Kundera vynikajícím způsobem zúročil trauma své někdejší komunistické minulosti a na základě opakovaných celoživotních pokusů vyrovnat se s tím, co dělal a čemu věřil na začátku padesátých let, vytvořil vynikající svědectví o životě a lidském údělu v druhé polovině dvacátého století. Přitom je to svědectví zajímavé právě proto, že je kontroverzní. Kundera se ve svých prózách vysmívá lidem, kteří se snaží přepsat minulost a dát jí zpětně jiný význam. Přesně totéž dělá on sám: zakazuje lidem psát o svém soukromém životě, pro západní literární teoretiky zcela vytěsnil všechno, co napsal před Směšnými láskami, tedy skoro celé své dílo z doby, kdy žil v Československu. Přitom je to dílo pro porozumění jeho dalším literárním textům významné, protože obsahuje témata, která Kundera rozvádí zralým způsobem později, a obsahuje také motivaci veškerého dalšího - traumatického - Kunderova psaní.

Rozpory v Kunderově díle, které jsou důsledkem jeho snah "odstřihnout" se od minulosti a porozumět mechanismu, jímž se člověk zmocňuje světa, jsou podnětné a pozoru hodné.

Ve svém zralém díle (hra Jakub a jeho pán, román Život je jinde) Kundera odsuzuje "zhoubný lyrismus" a emocionalitu evropských básníků. V předmluvě k Jakubu a jeho pánovi k tomu napsal:

Ve svých románech Život je jinde i např. Nesmrtelnost napadá Milan Kundera lyriky, jimž stačí, aby naplnili své básně patosem a emocemi a vytvoří falešný dojem, že to, co říkají, je pravda.

Stejných metod však občas paradoxně používá i Kundera ve svých, zdánlivě jinak zcela racionálních prózách. Není toto lyrismus, kde jsou Kunderovy výroky osmyslovány jejich lyrickou "krásou"? Tedy, není to přesně to, co ve svých esejistických extempore kritizuje?

V celém Kunderově díle, avšak zejména od jeho zralejších textů, publikovaných od doby, kdy odešel na Západ, najdeme celou řadu archetypálních "témat", jimiž a jejich rozborem se Kundera snaží uchopovat skutečnost. Je známo, že je Kundera stoupencem strukturalismu a odmítá jakékoliv spekulace, že by s literárním textem, jaký produkuje, mohla mít něco společného mimoliterární skutečnost a že by se měl literární kritik snažit zjišťovat, do jaké míry autorův text ovlivnily jeho vlastní osobní zážitky.

Přečte-li se však celé Kunderovo dílo najednou, zejména opakovaně, je velmi obtížné se vyhnout dojmu, že určité opakující se motivy mají leccos společného s Kunderovou vlastní osobní zkušeností. Proč se v mnoha jeho románech objevují muži sexuálně zkušení, kteří měli mnoho žen, které však přitahuje (nebo mají trvalejší partnerky), které jsou naivní, stydlivé, dětské, impulzivní, cení si své intimity. Proč se znovu a znovu v Kunderových dílech objevuje teze, že jeho libertinští mužští hrdinové projevují svou lásku k manželce právě tím, že jí jsou opakovaně nevěrní a neustále se k ní od svých milenek navracejí. Jak to vysvětluje trumpetista Klíma ve Valčíku na rozloučenou:

A co ten mizogynský odpor vůči ženám, které Kunderovy hrdiny sice přitahují, ale jen do chvíle, kdy má možnost se s nimi vyspat. Jinak se dívají Kunderovi muži na ženy s hrůzou jako na potenciální pouta, která se snaží muže "zotročit" v manželství a plodit s nimi děti, ony zlovolné a nesmyslné "spratky", kteří jsou falešným, agresivním "bezpodmínečným souhlasem s bytím". Kunderovy romány obsahují množství sexuálních scén. Žádné z nich nepůsobí eroticky; působí buď trapně nebo rovnou odpudivě. A vypovídají o samém autorovi a jeho vztahu k ženám něco takovéhto "protiženské" pasáže? Je to - zajímavá - záhada:

A co všechny ty matky "stalinistky", které agresivní emocionální kolektivitou zotročují své syny a dcery? Každá matka v každém Kunderově textu je děsivou, hysterickou, nekontrolovatelnou, ničivou silou, která navždy a neopakovatelně patologicky ovlivní chování svých dětí. Jakoupak měl asi matku sám Milan Kundera?

Jak jsem řekl, tento velký český autor si postupně definoval celou řadu "témat", jimiž se snaží ohledávat skutečnost, a činí to od pozdních šedesátých let znovu a znovu, jako by znovu a znovu psal tutéž knihu - jako by se znovu a znovu snažil tesat tutéž sochu. V osmdesátých letech, v době, kdy začal psát své vrcholné romány, dosáhlo Kunderovo "sochařství" pozoruhodné zralosti. Zejména knihami Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost a Ignorance dosáhl Kundera vrcholu poznání lidského údělu, tedy, především, že je realita vlastně nepoznatelná. Celým svým dílem Kundera brojí proti vytváření virtuální reality, proti vznikajícím mýtům, proti lyričnosti, proti agresivní kolektivitě, proti kýči, proti "bezpodmínečnému souhlasu s bytím", proti zjednodušujícím médiím a pracovníkům PR, imagologům. Protestuje proti jakýmkoliv pokusům jeho knihy převyprávět či shrnout, zjednodušit.

Kromě významného obecně lidského, nesmírně aktuálního obsahu, jsou jeho knihy i vynikající politickou analýzou režimů - na Východě i na Západě - druhé poloviny dvacátého století. Nesnesitelnou lehkostí bytí Kundera světu vysvětlil, co znamenala husákovská normalizace, lépe, výstižněji, plastičtěji a přesvědčivěji než kdokoliv jiný. A svět to zajímalo, protože Kunderovo líčení se nezabývalo pouze "mou malou zemí" ve střední Evropě, ale bylo schopno z toho, co psal, vytvořit obecné závěry, platné pro kohokoliv, kdekoliv na světě.

Celým svým dílem řeší Kundera své trauma komunistické minulosti. Závěrem této krátké pocty k jeho pětasedmdesátinám uveďme namátkou bravurní citace z Nesnesitelné lehkosti bytí

K té první ukázce: znamená to, že vinni jsou i ti, kdo podporovali klausovskou privatizaci začátku devadesátých let, přestože "nevěděli", že povede k rozkradení národního majetku?

Kundera několikrát varoval, abychom nepřijímali apodiktická tvrzení bez racionální analýzy a bez důkazů jen na základě jejich lyričnosti, bravurně vytvořeného literárního efektu. Paradoxem je, že výše citovaná apodiktická tvrzení jsou výroky, které činí dojem právě na základě bravurně vytvořeného literárního efektu...

(Všechna esejistická extempore v jeho próze, píše Kundera v Umění románu II., jsou nevážná.)

Tím právě, myslím, Kundera varuje před nástrahami při vnímání našeho světa.