Nebylo to jen PR. Účelem bylo informovat o našich operacích veřejnost a také se do určité míry podílet na vojenských operacích, protože jsme museli v očích veřejnosti vést válku proti našemu protivníku. Takže já jsem to také považoval za vojenskou akci.

Opravdu jsem neměl tušení. Nevěděl jsem, kdy válka začne. Když mi bylo řečeno, aby se odebral do Perského zálivu, věděl jsem jen o možnosti zaútočit. Když jsem tam dorazil, začal jsem pracovat na procesech, které nám umožnily shromažďovat výzvědné informace, odtajňovat některé z nich, záběry, aby bylo jasné, co se operačně děje.

Otázky jsou dnes jiné. Tehdy, v nejistotě uprostřed bojů, to byly také dost těžké chvíle. Muset být schopen se postavit a říkat pravdu, ale zároveň si dávat velký pozor na bezpečnost operací. Dnes bychom měli trochu víc prostoru hovořit o tom, co děláme. Takže dnes by bylo pro mě asi lehčí hovořit na vojenská témata.

To je důsledkem našeho vůdčího globálního postavení. Plně jsem předpokládal, že bude koalice neustále kritizována. My jsme měli povinnost na to reagovat, ale reagovat pravdivě a to samo nám bylo schopno poskytnout určitou míru neporazitelnosti.

Ne, vůbec ne. Některé otázky možná byly nevhodně zaměřené na mě, nemohl jsem na ně odpovědět, ale nemám pocit, že se mnou osobně novináři zacházeli neférově. S výjimkou otázek jako: "Proč tady máme stát a poslouchat vás?" To asi není zrovna užitečná otázka od dobře soustředěného novináře.

Měl jsem štěstí, že to tak dopadlo, bylo třeba hledat pečlivě rovnováhu. Dělali jsme mnohé pozoruhodné věci, o nichž bych býval rád hovořil, ale bylo mi jasné, že Iráčané nevěděli, kde jsme v zemi přítomni, nevěděli, jaké hrozbě čelí a bylo by bývalo nevhodné, kdybych jim těmito informacemi pomohl.

Myslím, že jsme měli jiné očekávání, jak dlouho bude trvat pád některých vesnic a měst, zejména v jižním Iráku, kde žije velké množství šiitů. Předpokládali jsme, že šiité budou ochotnější účastnit se bojů proti režimu, který je tak dlouho utlačoval. Režim to věděl, a tak poslal do této oblasti velké množství fedajínů. Říkáte, že pád Nasarije trval 10 dní, je pravda, že trvalo 10 dní, než jsme zvládli bezpečnost ve městě. Ale neochromilo to operace, prošli jsme kolem Nasaríje velmi rychle. K určitému zmatku a nejistotě došlo, jak se to vždycky děje v bojích. Ale operace to neohrozilo.

Vůbec ne. S tím jsem velmi spokojený. Dávali jsme si pozor na to, abychom zveřejnili v této věci informace až poté, když jsme se dověděli, že je daná oblast zajištěna. To, co jsme řekli, za tím si stále slovo od slova stojím.

Ona nesouhlasí možná ohledně toho, jak jsme se my dívali na nejistoty daného okamžiku. To je otázka perspektivy. Ona přesně ví, jaká byla situace, alespoň jak si na to subjektivně pamatuje, ale my máme jinou perspektivu, co se týče toho, jak probíhalo plánování, jak probíhala ona zvláštní operace, která byla koordinovaná, ohledně nejistoty co se týče situace v nemocnici a ohledně situace v oblasti kolem Nasarije. Myslím, že jsme to zvládli naprosto správným způsobem. Nijak jsme ten příběh nevyšperkovali. Byl to velmi dojemný příběh, který ožil svým vlastním životem.

No, bronzovou medaili můžete obdržet za chrabrost a také jí můžete dostat za zásluhy při službě v bojovém prostředí. A když se podíváte na její spolehlivost jako válečného zajatce, myslím, že se to určitě rovná zásluhám při službě. Ale to nebylo součástí toho, o čem jsem informoval já. Já jsem informoval o operacích na její záchranu.