Jeho útok však postrádá jakékoliv argumenty, kromě toho, že jemu se nelíbí. Je jeho vinou, že není zcela jasné, co se mu nelíbí, ale jelikož hlavním tématem úvahy Theo Formánka byla přímá demokracie, musím předpokládat, že je to ona. Pokud tomu tak není, měl by to A. Kosík vysvětlit v argumentačně poněkud lépe napsaném článku.

Vycházíme-li tedy z tohoto předpokladu, dostáváme nadřazený postoj, který je mezi českou, humanitně vzdělanou inteligencí poměrně rozšířený. Vzhledem k tomu, že v humanitních vědách přece jen ještě přetrvává duch starého Rakouska s jeho sňatkem trůnu a oltáře, s jeho elitářstvím a uctíváním moci vyvolených, není se čemu divit. I občanská společnost či nepolitická politika, o níž tak mnozí rádi hovoří, se v jejich ústech mění jen v morálními frázemi maskované výtahy k moci, které mají tu výhodu, že umožňují "charismatickým" osobnostem dobýt mocenské posty, aniž by se musely zatěžovat komunikací s občany a nutností zvítězit ve volbách. Skutečné občanské společnosti, tj. samostatných a aktivních občanů, kteří ať již jako jednotlivci či spojení v různých sdruženích, usilují o prosazení svých zájmů, se tito elitářští pánové a dámy přímo děsí.

Demokracie je pro ně opravdu nejhorší ze všech možných systémů. Jsou přesvědčeni, že dává přílišnou moc do rukou nezodpovědné, nekvalifikované a snadno manipulovatelné většiny. Demokracie je proto podle nich systém, v němž se k moci dostávají populističtí demagogové, kteří důvěřivému davu naslibují vše, co si přeje, aby pak ve skutečnosti vládli jen ve svůj vlastní prospěch. Ve skutečnosti je nejlepší ta správa obce, která prosazuje obecné dobro, a ta je možná jen jako vláda moudrých a morálně kvalitních jedinců. Nejlépe však toho nejlepšího z nich. Jako nejlepší se ovšem musí tento vyvolený jedinec vybrat sám, neboť za takového se považuje každý z nich.

Ano, i takto lze chápat demokracii. Tento názor, demokracii zcela odmítající, můžeme nazvat "modelem obecného dobra"².

Avšak možný je i konkurenční výklad. Neomezená moc tak zvaných společenských elit není nic jiného než forma útlaku. Víme, že každá moc korumpuje a absolutní korumpuje absolutně. I když se politik dostává k moci na základě svých skutečných morálních kvalit, je jen otázkou času, kdy podlehne kouzlu moci a stane se diktátorem (viz Mňačko: Jak chutná moc). Abychom citovali klasika: "každá soukromá vůle tíhne k prosazování sebe samé". Z toho je zřejmé, že nikdo není lepším strážcem našich zájmů než my sami. Jen z technických důvodů vysíláme některé z nás, aby z našeho pověření vykonávali správu našich zájmů. A aby se tomuto svému poslání nezpronevěřili, k čemuž přirozeně tíhnou, musí být námi stále kontrolováni a kdykoliv odvolatelní.

Tyto závěrečné věty předchozího odstavce načrtávají "radikálně demokratický model" J. J. Rousseaua, který můžeme stručně nazvat "modelem zájmovým", neboť v něm nejde o obecné dobro, ale o individuální a skupinové zájmy.

Česká republika jako by se nemohla rozhodnout, kterému z těchto výkladů dát přednost. Dokazuje to i recenze Ladislava Cabady v příloze Lidových novin Orientace (13.12. 2003) na knihu brněnských politologů s příznačným názvem Demokracie. V ní se L. Cabada děsí možnosti, že by pokrok elektronických systémů mohl vést ke stavu, v němž by byly zákony schvalovány hlasováním všech občanů, kteří se mu ve své většině jeví jako manipulovatelní. Dodejme, že anonymita a manipulovatelnost hlasujících není otázkou nějaké vzdálené budoucnosti. Již při četbě Ústavy ČR zjistíme, že volby u nás jsou tajné - tedy rozhoduje jakási anonymní většina. A ta může být dokonce i velmi výraznou menšinou občanů, jak jsme to mohli vidět při posledních volbách do senátu, kdy vítěz získal jen něco přes 8%, resp. 5% hlasů občanů (tj. více jak 50% při účasti na volbách 16%, resp. 10% občanů - Brno). Že i při tomto klasickém hlasování dochází k rozsáhlé manipulaci voličů není asi třeba dlouze dokazovat. Jen pro ilustraci si připomeňme, že režii volebních kampaní pro jednotlivé politické strany mají na starosti reklamní agentury.

Ovšem ani "nebezpečí" elektronického hlasování není jen teoretické. Rozmáhá se i v tak konzervativní zemi, jakou je Velká Británie, kde hlasování ve volbách do obecních zastupitelstev bylo možné i prostřednictvím internetu a telefonicky, podobně i v Belgii. A to nemluvě o Švýcarsku, kde se elektronické hlasování rovněž rozmáhá a kde občané rovněž v referendech schvalují i zamítají zákony. Jiný příklad nám poskytla Kalifornie, kde byl minulý guvernér odvolán hlasováním občanů.

V české diskusi, zatím velice vlažné a opatrné, se tyto pozoruhodné vlastnosti demokracie zatím dostatečně nezkoumají. Jako by se čeští intelektuálové nemohli rozhodnout, kterému modelu mají dát přednost, i když výrazněji se kloní spíše k onomu prvnímu, elitářskému. Je to celkem pochopitelné. Tradice evropského myšlení je mnohem více ovlivněna myšlenkami Aristotela a především Platóna, což rozhodně nebyli demokraté, než myšlenkami liberálního Demokrita.

A zvláště prostředí v naší zemí je dosud mnohem více poplatné duchu starého Rakouska než tradicím liberálního a demokratického smýšlení. I proto se mnohým všeobecné volební právo jeví často jako nutný ústupek, nastolující teoreticky neobhajitelný stav, v němž nejen většina, ale dokonce většina nekvalifikovaných si osobuje právo rozhodovat o tom, kdo má v našem státě vládnout. Nejen že je naše hlasování tajné - tedy anonymní- ale je dokonce rovné! Díky tomu má hlas uklízečky, prodavače, řidiče tramvaje či učitelky na základní škole stejnou váhu jako hlas vysoce kvalifikovaného odborníka. Ovšem, lze za kvalifikovaného odborníka považovat českého redaktora významného deníku či jiného sdělovacího prostředku? Jak by asi redaktoři Lidových novin obhajovali volební právo pro redaktora novin orientovaných politicky opačně, například Práva? O filozofech a jiných společenských vědcích se není třeba ani zmiňovat, neboť jejich tisícileté rozdělení do protikladných a vzájemně se potírajících táborů je notoricky známé.

Věříme-li, že politika je rozhodováním o odborných záležitostech, že politikové spravují naše společné dobro, je demokracie absurdní. Je nejvyšší čas zrušit tuto absurditu, tj. zrušit všeobecné volební právo. Ostatně, co by se stalo? Kdo by aktivně vystoupil na jeho obhajobu? To by mne skutečně velice zajímalo. Totiž: jestli vůbec někdo.

Ale máme zde ještě jinou teorii o podstatě demokracie. Teorii, kterou jsme načrtli výše a kterou sdílí i autor těchto řádek. Ta tvrdí, že v politice jde především o zájmy jednotlivých sociálních skupin a nikdo za nás nemůže rozhodovat, co si máme či nemáme přát. Politická rozhodnutí pak nejsou nalézáním jakéhosi obecného dobra, ale výsledkem vyjednávání mezi jednotlivými zájmovými skupinami. Poslanci a politici obecně jsou jen reprezentanty těchto zájmových skupin. Tak zde máme zájmy zemědělců, učitelů, různých lobby atd. Existují samozřejmě i různé názory, co je v zájmu té či oné skupiny, a to zvláště v tak složité době, jakou je ta dnešní, globalizovaná. A proto máme více politických stran, jejichž existence je ve výše uvedeném "modelu obecného dobra" zcela nezdůvodnitelná.

Výše řečené nevylučuje existenci společného zájmu, např. společného zájmu občanů ČR, avšak ten existuje jen vedle a společně s jinými, skupinovými, které máme odlišné.

Problém stávající zastupitelské demokracie spočívá v tom, že vedení politických stran se odcizuje svým členům ³ (známý železný zákon oligarchizace) a obecně politikové svým voličům. Jak vůdci stran, tak politikové pak přestávají zastupovat vůli svých straníků a prosazují své osobní a úzce skupinové zájmy. Podobný rozpor nastává i ve vztazích mezi politiky a voliči, ti pak na něj reagují nezájmem o politiku a klesající účastí na volbách, i když tento jev má jistě více příčin. V případě Senátu ČR je ovšem nechuť voličů k této instituci jako takové patrná.

Za tohoto stavu přestává demokracie naplňovat očekávání mnoha občanů a ti se od ní odvracejí. A tak bychom ji mohli ztratit ještě dříve, než se s ní pořádně seznámíme. Návrhy na řešení tohoto neutěšeného stavu k nám přicházejí spíše zvenčí, např. v pracích známých futurologů manželů Tofflerových a jiných, a spočívají v posílení moci občanů samotných. Ve světě se tedy mluví o "demokratizaci demokracie", a to prostřednictvím metod demokracie přímé.

My se však teprve rozhodujeme, jestli vůbec chceme demokracii, a co to vlastně je. Není nejvyšší čas zahájit o těchto tématech seriózní diskusi?

Přímá demokracie, o níž zde vedeme spor, jistě není řešením všech problémů současného lidstva. Přímá demokracie je však řešením mnoha podstatných problémů a je tím, s čím je možné začít již dnes.

V České republice se o těchto problémech ale nediskutuje. Řešení vážných problémů dneška se prakticky nehledá. Co způsobuje, že nejdůležitější otázky přítomnosti jsou velkou částí, možná většinou, české humanitní inteligence přehlíženy a ignorovány?

Dovolím si vyslovit několik hypotéz o příčinách tohoto neutěšeného stavu:

1.    Ve shodě s L. Klímou můžeme vidět jako jednu z jeho příčin strach české inteligence o místo, zesílený opakovanou zkušeností s masovou perzekucí nepohodlných jedinců (jen ve 20. st. k tomu došlo za druhé republiky - podzim 1938 až jaro 1939, za nacistické okupace, po roce 1948 a opět po r. 1968). Tento strach je stále udržován, např. i smlouvami na dobu určitou, kterými je postihována univerzitní inteligence. Strach se pak stává i jednou z příčin přílišného citování jiných autorů při pečlivém vyhýbání se zveřejnění vlastních názorů. Citace slouží vlastně jako štít, za nějž se autor ukrývá a díky němuž se zbavuje hrozby, že bude povolán k osobní odpovědnosti za zveřejněný názor.

2.   Na českých školách a v českém intelektuálním prostředí stále přetrvává duch starého Rakouska, v jehož intencích byli studenti vychovávání jako vykonavatelé cizích rozhodnutí a nikoliv jako tvůrci rozhodnutí, tedy jako císařští poddaní a nikoliv jako občané svého vlastního státu. Odtud potlačování kritického myšlení a schopnosti samostatně řešit problémy, na druhé straně je pak kladen důraz na sumu vědomostí a podřízení se ve společenské hierarchii výše stojícím.

3.   S tím je přímo spojené elitářství, díky němuž se část inteligence nechápe jako součást národního celku, ale jako skupina stojící nad "obyčejnými" lidmi, která je vyšší mocí povolána k vládnutí.

4.   S tím souvisí i nedostatek kritického odstupu od moci, a to jakékoliv. Intelektuálové, s výjimkou několika jednotlivců, selhali po II. světové válce a selhávají i dnes ve své kritické funkci vůči moci a ve svém výchovném poslaní předávat tento postoj širokým vrstvám populace. Není zde stále připomínána, tvrdou dějinnou zkušeností zaplacená zásada, že každá moc korumpuje. Mnoho v našem intelektuálním životě a v široce sdílených hodnotách odpovídá spíše totalitní či teokratické společnosti než společnosti liberální a demokratické.

5.   Čeští intelektuálové vynikají svou neochotou diskutovat o podstatě komunistické totality, o jejich shodách a rozdílech s nacistickou i o poučení, které bychom mohli z této zkušenosti získat. Bez této kritické distance ale není možné obnovit význam humanistických morálních hodnot, ani získat potřebnou sebeúctu. Bez tohoto také není možné přesně určit rozdíl mezi demokracií a totalitou a následně rozvinout diskusi o osudu demokracie v globalizujícím se světě a sjednocující se Evropě.

6.   Český národ jako národ s nepatrným sebevědomím, spolu s historicky zdůrazněnou služebností české inteligence vůči moci, má za následek její snahu se co nejvíce odlišit, přímo oddělit od veřejnosti. Čím dále od ní, tím blíže k moci a vlastnímu zdroji sebeúcty. Jsou-li nositeli moci příslušníci jiných národů, je možné dosáhnout vlastní sebeúcty jen co nejvěrnější službou právě jim (nejprve Vídni, pak Berlínu - rozšířený postoj za druhé republiky, později Moskvě, dnes se toto mocenské centrum teprve hledá, i když jak se zdá, někteří se již rozhodli).

7.   Vážnou příčinou je absence občanské společnosti jako aktivních občanů a jejich různorodých spolků, spojených vědomím vzájemné sounáležitosti a sounáležitosti s tímto státem. Právě tato sféra by byla tvůrcem "společenské" objednávky na hledání a řešení v tomto textu naznačených problémů. Nejen že intelektuálové nechtějí vést rozpravu s občany, ale ani občané o takovou rozpravu nestojí. Mezi občany a inteligencí také stojí sdělovací prostředky monopolizované několika málo zájmovými skupinami a účinně bránící vzniku byť i jen zárodků takového dialogu.

8.   Významnou příčinou absence občanské společnosti a našeho komplexu méněcennosti je vymizení historického vědomí, kde tradice legionářů i našich vojáků za druhé světové války, na něž můžeme být právem hrdí, byla potlačena okupační mocí, nejprve nacistickou, později komunistickým režimem, který však ve své podstatě byl rovněž režimem služebným - okupačním díku němuž byla naše země faktickou kolonií SSSR již dávno před rokem 1968.

Avšak hlavní příčinou je naše vlastní pasivita, pasivita nás občanů. Žádná nová politická strana nevyřeší naše problémy. Všechny politické strany a všichni politici se nakonec chovají stejně, což je dáno logikou jejich mocenského zápasu. Změnu může přinést jen naše odhodlání stát se občany, kterými zatím nejsme. Jen stálý tlak velkého množství občanů může přimět politiky, aby změnili zákony, vzdali se části jimi tak milované moci, podrobili se vůli občanů, o nichž tvrdí, že je "jen" zastupují a přijali metody přímé demokracie, jako legitimní a uzákoněnou součást našeho politického systému.

Poznámky

1.   Ovšem to platí jen v konzervativní a mírně autoritářské České republice. Stačí se podívat na stránky knihkupectví www.amazon.com a zadat do vyhledávače heslo Direct Democracy, aby se vám objevilo více než 20 000 odkazů. Ovšem např. nyní u nás vydaná encyklopedie Universum, která má jak tištěnou tak elektronickou podobu (CD- rom), www stránky (www.universum.cz) a průběžnou e-mailovou aktualizaci, uvádí přímou demokracii jen jako pojem z levičáckého studentského prostředí, což lze označit přinejmenším za skandální matení čtenářů. Není snad ani třeba dodávat, že na mé upozornění na chybnost (přinejmenším neúplnost) tohoto hesla, redakce vůbec nereagovala.

2.   Přes všechny a podstatné výhrady, které k názorům tohoto pána mám, musím zde doporučit Hayekovu knihu Cesta do otroctví. Podstata pravicových i tzv. levicových snů o vládě osvícených pro dobro neosvícených, je zde odhalena již názvem této práce, a to velmi výstižně.

3.   Některé české politické strany se ve svých programech hlásí k té či oné míře přímého rozhodování občanů. Je to zejména ČSSD, KSČM a Strana zelených.

Tyto strany tedy považují nějakou formu přímé demokracie, tj. přímého rozhodování nás občanů, za žádoucí v řízení tohoto státu i jednotlivých obcí. Co nás občany a jejich voliče musí varovat před přílišnou důvěrou v upřímnost jejich záměrů, je skutečnost, že žádná z nich nedovoluje přímé rozhodování členů v řízení vlastní strany a při kontrole vlastní mocenské hierarchie, tj. vedení strany.

Pak lze ovšem oprávněně předpokládat, že se jedná jen o vějičku, na níž se mají chytat voličské hlasy.

Pozn. ŠK: Pan Valach nemá pravdu, když tvrdí, že "žádná z nich nedovoluje přímé rozhodování členů v řízení vlastní strany". Nevím, jestli je to z neznalosti (politický turismus napříč levicovou částí politické scény není moc obvyklý) nebo z úmyslu (jako primitivní propagace nějaké "té pravé" strany...). Musím ale říci, že prvky přímé demokracie má ČSSD nejen ve svém dlouhodobém programu či volebních programech už skoro deset let, ale předložila i návrhy na uzákonění obecného referenda -- iniciátorem několika takto předložených (a pravicí odmítnutých) zákonů o referendu byl Miloš Zeman, ale navíc uplatňuje přímou demokracii i vůči všem důležitým kandidátům. Nominační konference či tzv. primární volby mají mnohdy, zvláště v konfliktních případech, klíč 1:1 - jsou tedy vnitrostranickými referendy o personálních otázkách. Posledním veřejným projevem přímé demokracie ČSSD bylo veřejné občanské referendum o kandidátovi sociální demokracie na prezidenta, kde s převahou nad svými protikandidáty zvítězil také Miloš Zeman.