Ani jeden z nich si neklade (nemůže si klást) otázky po smyslu svého konání, neboť se vše děje ve schizofrenní polopříčetnosti mezi automatizovanými procesy každodennosti a orgiasmu. Toto je myšlenkový substrát.

Aplikace Patočkovy existenciálního soudu o podstatách postmoderní civilizace je sice originální, ale nezbavuje mě dojmu, že podnětem pro ní byla shoda okolností, kdy autor elaboroval Patočkovo dílo a zároveň na něj působil právě onen silný vliv mediálně vytvářené skutečnosti.

Důkazem je zřejmě interiorizovaná tendence navrhnout po předložené hypotéze nějaké východisko, řešení. To je přesvědčit možného teroristů o smyslu, o tom že je důležité ptát se, zodpovídat a být zodpovědným. Ale jak můžeme že své pozice přesvědčovat někoho, kdo každou takovou naší snahu popře, neboť nevidí (což je reciproční) možnost k takovému dialogu?

Celá esej by byla zajímavá v případě, že by se autor o řešení nepokoušel, pak by se dalo říct, že tento střet je otázkou vývoje, který v sobě neobsahuje možnost dostatečně sebekontroly, a tudíž je pro současnost neřešitelný.

Další námitka by se dala vznést proti autorově naprostému vyprázdnění obsahu terorismu, který podle něj není naplněn smyslem, zodpovědnosti, vinou ani výčitkami.

Ale útoky z roku 2001 v Americe byly v prvé řadě útoky na symboly, z hlediska islámského militarismu, nepřátelské moci. Troufám si tvrdit, že až poté na životy civilních obyvatel.Já jsem v tomto případě opravdu spíše nakloněn definici na základě teorie o střetu kultur než snaze o hledání stejných substancí v protikladných jevech.

Takto by se dalo polemizovat ještě v několika dalších bodech, ale k tomu není bohužel v tomto formátu dost prostoru. Závěrem bych chtěl přece jen s autorem v něčem souhlasit - věnovat tuto esej památce Jana Patočky by nebylo nejvhodnější.