I v jiných českých městech máme většinou od 20. let minulého století historicky doložitelnou vlastní tradici veřejných vánočních stromů. Dá se dohledat v zápisech usnesení městských rad. V mé Plzni máme např. zachovaný zápis z listopadu 1925, kterým zde byl "podle dánského vzoru"(!?) veřejný strom téhož roku poprvé zasazen přímo do náměstí u sv. Bartoloměje.

Je sporné, zda první vzrostlou vánoční jedli vztyčili na náměstí v New Yorku v roce 1912 a v Evropě 1924 ve Výmaru.

Tvrdím, že v Praze máme tradici veřejných vánočních stromů starou už dvě stě let. Jan Neruda, známý odpůrce klerikalismu, kritizoval už v sedmdesátých letech 19. století "dobročinné vánoční stromky pro chudé děti" tehdy umísťované na několika veřejných místech v Praze. Nelíbilo se mu nesmyslné vraždění stromů a stromečků, a také pokrytecká sebe-prezentace tehdejších zazobaných "městských dobrodějek" ve stylu "paní N-ová, kdyby vás ale nebylo..."

Na příbězích veřejných vánočních stromů na křesťanských náměstích Evropy ( i Ameriky) je možné sledovat postupující odnáboženštění naší civilizace.

Znesvěcování symbolů božího řádu zde začalo dávno a už v roce 1873 to český klasik ve svých fejetonech ironicky komentoval.

Vánoční stromy měly původně především zobrazovat duchovní symboliku adventu - radostné očekávání narození Ježíše Krista - bohočlověka a spasitele. To se ale nezdařilo, neboť rodinné vánoční stromky ( a později i veřejné stromy na náměstích) betlémskou symboliku jen doplnily.

Proč? V roce 1570 se první stromeček objevil v kalvínských Brémách. Hlavním důvodem nově vznikající vzdoro-tradice bylo obnovené odmítání zobrazování Boha, Ježíše a svatých. Důsledky kalvínsky fundamentalistického postoje, odnože protestantsko-luterské reformace, jsou známé. Radikální destrukce uměleckých děl zde např. z řádění zimního krále Fridricha Falckého ve Svatovítské katedrále před bitvou na Bílé Hoře.

Během 17.-18. století se postupně vžil vánoční rodinný stromeček v celém reformačním Německu. Na počátku 19. století jej přijal i katolický císařský dvůr ve Vídni a 1820 je znám i z jedné pražské podnikatelské rodiny.

Soukromé vánoční stromečky sekularizované politické režimy většinou tolerovaly. Věděly, že jejich tradice se s postupujícím zesvětštěním v některých rodinách úplně odtrhne od svého náboženského východiska a změní se v sentimentální rituál bez duchovního obsahu.

---

Na jednom zbožném obrázku Malleryho klepe malý Ježíšek na dveře. Vedou do lidského srdce. Barokní jezuitská hyperbola vlastně funguje ale už od čtvrtého století, kdy křesťanská církev nově vyložila pohanskou symboliku zrození slunce (dies natalis Solis invicti) jako slavné zrození Krista Pána (festum nativitalis Christi).

I jiné civilizace astronomický bod zimního slunovratu, náš Štědrý den, vnímaly jako "chvíle tajemné, plné kouzel a zázraků, kdy i veškerá příroda je oživena, kdy domácí zvířata mezi sebou hovoří a člověku se odhaluje budoucnost". Klasik Karel Jaromír Erben českou vánoční atmosféru i s některými pohanskými magickými a lidovými zvyky neopakovatelně vypověděl v jedné z básní v Kytici.

Trvalo ale staletí, než bylo křesťanům povoleno Krista-bohočlověka zobrazovat. To schválil až koncil nicejský (787), do té doby byly povoleny jen symboly: ryby- znamení čistoty "nového člověka", chleba -" jsem chléb života", révy a beránka- "hostiny Páně" - dodnes zobrazovaných na bohoslužebných předmětech. Římské katakomby jsou těchto symbolů plné. Je možné, že měly i zmást pronásledovatele. (Přesto však se Kristus už předtím objevoval na malbách a obrazech - v raném středověku například někdy splýval s postavou Orfeovou, bohem orfického náboženství - pozn. JČ.)

Vytvoření prvního náznaku betlémských jesliček patří do chrámu Ad presepa (U jesliček) v roce 335 v dnešním Santa Maria Maggiore. Také athénská deska z ostrova Nexos z roku 400 má už reliéf Ježíška a nad ním hlavy osla a vola.

V Čechách se objevil vánoční motiv poprvé ve 12. století na vyšehradském cyklu obrazů, ale skutečný nejstarší Betlém a "jesle dosud nikde nevídané" jsou zaznamenány na našem území až v roce 1560. O rozmach tradice se zasloužili františkáni i jezuité. Od 18. století byly v zemích české koruny už jesličky běžné.

Ze skoro každé staré i novější betlémské scenérie s božím nemluvňátkem a jeho pěstouny vyzařuje vnitřní klid a láskyplný jas, které zahřeje i ty, kdo zde už ničemu nevěří. "Vidíme bezprostřednost života, obraz dítěte, ve kterém se koncentrují obrazy všech dětí se vší milostí a sladkostí jejich", napsal před 130 lety také Jan Neruda.

V případě betlémské jesličkové tradice nebylo zesvětštění tradice tak snadné jako v případě tradice stromečkové. Dokládají to např. reakce obyvatelstva na administrativní zákaz Josefa II. Ten zrušil v kostelech živé předvádění vánočních her podle evangelijního příběhu. Odpor proti jeho politicky pragmatickému a rozumářskému extremismu nastartoval tradici lidových obchůzkových her- vánočních, jesličkových a tříkrálových. Ty leckde nyní opět ožívají, včetně vánočních her v křesťanských chrámech. Naše nejstarší dochovaná česká Rakovnická vánoční hra je ale až z baroka (1684).

---

Ateistické totalitní režimy se tradici veřejných vánočních stromů pokoušely zneužívat k "převýchově lidu" nebo je úplně zakazovaly. Současný postmoderní kapitalismus si z nich udělal hlavně lákadlo byznysu a konzumerismu. Elektronickými technologiemi a kýčovitým přesvětleným aranžmá překryl přirozený půvab a původní adventní smysl zástupného symbolu rozjímavé zdrženlivosti i radostného očekávání narození Ježíše Krista, Božího syna, Pána i dárce života.

Přesto hlavní tři symboly adventu zůstávají i po staletích součástí naší křesťanské středoevropské civilizace, která se ukázala odolná proti invazi nevkusných dědků Mrázů z Východu a nyní Santaklausů ze Západu.

K psychologii vánočních svátků patří ozvěny tajemství, jako stínu pravé víry: Vzkazy a tušení o nadpřirozeném původ našich lidských obdarovávání jako záležitosti rajské, božské, toho, co nás přesahuje, co můžeme vnímat jen mimorozumově, a co plně dokáže vnímat jen dítě.

Snad proto mají vánoční stromky živou tradicí v rodinách, kde jsou malé děti a dospělí z nich čerpají radost, pocit vlastního lidského naplnění a pravého štěstí.

Někteří nevěřící dospělí se s touto zkušeností setkají jako s darem milosti víry na životní cestě jen výjimečně. Pokud se proti poselství křesťanské symboliky jejich srdce nezatvrdlo v kámen., pokud se od božího nemluvňátka a dospělého křesťanského Boha neodvrátili a nenahradili si jej bohy pohanskými, supermany nebo exotickými učeními.