav Polreich nemá příliš v lásce Adolfa Hitlera a nacistické Německo, soudě podle toho, že narušitele mezinárodního práva přirovnává právě k nim.

Je-li tomu tak, pak bychom neměli zapomínat na dvě věci: byla to evropská touha po míru, která umožnila Hitlerovi zesílit do té míry, že jej nebylo možno zastavit bez světové války. A byl to Winston Churchill (britský imperialista non plus ultra), který jej zastavil, sovětský diktátor Stalin (bez komentáře), který jej vrhl zpět a americký prezident Roosevelt, který jej pomohl definitivně zničit. Ten z celé té povedené trojky vypadal nejlíp, ale ani on se nikdy nedostal do rozporu s americkými zájmy a americkému imperialismu rozhodně špatně neposloužil.

Kupodivu tohle angažmá zmíněným politikům později vyčítal málokdo. Dokonce i komunistická propaganda po Stalinově smrti byla v tomhle směru dost opatrná. Jak známo, nacisté zavírali, mučili a vyvražďovali celé národy. To by ještě tolik nevadilo, ale oni to zkoušeli i na nás. To je pak člověk bezzásadově vděčný za každou pomoc a neodmítne ji jen proto, že je náhodou motivována také sobecky. Či kvůli mezinárodnímu právu, které si vítězné velmoci doplnily k obrazu svému, aniž by se jím daly příliš omezovat.

Podle životopisu se pan Polreich angažoval v diplomatických jednáních v bývalé Jugoslávii včetně -- předpokládám -- války v Bosně a Hercegovině. Právě tato jednání jsou příkladem legistického přístupu, který chtěl více, než mohl, a nadělal více škody než užitku. Je hezké, že se evropští diplomaté pokoušeli o dohodu mírovou cestou. Brzy se ale ukázalo, že to není možné. V této situaci existovala dvě řešení : začít jednat z pozice síly a být připraven tuto sílu použít. Nebo misi ukončit s tím, že problém je neřešitelný, respektive je neřešitelný bez porušení mezinárodního práva.

Zvolili třetí možnost : pokračovali v jednáních, která svým způsobem legitimizovala to, co se v zemi děje. To by byl bezvýznamný detail, pokud by tyto rozhovory vedly k pozitivním výsledkům. Nic takového se ale nestalo, naopak. Ke konci povraždili Srbové zajatce ze Srebrenice téměř před očima vojáků UNPROFOR. Mezinárodní právo ani evropská diplomacie už iniciátorům masakru nestály ani za nějaké zvláštní maskování. Nakonec stejně došlo k ozbrojenému zásahu -- a během několika dnů bylo na světě to, o co se bez nejmenšího výsledku usilovalo o několik let : fungující příměří. Mám-li to říci velmi tvrdě : evropští diplomaté si pár let hráli na Velmi Důležité, přitom převzali spoluzodpovědnost za masakry (chcete-li expresivnější výraz, pak si umazali ruce od krve) aniž komukoli pomohli. Možná dostali pár lidí ven, ale kvůli tomu se snad nemusela imitovat mírová jednání a vzbuzovat neoprávněné naděje.

Jiří Dienstbier, který se na těchto jednáních také podílel, později obvinil evropské politiky a evropská média z jednostranného přístupu a nepochopení místní situace. Něco na tom bylo. Jenže sám Dienstbier zřejmě nepochopil to podstatné : že v zemi zuřila etnická válka. A ta má svá krutá, ale jednoduchá pravidla bez ohledu na to, zda se odehrává na Balkáně, v Africe či Indonésii. Především je to boj na život a na smrt. Platí pouze právo silnějšího, být slabší je zločin. Z toho plyne, že kdo není schopen nebo ochoten zasáhnout do stávajícího poměru sil, ten může jen bezmocně přihlížet, i kdyby byl prezidentem nejmocnějšího státu světa. A také to, že nikdo nebude dělat ústupky jen z dobré vůle, i kdyby ji měl, pokud by tím riskoval vlastní oslabení. Dejme tomu, že by evropský a světový pohled na bývalou Jugoslávii byl vyváženější. Co by se změnilo ? Bosna a Hercegovina by nějak dopadla, ale co s miliony problematických albánských uprchlíků z Kosova ? Ani Srbové totiž neměli moc na vybranou.

Buď Albánce vyhnat nebo se odsud dříve či později stáhnout i s civilními soukmenovci. Což se mimochodem také děje. Není to spravedlivé. Ale mezinárodní právo tady spravedlnost neprosadí, ani kdyby se rozkrájelo. Relativně nejspravedlivější, pokud se o něčem takovém dá hovořit, by bylo rozdělit zem podle předválečného poměru obyvatel, tedy zhruba v poměru 1:10. A snažit se pomoci těm, kteří se ocitnou na špatné straně hranice a budou muset odejít. Ale to bychom museli vzkřísit tradiční imperialismus, a do toho se zatím nikomu nechce. Takže kosovští Srbové zařvou úplně. Od vietnamské války platí, že postavit za každého domorodce vojáka se samopalem nelze.

Právě Kosovo je ukázkou, jak je pan Polreich nad realitou. Ve svém článku (Kosovo je "in"..., BL 6.11.2003) píše optimisticky o "nových podmínkách", které vylučují realizaci myšlenky samostatného Kosova. A ejhle! Uplynulo pár měsíců a cosi na způsob "masového povstání albánského obyvatelstva" je tu. Ale i kdyby šlo jen o "teroristické skupiny na okraji politického vlivu", bude výsledek stejný : Kosovo bez Srbů. Pak už se může jen čekat, až to vzdají i v Bělehradě. Zatím politici mohou "jednat" o "normalizaci vztahů". Času dost, koneckonců pod OSN se nežije tak špatně.

Možná, že umírněnějším albánským politiků skutečně nejsou radikálové po chuti, ale budou proti nim ochotni skutečně vystoupit ? A riskovat obvinění ze zrady národa ? Nevím, jestli pan Rugova mluvil s panem Polreichem i o tomhle, ale diplomatický rozhovor obvykle nemívá charakter upřímné a pravdomluvné zpovědi.

Podobné je to s Palestinou ("Cestovní mapa" ..., BL 8.7.2003). Politici mohou dávat dohromady "cestovní mapy". Teroristé třeba mohou vyhlásit příměří a nějakou dobu je dodržovat (zatím to nehrozí). Co je to platné, když mladá generace je vychovávána v nenávisti a v přesvědčení, že jedinou skutečnou spravedlností je zničení Izraele ? Lidsky se to dá pochopit, ostatně ani mnozí Izraelci nejsou holubice, ale mír se na tom stavět nedá. Vestfálský mír a následně budované mezinárodní právo bohužel nejsou součástí arabských dějin a tak se jím obyčejní Arabové asi necítí moc vázáni. Ostatně nejsou sami.

Tohle se ovšem těžko chápe z pozice člověka přesvědčeného, že svět řídí velmoci a jejich zájmy a to ostatní jsou jen "zástupné problémy". A že všechno se dá dohodnout mírovou cestou. Vždyť přece dlouhá léta po válce to tak krásně fungovalo! Jenže to bylo v době, kdy si svět víceméně rozparcelovaly USA a SSSR. A i tehdy to "krásně fungovalo" pouze v Evropě, kde obě supervelmoci uzavřely mlčenlivé příměří. A kde se železná opona stala hranicí míru, byť z naši strany nesvobodného. Jinde se válčilo ostošest a nenaplněnými rezolucemi OSN by se daly dláždit hromadné hroby. Tyhle časy "spolupráce na platformě rovnosti" jsou v každém případě pryč. USA jsou jedinou globální supervelmocí, i kdyby nechtěly. Rusko by chtělo, ale nemá na to, a tak se rozumně soustřeďuje na "blízké zahraničí". Podobně, byť nevynuceně, Čína.

Přidáme-li Indii a Jihoafrickou republiku, pak máme pravděpodobně vyčerpané i lokální velmoci. Evropská unie má váhu pouze v záležitostech, které lze vyřešit pouze penězi. Co se silové politiky týká, znamená Evropa dohromady méně, než samotná Francie.

Nemusí se nám to líbit, ale tak to prostě je. Dejme tomu, že by se v USA prosadil izolacionismus a tato země vystoupila z OSN i ostatních mezinárodních institucí, aniž by se postavila proti nim. V tom případě by OSN byla zhruba tím, co kdysi Společnost národů : žvanírnou bez skutečného vlivu a peněz. O ostatních institucích nemluvě. A mezinárodní právo v konfliktních oblastech by bylo asi tak akademické, jako otázka o počtu andělů na špičce jehly. Nevadí -- diplomaté si to své vždycky najdou. A teoretické "funkce mezinárodního práva" také nezmizí.

Těžko ovšem diskutovat o podobných věcech s někým, pro koho je jakýkoli proamerický postoj projevem servility. Co jiného také může být podpora velmoci nabourávající svět, který by bez ni tak hezky směřoval k dokonalosti ? Bylo by to opravdu hezké, kdyby to ovšem fungovalo nejen v pracovnách diplomatů, ale také "v terénu".

Je zajímavé, že v jiných oblastech Miroslav Polreich tak zásadový není. Pro většinu lidstva na naší zeměkouli lidská práva začínají a končí s n í d a n í. To proto, že si nejsou jisti, zda se dožijí druhého dne... (Lidská práva -- pozor na ně! -- BL 17.12.2003). Vyměnit politickou svobodu za snídani nebývá dobrý kšeft, neboť obvykle člověk ztratí jedno, aniž by získal druhé. Ale jinak je na tom hodně pravdy. Kde ale začíná a končí mezinárodní právo pro lidi žijící v anarchii občanské či etnické války či v diktatuře, která si s právem člověka na život, či aspoň přežití nedělá nejmenší starosti ?

Nedalo by se proti takovému pragmatismu namítnout totéž, co proti morálnímu zdůvodnění proamerické "servility"? Lidská práva jsou zneužitelná a zneužívaná a mocenské zájmy v nich hrají důležitou roli -- také pravda. Ale o mezinárodním právu to snad neplatí ?

                 
Obsah vydání       2. 4. 2004
4. 4. 2004 Mohlo dojít v neděli ráno nad Ruzyní k letecké katastrofě? Jan  Čulík
4. 4. 2004 ČeRT Vlastimil  Ježek
4. 4. 2004 Čert na druhou aneb jak propojit média veřejné služby tak, aby přežila budoucnost Štěpán  Kotrba
4. 4. 2004 Na počátku: logos není jen slovo Zdeněk  Bárta
2. 4. 2004 Den, kdy nás Rusové pokropili césiem Radek  Mokrý
2. 4. 2004 Lehkomyslnost nebo ignorace? Petr  Horák
2. 4. 2004 Fascinace životem na samém okraji společnosti Jan  Čulík
2. 4. 2004 Škoda, že není komu vyprávět o neutrinech ... Hynek  Hanke
2. 4. 2004 Jsme v něčem ještě dědici Masarykových koncepcí a mělo by to smysl? Miloš  Dokulil
31. 3. 2004 Chcete studovat v Británii pro získání titulu PhD v oblasti středoevropských studií?
2. 4. 2004 Poněkud dutá diplomacie Pavel  Urban
2. 4. 2004 Porušování lidských práv v Rumunsku Martin  Helman
2. 4. 2004 Co vypovídá F 3,2-11 o podstatě křesťanství? Boris  Cvek
2. 4. 2004 Podivné argumenty Hospodářských novin Petr  Nachtmann
31. 3. 2004 V ČRo 6 znovu o bulvarizaci médií
2. 4. 2004 Neduhy českých médií Bohumil  Kartous
2. 4. 2004 J. Vavruška nemá pravdu Petr  Švec
2. 4. 2004 Španělsko ví, jak jednat s teroristy Miloš  Kaláb
1. 4. 2004 O svobodě odmítnout podřadnou práci Tomáš  Stýblo
1. 4. 2004 O rodné sestře plivance Jan  Čulík
1. 4. 2004 Raffarin III: reformní valčík na rozloučenou ? Josef  Brož
1. 4. 2004 Jste nespokojeni s výukou na vaší fakultě? Nadávat v hospodě nestačí Ivo  Bystřičan, Petr  Jedlička
31. 3. 2004 Utajování informací na úřadech je dnes velmi podstatným problémem Petr  Kužvart
14. 3. 2004 Hospodaření OSBL za únor 2004
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce

Slobodan Miloševič, Srbsko a válka v Kosovu RSS 2.0      Historie >
2. 4. 2004 Poněkud dutá diplomacie Pavel  Urban
3. 3. 2004 Usilovali sme sa prežiť Radovan  Geist
2. 2. 2004 Päť vojen premiéra Blaira Charles  Grant
6. 11. 2003 Kosovo je "in" i přes nepochopení deníku Právo Miroslav  Polreich
24. 9. 2003 Balkán: Ospravedlnenie po dvanástich rokoch ako nečakaný krok Anna  Kotúčková
10. 9. 2003 EU riskuje další explozi v Kosovu   
19. 8. 2003 Napätie v Kosove vzrastá každým dňom   
12. 6. 2003 USA vyvíjejí nátlak na balkánské a východoevropské země   
10. 4. 2003 Rozšírenie Európskej únie je konečne predo dverami: Cieľ na dosah -- a ďalej? Lucia  Waldnerová
20. 3. 2003 SRBSKO: Vražda nesmie zastaviť reformy Marcus  Tanner
17. 3. 2003 Vstanou - a kdy - noví politici? Napřiklad v Srbsku...   
14. 3. 2003 Moc bezmocných národů a globalizace světa Karel  Fiala
13. 3. 2003 Srbský prezident Djindjič zavražděn, v Srbsku vyhlášen mimořádný stav   
31. 1. 2003 Dopis jugoslávskému velvyslanci:
omluva českých sociálních demokratů za bombardování Srbska
Štěpán  Kotrba
30. 8. 2002 Novinářka v Haagu, vyslýchána Miloševičem