Vážený pan
Prof. Ing. Václav Klaus, CSc
president České republiky
119 08 Praha 1 - Hrad

Praha, 4.prosince 2003

Vážený pane presidente,

Děkujeme Vám za dopis z 27.listopadu 2003. Jeho obsah je natolik závažný, že jej nemůžeme ponechat bez odpovědi.

Vysvětlení Vašeho postoje k institutu milosti presidenta, které jste podal, je širší a přesnější než to, které jsme dosud znali ze sdělovacích prostředků. Zjišťujeme, že naše stanoviska nejsou navzájem tak vzdálená, jak se nám dosud jevilo.

Nesouhlasíte s námi v názoru, že nepovažujeme Českou republiku za právní stát. Připouštíte ale vady našeho systému vynucování práva téměř stejnými slovy jako my. Je zřejmé, že se jedná o rozdílné vymezení hranice mezi právním systémem, zatíženým nepočetnými náhodnými funkčními vadami, a systémovým bezprávím. Rozdíl mezi Vašim a naším názorem zřejmě odpovídá odlišnosti našich "pozorovacích stanovišť", z nichž sledujeme problematiku potírání kriminality a osudů spoluobčanů, kteří se dostali mezi mlýnská kola trestního řízení. Je samozřejmě zabarven citově, přiměřeně subjektivním prožitkům. Tento rozpor mezi Vaším a naším hodnocením proto považujeme za nepodstatný. Obě strany vidí, že věci vyžadují nápravu.

Chceme Vás pouze upozornit, že např. Spojené státy americké, které obecně považujeme za kolébku demokracie a vzor uctivého postoje k soudům a soudcům a péče o jejich nezávislost, a jejichž policejní orgány mají skvělou mezinárodní pověst, uveřejňují oficielní odhady počtu nesprávných soudních rozhodnutí a dokonce se přiznávají k provedení poprav nespravedlivě odsouzených. Pro tuto otevřenost v uznávání chyb a jejich soustavném potírání americká a světová veřejnost neztrácí důvěru v jejich policii a justici, i když odhalení chyb při vynášení rozsudků smrti bývá šokující a poškozenému již nepomůže. Připomínáme také, že USA prošly obdobím nesmlouvavého až krutého boje proti korupci v policii a justici. My také občas přiznáváme, že justice nefunguje tak, jak by měla, ale nejspíš připouštíme jako vadu pouze zdlouhavost soudního řízení, za které je Česká republika občas trestána prohráváním sporů před Evropským soudem pro lidská práva. Dojde-li však "na lámání chleba" a poškození občané se domáhají nápravy justičních hříchů, zjistí, že neexistuje dostupný opravný prostředek a "stabilita soudního rozhodnutí" je pro většinu justičních orgánů důležitější než stud za odpovědnost za tragický zásah do života jedince. Mimo to ten, kdo se rozhodne domáhat se práva cestou dovolání, ústavní stížnosti či stížnosti pro porušení zákona, se musí připravit v příznivém případě na dvou- až tříletou kalvárii.

Ze zjištěných pochybení orgánů činných v trestním řízení se přitom jen zřídka vyvozují osobní závěry vůči původcům bezpráví na občanech. Podněty k zahájení kárného řízení či dokonce trestního stíhání soudců, kteří obviněné či odsouzené poškodili, většinou končí v koši. Vedení stížností proti státním zástupcům je velmi obtížné, bez naděje na úspěch, přičemž legislativní podmínky řízení o stížnostech se zhoršily novelizací jednacího řádu státních zastupitelství s účinností od 1. 1. 2002. Stejně tak je téměř nemožné napravit špatný postup policie. Stížnosti či pokusy o trestní stíhání proti pochybivším policistům jsou obvykle neprůchodné.

Ve srovnání s vyspělými demokraciemi je citlivost naší politické sféry a odpovědných oborových orgánů státní moci vůči vadám systému vynucování práva podstatně nižší. Přiznávání chyb má převážně jen deklaratorní charakter. Má-li se přejít od abstraktních úvah ke konkrétním činům, postižení občané se obvykle dočkají jen prázdných řečí, jimiž se obhajuje nemohoucnost věc napravit. Při vyřizování stížností proti policii dosud platí vládní nařízení z doby totality (z r.1958 !), které patří k nejkvalitnějším platným předpisům, ale při jeho uplatnění dochází k projevům nedbalosti, jež by asi v době husákovského režimu nebyly nadřízenými orgány trpěny.

Vaše pojetí milosti presidenta republiky, jak je v dopise vysvětlujete, je nadčasové a my je s Vámi sdílíme. Myslíme si však, že ve své čisté podobě odpovídá potřebám společnosti, žijící v podmínkách vyspělého, stabilizovaného právního prostředí, zatímco v našich současných poměrech nechává jejich větší část nepokrytou. Kromě toho se domníváme, že postavení nevinného člověka, zbaveného pochybením státního orgánu osobní svobody, je vskutku tragické a zákonodárce jistě nepočítal s tím, že plodem chaotického přetváření soustavy trestního práva a jeho uplatňování v praxi budou právě ty hrůzy, jež nás trápí. Čili uplatnění milosti je zde ve výjimečných případech na místě právě v souladu s Vaší zásadou. Namítáme dále, že selhávání policie a justice je dáno systémovými vadami trestního řízení a dopadá na občany ve větším rozsahu než ve vyspělých demokraciích, a zejména nejsou k disposici přiměřeně dostupné standardní nástroje nápravy. Milost presidenta republiky je tak v některých případech jedinou cestou k zmírnění státem způsobené křivdy-újmy. Stát, jehož občasná selhání přivádějí občany do zoufalých situací, má mít funkční nástroj nápravy. Není-li jiný, nechť poslouží milost presidenta republiky.

Bylo by ale omylem domnívat se, že v milosti presidenta republiky vidíme nejdůležitější a jediné použitelné opatření k nápravě, ač nám to různí lidé podsouvají. Naopak s Vámi souhlasíme, že ve výše uvedených situacích je třeba považovat milost presidenta republiky za vskutku výjimečné opatření, jehož používání lze ospravedlnit jen dočasně a ve velmi úsporné míře. Dodáváme, že to platí přesto, že institut milosti je řádně zakotven v ústavním a i trestním právu ČR, takže by měl být považován za systémový.

Sami bychom dali přednost jiným řešením, a odpovídající "šílené" návrhy jsme opakovaně předložili na různých místech. Například si myslíme, že president by měl být vybaven pravomocí nařídit obnovu soudního řízení žadatele o milost nebo podat stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu, přičemž orgány, reagující na jeho rozhodnutí by byly zákonem zavázány vyrovnat se s jeho výhradami. Mimo jiné opíráme tento názor o poznatek, že výjimečně dochází i k omylům v rozhodování Ústavního soudu ČR, odkud pak dále cesta k nápravě nevede (ponecháme-li stranou omezenou možnost zdlouhavého řízení u Evropského soudu pro lidská práva). Pro názornost uvádíme, že známe ojedinělé případy, kdy Ústavní soud ČR rozhodl v různém období na základě stejných podkladů o téže věci dvěma senáty různě, ba protichůdně. Ten, koho postihne takové rozhodnutí, se nedovolá nápravy, byť je zřejmé, že by přezkoumání bylo na místě, neboť logicky vzato jedno z nich musí být mylné. V našem systému chybí ekvivalent justiční pravomoci britské Sněmovny lordů, a jím by mohly být rozšířené pravomoci presidenta. Použití námi navrhovaných pravomocí by bylo čistší než prosté udělení milosti. President by pouze projevil pochybnost, ale vlastní nové posouzení případu by opět provedl nezávislý soud.

Vaši poradci, politici a státní úředníci Vám budou namlouvat, že naše tvrzení neodpovídají skutečnosti, nebo jsou přehnaná, zatížená laickostí našeho přístupu. Nabízíme Vám, že veřejně obhájíme naše tvrzení na praktických příkladech před kolegiem Vámi určených odborníků obhajobou našich rozborů případů, kterými jsme podpořili několik nevyřízených žádostí o milost.

Na závěr podotýkáme, že náš druhý dopis zůstal pro většinu sdělovacích prostředků opět tabu. Nicméně vyvolal poměrně živou a obsahově hodnotnou diskusi na Britských listech a některých dalších internetových portálech. Domníváme se, že tato veřejná výměna názorů obohacuje o vzájemné poznání nejen strany sporu (jenž ostatně ani tak moc sporem není), ale i veřejnost. Doufáme proto, že tento nevyžádaný dopis nebudete považovat za obtěžování, ale přijmete jej jako projev snahy o ozdravení poměrů v této zemi, jejímž jste nejvyšším představitelem.

Za Spolek Šalamoun srdečně zdraví

John Bok
předseda