Tato iniciativa poskytuje Palestincům teoreticky pozitiva. Říkám teoreticky, protože zúčastnění Izraelci představují dnes tu slabou stranu v Izraeli, je to levicový a středně levicový proud. Jsou ochotni Palestincům dát k jejich samostatnému státu 97,5 % palestinské země, kterou vlastnili před válkou z roku 1967. Na úhradu zbylého podílu 2,5% izraelské země, souhlasí s navrácením části Jeruzaléma (arabské čtvrtě), z které by vzniklo hlavní město Palestiny a s úplnou svrchovaností nad Al Haram Aš šeríf (pozn. překl.: mešita Al Aqsa). Z toho zřetelně vyplývá, že všechny tyto body tvoří samotné jádro palestinských požadavků, ke kterékoliv spravedlivé dohodě k docílení míru mezi oběma stranami. To by otevřelo vzájemné přechody, zastavilo stavbu zdi, zlikvidovalo co největší počet osad, ovšem až by Palestinci dostali zpět celý Západní břeh.

Naproti tomu izraelská delegace, které předsedal Yossi Beilin (pozn.překl.: dřívější izraelský ministr spravedlnosti), požadovala, aby počet navrátivších se Palestinců byl ohraničený (nepřesáhl 300 tisíc), z demografických důvodů, zatímco Palestinský stát na Západním břehu a v pásmu Gazy by mohl pojmout všechny, kteří by se chtěli vrátit.

Posuzuji, že právo k návratu uprchlíků zůstane jen teorií, přes nutnost trvání na něm, protože většina Palestinců, kteří od roku 1947 žijí trvale v arabských zemích a v různých zemích světa, získali občanství zemí jejich pobytu, a proto nebudou pomýšlet na návrat, jen z nostalgie budou chtít navštívit původní zem a své rodiny, ale nebudou mít zájem o trvalý pobyt. Co se týká skutečného návratu, domnívám se, že toho práva využije jen minimum Palestinců. Převážně to budou někteří obyvatelé uprchlických táborů, zvláště v Libanonu, zatímco Palestinci žijící v Jordánsku získali jordánské občanství, zaujímají vysoká místa ve státních institucích, pracují v ekonomice a mají dobré sociální postavení. Nepředpokládám, že ti myslí na návrat, ale zachovají si jejich právo na reparace.

Nepopírám právo na návrat nikomu, ale zastávám se toho, aby se toto právo nestalo předběžnou podmínkou k jakékoliv palestinsko-izraelské mírové dohodě, s kterou bude zničena každá možnost uzavření míru, zrovna tak, jako jsme odmítli příležitost k míru a zachování části palestinské země, když jsme nesouhlasili s rezolucí o rozdělení Palestiny v roce 1947. K první arabské porážce došlo v roce 1948, následnému vyhnání Palestinců a k dalším arabským porážkám. Uvedu několik faktů, zvláště pro ty Palestince, kteří se mermomocí drží práva na návrat:

1. Většina Palestinců v arabském a zahraničním exilu vlastní státní příslušnost hostitelské země anebo mají v ní zákonný trvalý pobyt a převážně jsou v dobré situaci.
2. Právo na návrat není v rozporu s "Cestovní mapou", s kterou souhlasila palestinská vláda a kterou podpořila většina arabských zemí, stala se jednou z mezinárodních právních referencí, z ruské iniciativy byla jednomyslně schválena Radou bezpečnosti.
3. Žádná arabská země, která podepsala mírové dohody s Izraelem, nijak netrvá na právu na návrat, nechaly ho na samotných Palestincích (míním tím palestinskou vládu), aby o něm vyjednávali s Izraelem při jakékoliv mírové dohodě.
4. Na toto téma proběhl rozhovor, tak jak odhalily některé zdroje, při jednáních v Camp David mezi oběma stranami, palestinskou (vedl ji prezident Yasir Arafat) a izraelskou (vedl ji ministerský předseda Ehud Barak), v poslední době za vlády Billa Clintona. Z mála informací, které tehdy pronikly, byla i ta, že Izrael v podstatě souhlasil s návratem několika desítek tisíc Palestinců do historické země Palestiny (v Izraeli) z důvodu sloučení rodin.
5. Na čem je nutno trvat, vedle poměrného návratu Palestinců, to jsou reparace, tak jak jsou uvedeny v "Ženevské listině". Tomuto právu může svět porozumět a Izrael ho nemůže odmítnout. Mohlo by to být financované z mezinárodního fondu pod dohledem OSN (například z nákladů na pomoci).

Podpoření ženevské iniciativy, nebo aspoň neoponování a zaujmutí mírného postoje k ní, je mediálně prospěšné, vzhledem k ostrému izraelskému odporu, až po obvinění Beilina a jeho stoupenců ze zrady. Palestinské odmítnutí přišlo v první řadě od islámského Žihádu a Hamásu, spolu s některými extrémními organizacemi, které uspořádaly mohutné demonstrace, připomněly ty, do kterých jsme se hrnuly, když jsme byly ještě dětmi, při rozhodnutí o rozdělení Palestiny. Někteří palestinští vůdci došli do takové krajnosti, že žádali sesazení těch, kteří se podíleli na této listině, a aby byli souzeni, jako Yasser Abed Rabbo (poznámka překl.: dřívější palestinský ministr informací) a Jibril al-Rajub (poznámka překl.: státní bezpečnostní poradce Jásira Arafata) a jiní. Jakoby oni a jim podobní neměli právo se zabývat iniciativou, která nemá žádný oficiální dopad a netýká se vlád. Přesto k ní Izrael zaujal nepřátelský postoj.

Palestinští extrémisté si neuvědomují, že jejich postoje, týkající se zásad této listiny, jsou shodné s odporem sionistické pravice a izraelských zaujatých rabínů. Neuvědomují si, že důvodem zatvrzelého postoje Izraele je to, že v ní je právě tolik pozitivního vůči Palestincům a návrh na palestinský stát.

Rozebírání zásad "Ženevské listiny" je k ničemu, dává to jen Izraeli výmluvu k další etnické čistce a vyhnání všech Arabů za zeď, přitom Palestinci z roku 1948, kteří zůstali ve svých domovech, vlastní občanství a s tím spojená plná práva. Je známo, že arabská menšina v Izraeli má krapet demokratických svobod, které jsou však větší, než mají občané v mnohých arabských zemích. Mají své politické strany, svůj tisk a své představitele v Knessetu a mají všechna práva před soudem.

Nemyslím, že iniciativa bude úspěšná, nejspíše se brzy stane pouhou upomínkou, tak jak se to stalo i s jinými rozhodnutími a iniciativami, jednalo se jen palestinské a izraelské veřejné hnutí, uprostřed temna, útlaku, násilí a devastace. Extrémní izraelská opozice je ukazatelem, že k zániku iniciativy (těch slabých) dojde ze strany Izraele. Ať ji tedy zničí izraelská ultrapravice, než abychom to udělali my. Nechť palestinsko-izraelská iniciativa je faktorem k ztrapnění Šaronovy vlády a k rozpoutání polemiky v Izraeli.

Musíme si být dobře vědomi, že mír nakonec nemůže uzavřít nikdo jiný, než Palestinci společně s Izraelci. V tom je skryta právě důležitost "Ženevské listiny". Je pravdou, že obě strany k tomu potřebují nějakou "mapu" a mezinárodní úsilí, zvláště americké a návrat k mezinárodní zákonnosti. Ale je také pravdou, že ani Spojené státy, ani kterýkoliv jiný stát nemůže vnutit takový mír, který by neuspokojil obě strany.

"Ženevská listina" je pramínkem světla, který nás může vést v době, kdyby se nakonec přece jen otevřela cesta k míru. Místo toho, abychom mluvili pouze o temnu, rozsviťme jednu svíčku, kterou je tato listina.