Ladislav Červinka Pousmáli jste se? Já se musím přiznat, že už jsem ten film viděl mnohokrát a vždycky se tomu musím smát. A pohříchu doufám, že se podobným způsobem budu jednou smát nad takovými články, jakým byl i příspěvek Stanislava Křečka s názvem Pro tisíce lidí je i regulovaný nájem nezaplatitelný, který byl uveřejněn v Britských listech 17. února.

Nechci tady znevažovat pana poslance nebo mu upírat právo na názor, ale jeho vidění reality a zejména utopické vize zlepšování bytové otázky jsou podle mého názoru tak pokřivené a zcestné, že je nutné oponovat.

Především jeho názor, že trh s bydlením se narovná zpřísňováním regulací, je naprostý anachronizmus. Jestliže by tato ekonomická teorie doktora Křečka fungovala, znamenalo by to například, že hladomory v Africe by bylo možné jednou provždy vyřešit tím, že by se tam prostě regulovala, tedy snížila, cena potravin. Bohužel, nebo snad díky Bohu, nikdo zatím s tímto nápadem nepřišel. A nebo že by se to nápadně podobalo něčemu, co už na světě jednou bylo?

V článku nás doktor Křeček přesvědčuje, že je v naší republice nedostatek bytů. Pan poslanec to sice dále neuvádí, ale jestliže je to pravda, pak je to asi špatně a kdosi by měl patrně ty chybějící byty začít stavět. Kdo to bude? Stát? Podnikatelé?

Udělejme si takový příklad. Dejme tomu že nějaký hodný podnikatel zjistí, že než si kupovat mondénní vilku kdesi na pobřeží Jadranu bude vlasně mnohem zábavnější postavenit takový bytový dům s regulovaným nájemným. Tak začne stavět. Zprávy o počinu hodného podnikatele se šíří rychle. Zájemců o bydlení je mnoho, mnohem víc než nových bytů. Kdo vybere nájemníky do nových bytů s regulovaným nájemným? Podle čeho? Dostane byt přednostně ten pán, co pustil minulou sobotu našeho hodného podnikatele sednout v trolejbusu? Problém. Budeme se asi muset poradit s panem poslancem Křečkem.

Pan doktor nám v textu předkládá jako potenciální oběti zdražování důchodce. Téma stárnutí a stáří je mu patrně blízké, neboť mladé rodiny tísnící se v malých bytech nebo u rodičů ho vzrušují mnohem méně než vize osamělého důchodce, který si nemůže dovolit platit regulované nájemné za třípokojový byt, ve kterém přece žil celý život. Jestliže pana poslance zajímá blaho důchodců, pak já se ptám, koho zajímá blaho neprivilegovaných mladých rodin, od kterých stát očekává, že se svou prací zaslouží o rozvoj státu, vychovají novou generaci občanů a rovněž na ně padne břemeno splácení obrovského státního dluhu.

V předposledním odstavci předkládá jakousi analýzu nákladů na bydlení a není překvapením, že si pro srovnání vybral státy EU. Je ovšem nutné se zamyslet, zda bychom si na tomto místě neměli místo otázky kam jdeme položit otázku odkud přicházíme a kde vlastně jsme.

Kde vlastně jsme? Já vidím postkomunistický stát, který si tak nějak v určitých reliktech komunizmu libuje. Stát, kde bují černý trh s byty s regulovaným nájemným. Černý trh, který prostě jen supluje neexistenci normálního trhu s nájemným bydlením. Přitom je každému rozumně uvažujícímu člověku jasné, že dokud bude existovat rozdíl jediného tisíce korun mezi regulovaným a neregulovaným nájemným, bude existovat i černý trh. Vidím stát, kde statisíce lidí čekají až umře blízký příbuzný, ke kterému jsou naoko nahlášeni k trvalému pobytu, a tiše doufají, že jim potom nikdo nebude křížit cestu k zaslouženému dekretu. Stát, kde jsou statisíce neprivilegovaných nuceny žít v ponižujících podmínkách nebo platit vysoké tržní nájemné.