Je třeba si uvědomit obrovský zlom, který v osmdesátých letech nastal. Oficiální umění tehdejší doby opakovalo ve velkém všechna východiska modernistické malby, rozmělňovalo nejrůznější směry výtvarného umění v již dávno uzavřených cestách, zatímco v progresivnějším českém umění kulminovalo v návaznosti na Novou figuraci (např. František Ronovský či Jiří Načeradský) několik typů umění, či jeho tématických okruhů. Byla to například těžká existenciální a introspektivní témata (např. Stanislav Judl), groteskní parafráze velkoměstského života (např. Michal Rittstein), či civilizační beznaděj osamoceného člověka (např. Václav Jírovec), přičemž výraznou integrující osobností české malby zde byl Jiří Sopko, který zcela uvolnil prostor obrazu i malířský rukopis. Postmoderna v druhé polovině osmdesátých let přinesla kromě formotvorného uvolnění jak nové náměty otázek identity "českosti" (např. Jiří David, či Tomáš Císařovský), tak i znovuobjevení mytologických témat (např. Jiří Róna či Petr Nikl). Oficiální české umění se definitivně ocitlo na vedlejší koleji a s ním i všichni, kteří rozvíjeli estetiku obrazu v jeho formalistické rovině.

Teprve v druhé polovině devadesátých let došlo v malbě Kateřiny Opltové k viditelné změně směrem ke zdůraznění individuální obsahovosti, avšak v této době paradoxně "tradiční" téma z české malby mizí, převládá zájem o "novou vizualitu", umění nasává nové vlivy z oblasti médií a reklamy, a tak se Opltová ocitá opět mimo kontext, ale především mimo poptávku po určitém typu umění. Přesto a nebo možná právě proto, si zaslouží malou rekapitulaci a snad částečně i rehabilitaci pohledu na její tvorbu.

Na Akademii výtvarných umění absolvovala v roce 1985, v atelieru prof. Karla Součka diplomovou prací, věnovanou figurální tématice z divadelního prostředí. Začínající volné práce jsou figurální, autorka v nich hledá především expresivní výraz, výtvarnou zkratku a řeší kompoziční problémy výstavby obrazu. Není bez zajímavosti porovnat pomyslně její první práce například s tehdejší malbou generačního druha Petra Vaněčka. Například jeho obraz bohatě kvetoucího zelí na topení, který maloval ještě na AVU v polovině osmdesátých let, považuji osobně za první postmoderní malbu u nás. Zatímco Opltová ještě věří obrazu jako nositeli estetických kvalit, Vaněčkova nezávazná hra již předjímá budoucí dominantní roli postmoderního umění, v které obraz nebude zprostředkovatelem tradičních "kvalit", ale jen výrazem individuální osobní vůle umělce, v níž je vše možné.

Další vývoj malby této autorky dospěl sice na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let až k jakési miróovské estetice, ale k úplné tvarové abstrakci nikdy nevedl. Expresivní stylizovanou figuru autorka postupně zredukovala v úspornou, místy až téměř lineární kresbu, ale stále ponechávala obrazu vypravěčský, až téměř literární charakter. Zásadní pozitivní změnou se ale stal důraz na kolorismus, jež se z temných odstínů ranných prací postupně transformoval na živé barevné plochy. Vizuální dojem těchto děl byl až na výjimky dekorativní, nebo» autorkou příliš sledovaná vnější tvarová estetika, nedovolovala uvolnit napětí uvnitř obrazu.

Základním problémem malby Kateřiny Opltové byla totiž absence vnitřního řádu obrazu, jež se může rodit v psychických oblastech každého umělce. Autorka měla jako "šťastné dítě" vždy dokonalé zázemí pro svoji tvorbu, která jakoby vznikala spíše z konceptuálního rozhodnutí než z přetlaku a vnitřních pohnutek. Lze usuzovat, že až teprve rozvíjející se nemoc a zřejmě i neuspokojené osobní potřeby a touhy ji paradoxně nakonec přivedly koncem devadesátých let k obsahové malířské proměně. Abstrahovaná malba začala získávat ještě ostřejší linie, začaly se objevovat symbolické tvary obličejů (v mnoha případech stylizovaných do podoby autorky), očí, ptáků a dokonce různých cukrovinek a sladkostí. Dynamičtější seskupení tvarů a téměř exaltovaná barevnost jakoby dávala tušit neviditelné vnitřní drama. Svoji roli zde možná sehrál i hlubší zájem autorky o mystiku, faktem ale je, že její malba - ač formálně viditelně neproměněna - se v této fázi stala vnitřně neklidnou, zcela jisté v naléhavosti osobního tématu. Na její posmrtné výstavě v galerii Rozehnal bylo zřejmé, že se v některých nejlepších plátnech dokázala vymanit z manýry a vznikly tak obrazy plné osobní tragiky.

Kateřina Opltová byla solitérkou, mnoho nevystavovala, o umění s nikým téměř nehovořila a je pravděpodobné, že neměla v umění ani žádný jiný inspirační zdroj. Když měla kdysi charakterizovat své obrazy, vyjádřila se jen dvěma slovy : lyrická abstrakce. Myslím že klid a napětí jsou nakonec ony dvě základní emocionality, přítomné v její malbě. Bylo by nespravedlivé na tuto autorku zcela zapomenout. Její malířské usilování, jakkoliv bylo klikaté, přece jen vykazuje jistou míru konzistentnosti, a to především v její vůli tlumočit svůj vnitřní svět. Nemyslím si, že to je dnes málo.

Výstava probíhá až do 20.2.2004 v galerii Rozehnal, Vítězná 11, Praha 1.