Zašel jsem ve čtvrtek večer na předvánoční představení Mozartovy Kouzelné flétny, jak ji letos na podzim inscenovala The Scottish Opera. Hudební i divadelní provedení bylo absolutně profesionální - což také nakonec diváci očekávají, o tom nechci psát, inscenace sama však byla zajímavá i z jiného hlediska. Do značné míry byla ovlivněna vědeckofantastickými příběhy z vesmíru. Jak naznačuje fotografie scény, opera se odehrávala v blíže neurčeném mimozemském prostoru, v dálce byla vidět na nebi Zeměkoule. A proč ne?

Příběh osvobozování princezny Paminy, který se posléze promění v cestu obou hlavních hrdinů, "astronauta" prince Tamina a "lidového hrdiny" Papagena za moudrostí, osvětou a poznáním (i když Papageno to zas nebere tak vážně, v jednu chvíli si uleví: "Kašlu na osvětu, kdyby tak bylo víno" - je mu okamžitě doručeno, a tak si pochvaluje: "Obsluha je tu tedy dobrá...") je natolik fantastický, že se může odehrávat kdekoliv a mimozemský prostor a la 2001 - Vesmírná odysea či Star Trek se k tomu pozoruhodně dobře hodí. Příběh byl daleko srozumitelnější než ve všech předchozích, "tradičních" inscenacích, jaké jsem kdy viděl. Mimo jiné, pro některé čtenáře - možná kontroverzně - exponoval dobový? rozdíl mezi osobami vznešenými a démotickými. Vznešený Tamino usiloval o prozření, o moudrost a o osvětu, držel se pevných principů, lidový ("dělnický"?) Papageno nedokázal dodržet jediný slib a zcela otevřeně prohlašoval: "Veškeré vaše vysoké ideály jsou pro mě naprosto nezajímavé, chci dobré jídlo, zábavu a ženskou." Představa, že by mohl za nějaký ideál riskovat život, ho děsila. ("Chudý a nevlivný člověk si nemůže dovolit mít morální zásady," kde jsem to už slyšel?)

Ale chci se pozastavit nad jednou jinou drobností, která mě docela zaujala a je asi symptomatická pro dnešní věk. Představení velmi citlivě včlenilo nejrůznější rysy dnešní současnosti, nad kterými se už normálně nepozastavujeme, bereme je jako obyčejné, a teprve právě jejich zařazení do něčeho tak příznakového, jako je operní inscenace, nám umožní se podívat na sebe samotné zpovzdálí a připomene nám, že jsme si zvykli na něco, co normální už vlastně není.

Tak v první řadě mě zaujalo, že kdykoliv se na scéně objevila význačná postava (velekněz Sarastro) nejprve na jeviště pronikli dva uniformovaní příslušníci zvláštních jednotek se samopaly, jimiž namířili postupně na všechny přítomné a bleskurychle prohledali a zajistili prostor.

Druhá pozoruhodná věc: kdykoliv byl v příběhu někdo zajat (princezna Pamina, jindy princ Tamino i Papageno), byl zajat tlupou anonymních státních "bezpečáků-vyšetřovatelů", do šedivých, řadových obleků s kravatou oblečených úředníků. Jako by tvůrce inscenace chtěl naznačit, že největší hrůzu v dnešním světě páchají zrovna tito bezejmenní, zdánlivě obyčejní, ničím výjimečným se nevyznačující, plešatějící a stárnoucí státní byrokrati.

Žijeme uprostřed "humanitárních" válek a obrazy válečného násilí jsou všudypřítomné. Tak když je ke konci představení Sarastrův chrám moudrosti polorozbořen, z rumiště trčí rakety, různé vojenské harampádí - člověk téměř čeká, že na zemi najde tříštivé bomby jak v Iráku. A ještě jedna děsivá drobnost, kvůli které tento sloupek vlastně v noci píšu:

Než se Tamino a Papageno začnou podrobovat zkouškám, libreto velí, aby jim examinátoři zavázali oči. To se dříve - když jsme ještě žili normálně - dělalo prostou páskou přes oči, že?

Dnes však už žijeme v jiné kultuře a v jiné éře a převládající image je dnes jiný.

Před nastoupením zkoušek nedali examinátoři Taminovi a Papagenovi pásku přes oči, ale nasadili jim na hlavu známé americké kápě bez otvorů pro oči, jimiž se člověk po zatčení proměňuje z lidské bytosti v pouhou věc, ve "státní majetek" už v Gilliamově filmu Brazil... (Ten předvídal!)

Tábor v zálivu Guantánamo se dostal až do Mozarta.