Abych pravdu řekl, už jsem si zvykl na to, že knihy, vydávané u nás jako historiografické, mívají (decentně řečeno) proměnlivou úroveň. Práce Jiřího Spěváčka (Jan, Karel IV., Václav IV.), ačkoliv vznikaly v dusné atmosféře "polo-totalitního" Československa, vynikají skutečně důkladnou prací s prameny, hlubokým vhledem do problematiky a skutečnosti Evropy v éře lucemburské dynastie. Výjimkou je pouze nadbytečné a ideologii poplatné líčení husitského hnutí v monografii Václava IV. Stejně kvalitní jsou práce za normalizace umlčovaného Františka Kafky, věnující se téže době (Karel IV., Čtyři ženy Karla IV., Zikmund).

Čech Přemysl a Němec Rudolf

Kvalita jejich díla spočívá mimo jiné v tom, že se nikde nedopouštějí nacionalizujících soudů. Ani u Kafky ani u Spěváčka a nakonec ani v Žemličkově Století posledních Přemyslovců nenajdeme huránárodovecké pojetí sporu Rudolfa I. a Přemysla Otakara II. jako sporu zákeřného chudého Němce a bohatého čestného Čecha, natožpak líčení Karla IV. jako českého vlastence. Jmenovaní historikové dodržují přísně vědecké, objektivní postupy, které podobná tvrzení z podstaty vylučují. Přemyslovec byl svým založením a vlivem daleko víc "Němec" než z Aargau pocházející a vůbec ne tak bezvýznamný Habsburk. Národní cítění nebylo pro mocné té doby stálým programem, ale mocenským nástrojem. Přemysl se na své slezské příbuzné obrátil s výzvami o společném jazyce až když se blížilo jeho konečné střetnutí s Rudolfem. Do té doby se jeho vláda vyznačovala velkorysou podporou "německé" kolonizace.

Německy mluvící historiografie, alespoň ta v Česku vydávaná, je na tom jinak a tato fakta připouští jen v menšině. Zejména v případě rakouských a jihoněmeckých autorů či spíše autorek jsou tyto nedostatky četností výskytu alarmující. Už proto, že jejich výklad historie do značné míry vysvětluje silový přístup, s nímž mají některé skupiny (zde si dovolím zjednodušení) Rakušanů a Jihoněmců tendenci chovat se ke svým (opět s nadsázkou a zjednodušeně) "slovanským" sousedům (viz problém vysídlení po roce 1945 nebo Temelín).

Dějepisný bulvár

I tak záslužná práce, jako je rozsáhlý přehled Habsburků se nevyhnul podivným formulacím. Dopouští se jich zejména Brigitte Hamannová, jedna z nejznámějších současných německy hovořících historiček - a nejznámější zde znamená i nejčtenější. Formulace jako císař (ve skutečnosti král, pozn. of) Albrecht I. (1298 - 1308. pozn. of) až na ztrátu některých území své rodové území rozšířil jsou až legračním svědectvím snahy rakouské historiografie převést vlastní dějiny do legendární roviny - to je tendence, kterou mívá dějepisectví konstituujících se národních států, viz české dějepisectví devatenáctého století. Kopíruje úzkostlivou habsburskou a habsbursko - lotrinskou "legitimitu." Ostatně redakční politika vydavatele zmíněného díla je podivná už proto, že mezi autory Hamannovou přizval - její práce jako třeba Prodané dcery Habsburků jsou dějepisným bulvárem, užvaněným a vycucaným z prstu, dodržujícím romantizující pojetí dějin, které v rakousko - bavorské oblasti dostupuje přeslazeně nechutného vrcholu v pracech o Alžběte Bavorské, zvané Sissi.

Tento dlouhý úvod má jediný účel - ukázat, že vědomostní nedostatky a vědecké prohřešky doktorky historie Gröbingové nejsou něčím ojedinělým, ale vrcholem ledovce.

Počátky Habsburků podle Gröbingové

Samotný titul Vraždy v rodě habsburském zavání romantizujím brakem, vyžívajícím se ve splétání konspiračních teorií o korunním princi Rudolfovi a něžném líčení vztahu Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové (srovnání s popisem oněch událostí ve Františku Josefu I. Otty Urbana dopadá pro Gröbingovou žalostně. Přitom Urbanova serióznost a přesnost není na úkor čtivosti). O tom, že smrt vítěze od Lepanta Juana d'Austria na úplavici bavorská historička líčí jako vraždu je lépe vůbec pomlčet.

Úvodní kapitola knihy se věnuje vraždě druhého Habsburka na římském trůně Albrechta I. a tak samozřejmě začíná vstupem jeho otce Rudolfa na římský trůn roku 1273 a jeho pětiletým střetem se středoevropským hegemonem, českým králem, rakouským, korutanským, štýrským a kraňským vévodou Přemyslem.

A zjišťujeme jednu pozoruhodnost za druhou. Například o tom, že roku 1273 nebyl zvolen římským králem Přemyslovec rozhodlo znechucení kurfiřtů nad jeho neuspořádaným rodinným životem.

"Mladík" (roku 1273 bylo Přemyslovi čtyřicet - sedmačtyřicet let bylo přitom ještě dlouho považováno za kmetský věk, pozn. of) odmrštil svou ženu Markétu, s níž vyženil rakouské země, ale která mu nemohla dát děti. Nad vínem se Markétě posmíval a netajil se mimomanželskými poměry. Navíc žil v hříšném svazku se svou milenkou Kunhutou Uherskou, která mu dala syna, opavského vévodu. Proti tomu Rudolf svou ženu upřímně miloval a jeho rodinný život byl bez poskvrny, což zaručovalo, že bude rozvrácené říši vládnout dobře. To je zjevný nesmysl, mužské zálety byly u panovníků něčím, co se tolerovalo. Nemanželského syna měl koneckonců i Karel IV., hlásil se k němu a na sklonku života mu zajistil velkorysý dispenz.

Poopravme teď vystudovanou doktorku historie.

1. matka opavského vévody Mikuláše se jmenovala Anežka, pocházela z rodu Kuenringů, byla Markétinou dvorní damou a Mikuláš stejně jako jeho tři sestry byly legitimizovány papežem. Markéta sama vztah tolerovala až do roku 1260, kdy bylo její manželství s Přemyslem rozvedeno.

2. Kunhuta Haličská byla právoplatnou manželkou Přemysla Otakara II. a matkou následníka trůnu Václava II.

Dojímavá je scéna, kterou Gröbingová s gustem popisuje. Pyšný Přemysl se roku 1276 před Rudolfem pokořil a římský král právě odebraná rakouská léna předal - Markétě, první Přemyslově manželce, právoplatné dědičce Babenberků.

Historka je to hezká, ale má drobnou chybu. Markéta, narozená roku 1200 zemřela ve velkorysém ústraní roku 1267. Není ovšem důvodu nevěřit, že kdyby věděla, do jak dojemné a mravoučné historie ji chce doktorka historie zapojit, jistě by po devítiletém odpočinku v kryptě vstala z mrtvých.

Takhle se historické knihy prostě nepíšou a zůstává záhadou, za co je placený odpovědný redaktor vydavatelství Ikar, který je "pachatelem" české verze Gröbingové dílka.

Pro univerzitu, která Gröbingové udělila doktorát je zde námět k zamyšlení nad tím, zda je možné jednou udělený doktorát opět odebrat.