28. 11. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
28. 11. 2003

Čí je IPB?! Naše.....!!!

Všechno má svůj čas, říkávali houfně naši předkové a někdy i současní myslitelé. A stojí psáno již v Písmu svatém, že je čas sbírání kamenů a je čas jejich rozmetání. Dlouhé tři roky trvalo, než některé soudní pře, vzniklé díky podivuhodné změně majetkových vztahů v tehdejší IPB a.s., dozrály do stadia, které umožňuje předložit soudům první argumenty k zamyšlení nad tím, zda bylo všechno tak úžasně košer a fajn, jak se nám to snaží namluvit ČSOB, nyní v tandemu s ČKA za významné morální, finanční i informační podpory státu, parlamentní vyšetřovací komisi přitom nevyjímaje.

Nejde přitom vůbec o pokus o nějaké mediální zviditelnění ala palcové titulky: Bankovní loupež století se odehrála právě v jeho posledním roce nebo naopak: Přepad IPB kandidátem na bankovní loupež 21. století či snad do třetice: Kam zmizela IPB?! s podtitulkem : David Copperfield je proti ČNB pouhým pouťovým eskamotérem.

Jde naopak o to, využít té správné chvíle k tomu, abychom položili českému státu otázku, zda to, co se stalo, bylo tehdy natolik správné a neodvratné a zda je nutné, aby tento krok zůstal posvátným navždy a prostřednictvím něho byly likvidovány desítky, stovky a možná i tisíce právnických i fyzických osob, které se stali obětí tohoto propletence politických a ekonomických zájmů vydatně okořeněného osobními ambicemi. Je lhostejno, zda se staly bezprávnými dlužníky a nepřáteli státu nebo bezmocnými věřiteli, či zda se prostě jen tak nehodily do nové hry.

Měl jsem tu vzácnou možnost být tak říkajíc trochu přitom. Mám tři roky poté ono privilegium, že patřím k věřitelům, dlužníkům i nepohodlným. Je tedy jenom přirozené, že jsem se nejen dobře díval, ale s laskavou pomocí svého přítele a příležitostného právního zástupce JUDr. Zdeňka Šulce také dokumentoval dění po pátku 16. června 2000.

Nakonec přišel den, kdy vzácnou péči mého přítele byla fakta shromážděna, sepsána a předložena jako podklad pro soudní líčení, kde mám tu čest být statutárním zástupcem strany žalované a to od žalobce ČKA, který zcela ignoruje některé právní akty provedené vedením IPB, a.s. někdy zhruba před pěti lety a na základě tohoto ignorování (nebo ignorance) požaduje od žalovaného nemalé peníze.

Nezbývá než v zásadě ocitovat argumenty strany žalované i pro širší veřejnost. Jde v nich nejen o to, že právní akty vedení IPB,a.s. existovaly a měly svou platnost a důsledky, ale zejména o to, že je nanejvýše pochybná i účast a legitimita strany žalující v tomto sporu.

Kdo chce ve čtení čí spíše dalším studiu tohoto článku pokračovat, nechť se obrní určitou trpělivostí a vyzbrojí trochou právní gramotnosti. Nebude to prosté ani krátké, ale zcela jistě zajímavé.

Název zní:

Doplněné vyjádření žalovaného k žalobě
o zaplacení částky 130.165.980,- Kč s příslušenstvím

I.

Žalovaný především namítá nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, protože na něj nepřešla platným způsobem žalovaná pohledávka.

Je pravdou, že dne 19.6.2000 byla uzavřena smlouva o prodeji podniku mezi společností INVESTIČNÍ POŠTOVNÍ BANKA akciová společnost, IČ 45 31 66 19, se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 32 (dále jen "IPB") jako prodávajícím a společností Československá obchodní banka, a.s., IČ 00 00 13 50, se sídlem Praha 1, Na Příkopě (dále jen "ČSOB") jako kupujícím.

Tato smlouva o prodeji podniku je neplatná, protože vykazuje zásadní právní chyby.

Důvody neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi Investiční a Poštovní Bankou, a.s. a Československou obchodní bankou, a.s. (dále jen Smlouva) jsou tyto:

1. Předpoklady platnosti Smlouvy

Posuzovaná Smlouva je dvoustranným právním úkonem, který musím splňovat jednak obecné požadavky na platnost právního úkonu z hlediska náležitostí projevu vůle, dále pak náležitosti předepsané pro tento typ smlouvy zvláštními předpisy.

Právním úkonem je dle § 34 o.z. projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těchto práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle ust. § 35 odst. 1 o.z. může být projev vůle učiněn jednáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle ust. § 37 odst. 1 o.z. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Výklad projevu vůle je pak upraven v ust. § 266 odst. 1 - 3 obch. zák. Podle tohoto ustanovení se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Pokud toto pravidlo nelze použít, pak se projev vůle vykládá podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání p uzavření smlouvy a praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, jakož i z následného chování stran, pokud to povaha věci připouští.

Základní otázkou při sjednání a uzavření smlouvy o prodeji podniku je vymezení předmětu smlouvy, tedy co je míněno "podnikem" a v návaznosti na to jak má být stanovena jeho cena.

Obchodní zákoník neobsahuje, resp. ke dni účinnosti Smlouvy neobsahoval přesnou definici pojmu "Podnik". Zde je třeba odkázat na ust. § 5 obch. zák., definující podnik jako "soubor hmotných jakož i osobních a nehmotných složek podnikání," přičemž "k podniku náleží věci, práva i jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit".

Podle definice smlouvy o prodeji podniku dle ust. § 476 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o prodeji podniku prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Již pouhým porovnáním těchto dvou ustanovení lze dospět k závěru, že zákonodárce zde používá dvě rozdílné definice podniku.

S ohledem na účel úpravy pojmu "podnik" lze dospět k závěru, že v daném případě bylo zákonodárcovým úmyslem vytvořit pojem hospodářské jednotky, která je schopna samostatné hospodářské existence. Tomu odpovídá i absence úpravy "části podniku"; je-li totiž určitý soubor hmotných jakož i osobních a nehmotných složek podnikání v rámci jiného takového souboru schopen samostatné existence, jedná se o samostatný podnik a je tedy i samostatně převoditelný.

Z uvedeného vyplývá, že zatímco u některých podnikatelů nemusí být problémem definovat věcně jejich podnik, například v případě například ucelené výrobní jednotky, v jiných případech to problém být může. Lze si představit, že automobilku, tvořící nyní jeden podnik, lze rozdělit snadno na více podniků, které na sobě nemusí být závislé jinak než sítí závazkových vztahů, každá může náležet jinému a pouze podrobným popisem toho, z čeho se podnik se stává, lze určit příslušnost věci nebo práva k tomu či onomu podniku.

Jestliže základní podmínkou platnosti projevu vůle je jeho určitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), pak tento požadavek musí beze zbytku splňovat i smlouva o prodeji podniku. Ta musí, podle našeho názoru, určitým způsobem vymezovat nejen smluvní strany, ale i ostatní podstatné náležitosti smlouvy, tedy identifikaci převáděných věcí, jiných práv a jiných majetkových hodnot, jež slouží provozování podniku, a stejně tak i specifikovat závazky přebírané kupujícím.

V tomto směru lze odkázat na komentář k obchodnímu zákoníku, Linde, autor prof Irena Pelikánová, kde se v pasáži týkající se ust. § 476 obch. zák.uvádí:

Smlouva o prodeji podniku má povahu absolutního obchodního závazkového vztahu, jak vyplývá z § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ. Ustanovení § 476 ObchZ je "základním ustanovením", což ve smyslu § 269 odst. 1 ObchZ znamená, že zakotvuje tzv. podstatné části smlouvy. Jedná se sice o dispozitivní ustanovení (§ 263 ObchZ), ale s ohledem na to, že § 269 ObchZ je kogentní, nutno vyložit úpravu tak, že smlouva o prodeji podniku není uzavřena, jestliže nejsou dohodnuty podstatné části podle § 476 ObchZ. Z § 269 ObchZ je však jasné, že taková dohoda může být jiným smluvním typem za předpokladu, že je dostatečně určen předmět závazku. Mohlo by se jednat o smlouvu jiného typu upraveného v obchodním nebo v občanském zákoníku nebo o nepojmenovanou smlouvu.

Jestliže je určen předmět plnění alespoň obecným způsobem, je možno uzavřít smlouvu o uzavření budoucí smlouvy podle § 289 ObchZ. Vzhledem k tomu, že prodej podniku je náročnou operací, možno doporučit, aby strany skutečně takovou přípravnou smlouvu uzavřely. Jinak hrozí, že nákladná příprava spojená zejména s problémem ocenění podniku, může být uskutečněna zbytečně.

Smlouva o prodeji podniku se od běžné kupní smlouvy odlišuje svým předmětem. Předmět prodeje podle § 476 an. ObchZ však není zcela shodný s podnikem ve smyslu definice § 5 ObchZ. Na druhé straně je zbytečné, jestliže zákonodárce v tomto ustanovení popisuje podnik vyjmenováním jeho složek v souladu s § 5 ObchZ. Vyjmenování navíc není zcela shodné s § 5 ObchZ, což může vzbuzovat pochybnosti. Podle cit. ustanovení zákoníku je totiž součástí podniku také to, co má vzhledem ke své povaze sloužit k jeho provozování, a nikoli pouze předměty, které k podnikání sutečně slouží. Navíc formulace § 5 ObchZ vyznívá objektivně, tedy bez ohledu na vůli majitele podniku. Předmět prodeje je ve smyslu § 476 ObchZ užší v tom smyslu, že nezahrnuje všechny prvky podniku podle § 5 ObchZ. Nejsou tu uvedeny hodnoty, které neslouží k provozování podniku, ale vzhledem ke své povaze nebo účelu mají provozování sloužit. Současně je však širší v tom smyslu, že zahrnuje také závazky podnikatele související s podnikem.

Shrneme-li, je smlouvou o prodeji podniku převáděn podnik a závazky s ním související. Co všechno tvoří podnik, to bude záviset na jeho konkrétní podobě a bude to případ od případu velmi rozdílné. Nelze koncipovat předmět dispozice jako zcela nezávislý na tom, co majitel sám za součást podniku považuje. Jestliže má být předmětem prodeje podnik, znamená to, že je převáděn funkční celek, jenž má být schopen fungování pod vedením kupujícího. Pokud tedy určitý předmět nebo právo má být z prodeje vyloučen, nesmí tím být dotčena funkce podniku. Tady někde by mělo být kritérium dělení. Pouhé hledisko účetnické je problematické už proto, že např. v účetnictví figurují i zůstatky na účtech a bude tu evidován i např. zisk, který majitel podniku nespotřeboval. Tento zisk jistě nelze považovat za součást prodávaného podniku. Nevidím důvod, proč neumožnit stranám dohodu vyčleňující z převodu některá aktiva, která mohou sloužit i jiným účelům a nenarušují provozuschopnost podniku (např. osobní automobily, některé budovy, kancelářské zařízení apod.).

Nevýhodou současné podoby zákonného textu je, že by ve formulaci § 476 odst. 1 ObchZ bylo dokonce možno vidět vyjádření zákonodárcovy vůle, aby strany ve smlouvě uvedly předmět převodu (podnik) rozložený na jednotlivé prvky. V opačném případě by totiž zákonodárce býval měl pouze říci, že smlouvou se prodávající zavazuje převést na kupujícího určitý podnik nebo jeho část. Současná formulace spíše nasvědčuje tomu, že identifikace převáděného podniku ve smlouvě nestačí, ale že je třeba podnik alespoň do jisté míry popsat.

Z komplexní povahy podniku vyplývá, že jednotlivé prvky nebudou zcela shodné v okamžiku uzavírání smlouvy a v okamžiku odevzdání předmětu prodeje. I proto lze akceptovat, že zákonodárce v tomto výjimečném případě konstruuje translační účinek smlouvy a přechod vlastnictví (§ 483 ObchZ) i práv a povinností s výjimkou nemovitostí a nehmotných statků podléhajících registraci nastává okamžikem účinnosti smlouvy. Pohyblivost předmětu patří k jeho pojmovým vlastnostem. V translašním účinku smlouvy je také možno vidět společný rys této smlouvy s cessí. Při postupu pohledávky přechází pohledávka na nabyvatele okamžikem účinnosti dohody.

Obecnou kupní smlouvou se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věci. Smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje k převodu vlastnického práva a rovněž dalších práv nejrůznější povahy. Formulace by byla přesnější s ohledem na právě zmíněný translační účinek smlouvy, kdyby bylo řečeno, že prodávající smlouvou (přímo) převádí vlastnické právo k movitým věcem a další práva a závazky a zavazuje se příp. převést vlastnické právo k nemovitostem a odevzdat podnik kupujícímu.

Obecné a neomezené zakotvení převodu práv a závazků souvisejících s podnikem vyvolává v praxi i v teorii řadu nejasných otázek. Nutno jednak rozlišit problém převodu smluv (jakkoli zahrnují i převod práv a závazků) a otázku převodu práv a závazků. Je jisté, že všechna práva a povinnosti, jejichž subjektem je majitel podniku, nejsou součástí podniku. Druhou otázkou je, jaký význam má vůle prodávajícího určité vztahy, práva nebo povinnosti z prodeje vyloučit. Pokud práva ze smluv budou předmětem prodeje, dotkne se to významně druhé smluvní strany, jíž zákon nedává právo, aby svým nesouhlasem zabránila převodu. L.Kopáč dokonce zastává stanovisko, že k převodu dojde, i když se prodávající předtím zavázal nepřevádět závazek. Domnívám se však, že přesto půjde o porušení předchozí smlouvy prodávajícím a tomu vznikne vůči druhé smluvní straně odpovědnost, jež nemůže být dotčena prodejem podniku, i když to zákon (na rozdíl od italského) výslovně nestanoví. Řešení otázky je však sporné, protože taková dispozice bude protiprávní a protiprávnost je obecným důvodem neplatnosti právních úkonů.

Předmětem převodu budou i podle našeho zákona práva z nájemních smluv, protože nájem nebytových prostor je nezbytným předpokladem fungování podniku. Přechodem smlouvy o nájmu nebytového prostoru se již zabývali autoři L.Kopáč a J.Švestka, kteří v souladu s textem zákona dospěli k závěru, že tato smlouva přechází okamžikem účinnosti smlouvy o prodeji podniku nebo části podniku bez ohledu na souhlas nebo nesouhlas pronajímatele. Totéž nelze říci o vlastnictví k nemovitosti. Je proto možné, aby prodávající nepřevedl vlastnictví k nemovitosti, ale aby pouze kupujícímu poskytl právo nájmu. Přitom však v mnohých případech bude nemovitost součástí podniku (jde-li o tovární budovu; ne tak v případě obytné budovy, která má např. v přízemí kanceláře) a interpretace by potom mohla vyústit v požadavek převodu vlastnického práva k takové budově.

Kromě výslovně upravených případů převodů smluv (pracovní smlouvy, smlouvy o nehmotných statcích podle § 479 a 480 ObchZ),kde je řešení nepochybné, lze říci, že jakási obdoba univerzálního právního nástupnictví není tak jednoduše přijatelná, jak by se zdálo na první pohled. Na druhé straně nutno asi přijmout, že budou s ohledem na zákonnou úpravu vždy převedeny smlouvy zajišťující běžný provoz podniku, tedy zejména smlouvy o dodávkách surovin, smlouvy s odběrateli (ty jsou zahrnuty pod pojmem převod klientely, jímž je nutno rozumět podle povahy podniku jak klientelu nevázanou dlouhodoběji smluvními vztahy, tak také klientelu právně s podnikem spjatou, např. abonenty časopisu, počítačové databáze apod.).

Jestliže však vznikají oprávněné pochybnosti o tom, zda budou převedeny všechny smlouvy, vznikají tím i pochybnosti, zda budou převedena všechna práva a povinnosti týkající se podniku. Otázka převodu smluv se totiž překrývá s otázkou přechodu práv a závazků, protože práva a závazky jsou jenom obsahem právních vztahů, jejich subjektem dosud byl prodávající a jejichž novým subjektem se má stát kupující. Při prodeji podniku zůstává zpravidla subjekt prodávajícího zachován a zůstávají mu i práva a povinnosti. Jeho majetková sféra byla dosud jednotná, i když ji do jisté míry členilo účetnictví povinně vedené. Souvislost s podnikem není kritérium zcela exaktní pro rozdělení jednotné majetkové sféry právního subjektu. Z tohoto důvodu je nutno k otázce přechodu práva a závazků a smluv přistupovat opatrněji.

Především se domnívám, že je nutno jemněji rozlišovat termíny převod a přechod. L. Kopáč staví na koncepci, že práva a povinnosti při prodeji podniku přecházejí ze zákona. Přestože snad můžeme přijmout, že k přechodu práv a povinností dochází bez ohledu na to, zda smlouva výslovně např. nájem nebytových prostor či jinou smlouvu zmiňuje, zůstává právním důvodem přechodu smlouva. Jestliže nastává přechod některých práv nebo povinností bez ohledu na vůli stran, je to jenom s ohledem na kogentní právní normu, která stanoví obsah závazku. Právní normy mají v tomto případě interpretační význam vzhledem ke smlouvě. Pokud by smlouva výslovně vylučovala určitá práva a povinnosti, nelze konstruovat jejich přechod jenom na zákoně. Bylo by možno nanejvýše konstatovat, že strany nedohodly prodej podniku, ale jinou dispozici. Z posouzení úpravy jako kogentního zakotvení zákonného přechodu by však musel vyplynout závěr, že ustanovení smlouvy vylučující některé složky podniku z prodeje je neplatné a k přechodu přesto dojde i proti vůli stran. Tento závěr však nečiní ani citovaný autor a nevyplývá ani z judikatury. Je to závěr, který se příčí principu smluvní autonomie.

Z výše uvedeného vyplývá, že otázka převodu práv a závazků by měla být co nejpřesněji řešena smlouvou a rovněž i to, že naše judikatura požadující striktně a zjednodušeně převod veškerých závazků týkajících se podniku a vyvozující z vyjádření odchylné vůle stran neplatnost smlouvy je velmi problematická. Pro takový závěr bychom museli mít ustanovení odpovídající § 1 odst. 2 a 3 německého transformačního zákona. Podle něj jiná transformace, než jaká je upravena tímto zákonem, je možná jenom tehdy, je-li výslovně předvídána jiným federálním nebo zemským zákonem. Odchýlit se od zákona je možno jenom na základě výslovného ustanovení. Doplňující ustanovení ve smlouvě, stanovách nebo projevech vůle jsou dovolené, pokud zákon neobsahuje vyčerpávající ustanovení. Nic takového však náš obchodní zákoník nestanoví.

Je-li podstatnou částí smlouvy dohoda o předmětu převodu, je třeba požadovat, aby strany jasně vymezily věci, práva, povinnosti i další převáděné hodnoty, i když je jasné, že pohyblivé složky podniku mohou být ve smlouvě uvedeny jenom obecně (např. suroviny, zboží, nedokončená výroba). Pokud vymezení nebude dost jasné, nemůže být smlouva považována za prodej podniku a velmi často nebude ani určitě smluven předmět závazku. Je jistě také možné ve smlouvě odkázat na účetnictví.

Na rozdíl od tohoto závěru L.Kopáč tvrdí, že "Zákon nevyžaduje, aby jednotlivé věci, práva nebo jiné hodnoty a závazky spojené s podnikem byly ve smlouvě specifikovány, avšak musí být individualizován podnik nebo jeho část (§ 487), jež je předmětem prodeje". Kdybychom však toto stanovisko doslova přijali, mohlo by se snadno stát, že splnění smlouvy bude vyžadovat další doplňující dohody a právní úkon bude neurčitý, protože nebude možné jeho splnění. Ustanovení § 476 ObchZ není dostatečnou oporou pro tak rozhodné stanovisko, a to i kdybychom jej vykládali v kontextu s § 482 ObchZ.

Pokud však předmět závazku je dostatečně určitě dohodnut a nepokrývá celý podnik, mohlo by se jednak o prostou kupní smlouvou nebo o kombinaci kupní smlouvy, cesse atd. Kvalifikace uzavřené smlouvy bude proto závislá na konkrétních okolnostech.

Jestliže by byla dohodnuta smlouva tak, že sice nejde o prodej podniku, ale jedná se o dispozici příbuznou, měla by být ustanovení § 476 an. ObchZ aplikována analogicky. Na druhé straně je nutno položit otázku o přípustnosti a rozsahu analogie s ohledem na specifické vlastnosti této dispozice (viz výše).

Kromě co nejpřesnějšího určení převáděného podniku by smlouva měla obsahovat dohodu o převzetí závazků souvisejících s podnikem. Bylo by asi stranami vítáno, kdyby mohly zakotvit do smlouvy alespoň klauzuli o tom, že nabyvatel přebírá jenom závazky, které mu jsou nebo mohou být známé a rozsah převzetí závazků by neměl přesáhnout cenu podniku. Ani v tomto případě není jasné, zda soudy budou ochotny takovou dohodu považovat za platnou, protože současná judikatura a koneckonců i znění § 476 ObchZ. svědčí spíše o úmyslu zákonodárce převést všechny závazky na nabyvatele. Obávám se, že rozhodující význam tu má ustanovení § 486 odst. 3 ObchZ, z něhož jasně vyplývá, že na kupujícího mohou přejít také závazky nezachycené v účetnictví, o kterých kupující neví. Takové plnění je posuzováno jako vadné a má za následek vznik práva na slevu. Sleva by se měla rovnat hodnotě těchto závazků, což je určitá ochrana kupujícího. Nelze však opomenout fakt, že § 486 ObchZ je dispozitivní.

Podstatnou částí smlouvy je dohoda o převzetí závazků kupujícím a rovněž zaplacení kupní ceny. V souvislosti s uzavíráním smlouvy o prodeji podniku je proto nutno provést ocenění podniku, což je operace delikátní. Metody oceňování podniků jsou velmi početné, volba některé z nich však není otázkou právní, ale ekonomickou a obchodní. Kupní cena je smluvní a nemusí proto být shodná s výsledkem ocenění podniku.

S těmito názory prof. Pelikánové se lze beze zbytku ztotožnit. Projev vůle stran vyjádřený ve smlouvě o prodeji podniku musí být natolik určitý, aby bylo možno objektivně zjistit, jak je podnik vymezen a co je jeho součástí, případně jaká je cena podniku, resp. jak má být určena. Výkladem projevů vůle případnou chybějící definici nahradit nelze, neboť, jak již bylo opakovaně judikováno interpretací nelze projev vůle doplnit.

V daném konkrétním případě však smlouva o prodeji podniku byla změněna jednak dodatkem č. 1 ze dne 24.7.2000 a zejména pak dodatkem č. 2 ze dne 19.9.2000 jehož přílohou byl seznam nemovitostí IPB, které náležely k podniku IPB.

Bude pak záležet případ od případu, jak bude předmět převodu ve smlouvě o prodeji podniku vymezen.

Za přijatelné může být považováno vymezení podniku odkazem na účetní evidenci, respektive její jednotlivé složky, k určitému, smlouvou stanovenému dni, přičemž strany se mohou dohodnout, že ke dni účinnosti smlouvy bude provedena inventura tak, aby nebylo pochyb o tom, co je či není součástí podniku. Tento požadavek vystupuje do popředí zejména v těch případech, kdy prodávající po prodeji podniku si nadále ponechá svá oprávnění k předmětu podnikání, tím spíše za situace, kdy oprávnění je takového charakteru, že podle něj podnik provozovat a tedy služby (například v případně bankovní licence přijímat vklady) musí, kdy i nadále prodávající sídlí ve stejné nemovitosti.

Přesné vymezení podniku má podstatný význam i pro určitost cenového ujednání. Je obvyklé, že strany nesjednají cenu pevnou částkou, ale že se dohodnou na způsobu jejího určení, například odbornými posudky. Tyto posudky však v žádném případě nemohou vymezovat předmět převodu, neboť to náleží smluvním stranám. Úkolem znalců je pouze provést dohodnutým způsobem ocenění toho, co smluvní strany k ocenění určily. Pokud ovšem smlouva zůstane v otázce vymezení podniku neurčitá, pak ani znalci se nemohou své role úspěšně zhostit a neurčitost projevu vůle při vymezení podniku, tedy předmětu převodu, působí i neurčitost projevu vůle, týkající se cenové dohody.

2. Právní vady Smlouvy

Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi IPB a ČSOB nemá přesně vymezen předmět převodu, tedy není ve smyslu § 476 obch. zák. určeno, co se touto smlouvou převádí.

Předně, smlouva nepopisuje jednotlivé složky podniku, definované v ust. § 476 obch. zák., respektive je nevymezuje způsobem, který by bylo možno nazvat určitým. Obsahuje pouze strohý soupis jednotlivých definic, aniž by se zaměřila na jejich materiální substrát, tedy, co si lze pod tím v daném konkrétním případě představit. Na pomoc při výkladu si (zřejmě) nelze vzít ani přípravná jednání k této smlouvě, neboť, jak je tvrzeno se strany nuceného správce IPB, žádná přípravná jednání nebyla vedena a smlouva byla vytvořena někdy v období od zavedení nucené správy do podpisu v pondělí dne 19. června 2000 v 6.15 hodin, tedy v časovém intervalu celkem cca 36 hodin. Lze vyjádřit pochybnost, zda nucený správce vůbec měl nějakou představu o tom, co tvoří podnik, který touto smlouvou (snad) prodává a nakolik tato představa odpovídala skutečnosti. S ohledem na později publikovaná zjištění o dalších aktivech a pasivech a o sporech o tom vedených lze mít tyto pochybnosti za důvodné.

K některým složkám podniku, které nebyly určitým způsobem vymezeny:

  1. nemovitý majetek:

    Vzhledem k ust. § 483 odst. 3 obch. zák. je k převodu vlastnického práva k nemovitostem nutný vklad do katastru nemovitostí. Smlouva však postrádala základní údaje o nemovitostech, tedy zejména závazné údaje a tedy nebyla dle § 5 zák. č. 344/1992 Sb. způsobilá vkladu, Proto také Katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva zamítl. Teprve poté, co byl zracován dodatek ke Smlouvě, byl vklad povolen.

    Z uvedeného vyplývá, že přinejmenším co se týče rozsahu nemovitého majetku byla smlouva ke dni účinnosti v něm sjednaném neplatná pro neurčitost. Vzhledem k tomu, že nemovitosti nelze zřejmě od podniku oddělit, byla tím neplatná v tento den celá smlouva. Vada projevu vůle v tomto směru byla konvalidována až ke dni 19.9.2000 uzavřením dodatku č. 2 Smlouvy a nelze než uzavřít, že do dne 19. června 2000 k prodeji podniku na ČSOB nedošlo.

  2. cenné papíry a podíly v právnických osobách

    Portfolio cenných papírů jistě není nutnou součástí provozu banky jako podniku. Bez dalšího a podrobnějšího vymezení proto nelze spolehlivě určit, zda předmětem převodu byly i cenné papíry některých společností. Ostatně, o tom se vedou spory dosud, a to zejména ohledně tzv. Kajmanských fondů. Kdyby projevy vůle byly určité, nebylo by a ani by nemohlo být pochyb o tom, co kupující spolu s podnikem nabyl.

  3. pohledávky

    Smlouva se zabývá pohledávkami v čl. 6. Na nabyvatele "přecházejí" (byť se jedná o převod na základě projevu vůle, nikoli přechod na základě právní skutečnosti) pohledávky, které náleží k Podniku.

    Jestliže je však Podnik definován tak, jak je uvedeno v čl. 2 Smlouvy, a to pouze příkladným (!) výpočtem jeho složek, nelze než dovodit, že jeho definice je neurčitá a nelze tedy určit ani okruh pohledávek, které "přecházejí" na nabyvatele.

  4. určení ceny

    Do dnešního dne nedošlo ke konečnému ocenění podniku způsobem určeným ve smlouvě. Pokud je sjednaný způsob určení ceny konfrontován se skutečným postupem, pak je zjevné, že strany se od dohody odchýlily, resp. dodnes ji se ani nepokusily naplnit. Cena má být stanovena v závislosti na posudcích soudních znalců, tedy osob jmenovaných do funkce znalce ministrem spravedlnosti a zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků podle zák. č. 36/67 Sb., nikoli posudky auditorů či jiných osob.

    Přesto, že nucený správce byl informován o tom, že za závazky IPB bude poskytnuta státní záruka, tato skutečnost se ve smlouvě nijak nepromítá, přestože je zjevné, že na cenu má vliv. Tím, že stát poskytne záruku za aktiva, stávají se tato aktiva 100 % dobytnými, když ne proti dlužníku, tak jistě proti českému státu jako ručiteli. Záruka byla ostatně poskytnuta až následující den po podpisu smlouvy.

    I z toho lze dovodit, že bez ohledu na písemné vyjádření obsažené ve vyhotovení Smlouvy se zřejmě skutečná vůle jednajících stran od tohoto písemného projevu odlišovala. je-li ovšem podmínkou platnosti smlouvy písemná forma, pak tato skutečnost má za následek, že smluvci neměli skutečnou vůli uzavřít smlouvu ve znění, jak je písemně vyjádřeno, ale smlouvu o jiném obsahu. Proto ta smlouva, jak je písemně vyhotovena, není pravým projevem vůle jednajících stran a je proto pro nedostatek vůle stran (ohledně podstatné náležitosti smlouvy) neplatná.

V této souvislosti je též nutno uvést, že u Mezinárodního soudního dvora v Paříži je vedena pod č. 12190/TE žaloba o vydání věci mezi IP banka a.s. a ČSOB a.s., když podstatou žaloby je otázka zda smlouva o prodeji podniku je platná.

Důkaz :

  • smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000
  • dodatkem číslo 1 ze dne 24.7.2000
  • dodatkem číslo 2 ze dne 19.9.2000
  • spisem Katastrálního úřadu Praha-město sp.zn. V 11- 35792/2000/SY
  • oceněním podniku IPB, zpracovaným auditorem, který nechtˇ předloží žalovaná
  • oceněním podniku zpracovaným soudním znalcem, který nechť předloží žalovaná
  • výslech svědka ing. Petra Staňka, nuceného správce IPB

II.

Zásadní pochybení spatřuje žalovaný také v postupu nuceného správce IPB, který ve svých důsledcích vedl k tomu, že smlouva o prodeji podniku je neplatná.

Nucená správa byla zahájena okamžikem doručení rozhodnutí o nucené správě, které bylo doručeno dne 16.6.2000 v 11.58 hod. generálnímu řediteli IPB.

Toto rozhodnutí je tímto okamžikem účinné vůči všem, ale není pravomocné, do tohoto rozhodnutí mohou podat rozklad statutární orgány banky a teprve uplynutím lhůty pro podání tohoto opravného prostředku nebo rozhodnutím o rozkladu je rozhodnutí pravomocné (viz ustanovení § 26 odst. 4, § 29 odst. 1 zákona o bankách).

Je nepochybné, že pokud není rozhodnutí pravomocné nelze činit nevratné úkony, protože není jisté zda obrana účastníka tohoto řízení nebude po právu a nucená správa nebude zrušená.

Opačným postupem je pak účastník řízení zkrácen na svých právech.

V daném konkrétním případě je nepochybné, s ohledem na postup nuceného správce (zaměstnance ČNB), byla IPB jako účastník řízení na svých právech zkrácena.

Je nutno připustit, že samotný výkon nucené správy není upraven žádným speciálním ustanovením ani v zákoně o ČNB, ani v zákoně o bankách. Zákon neupravuje ani úkony, které má nucený správce činit, ani nestanoví pořadí cílů, kterých má dosáhnout.

Výkladem lze dospět k závěru, že úkony činí jako osoba se zvláštními právy k odpovědnosti ČNB jako její zaměstnance. Je otázkou zda nucený správce je při výkonu své funkce vázán pouze zákonným rámcem nebo "zadáním" od ČNB, nebo je povinen se řídit jako zaměstnanec vnitřními předpisy ČNB.

Lze předpokládat, že úkony nuceného správce musí splňovat vyšší kritéria z hlediska právní čistoty, profesionální kvality a ekonomické odpovědnosti, než úkony, jakých by mohl dosahovat tehdejší řídící aparát IPB.

To plyne i ze skutečnosti, že ČNB vykonává opatření k nápravě nedostatků a jistě je povinna tuto zákonnou pravomoc plnit řádně i výběrem osoby nuceného správce a zadáním pokynů.

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že uzavření smlouvy o prodeji podniku sice může být kvalifikovaným řešením, ale protože jde o nevratný právní úkon, nemůže být učiněn dříve než je rozhodnutí o nucené správě pravomocné.

Tato skutečnost však není jediným závažným formálním pochybením postupu nuceného správce.

Rovněž je mimo jakoukoliv pochybnost, že konkrétní smlouva o prodeji podniku IPB společnosti ČSOB a.s. vyžadovala souhlas Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále ÚOHS) a bez tohoto souhlasu nemohly nastat věcné účinky dohodnuté ve smlouvě.

Účinnost takové smlouvy byla v tomto případě závislá na dvou zákonných skutečnostech

  • včasné podání žádosti ÚOHS o udělení souhlasu
  • vyslovení tohoto souhlasu (§ 8a odst. 3 písm. b) zákona o ochraně hospodářské soutěže, § 47 obč.zák.)

Nebyla-li žádost podána do týdne od podpisu smlouvy, její účinnost nenastane ze zákona nikdy, protože ÚOHS tuto pozdní žádost ani neprojedná.

Pokud by ÚOHS nevyhověl včas podané žádosti potom by rovněž nemohla nastat účinnost smlouvy o prodeji podniku, protože taková smlouva by byla v rozporu se zákonem a jednalo by se o nedovolené porušení pravidel hospodářské soutěže.

Žalovaný si pokládá otázku zda obě shora uvedená, zřejmě úmyslná, pochybení nuceného správce nejsou kromě zřejmého porušení zákona také jednáním, které směřuje k obcházení zákona, resp. jednáním, které se příčí dobrým mravům.

V každém případě však takové jednání vede k absolutní neplatnosti právního úkonu v souladu s ust. § 39 obč.zák..

Závěrem této pasáže vyjádření musí žalovaný také zaujmout stanovisko k tvrzení žalobce, že žalovanému jako dlužníkovi vůbec nepřísluší právo se platnosti smlouvy o prodeji podniku dovolávat.

Tento svůj názor opírá žalobce o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3.12.1997, sp.zn. 9 Cmo 278/97, publ. in:Obchodní právo, 5/1998.

Tento názor žalobce je naprosto mylný, protože uvedené rozhodnutí Vrchního soudu se vztahuje k situaci, kdy dlužník napadá smlouvu o postoupení pohledávky mezi původním věřitelem jako postupitelem a novým věřitelem jako postupníkem.

Vrchní soud v tomto rozhodnutí skutečně zaujímá stanovisko, že v takovém případě není dlužník aktivně legitimován k podání žaloby.

V tomto konkrétním případě však žalovaný nenapadá platnost smlouvy o postoupení pohledávky, která byla zřejmě uzavřena mezi ČSOB a žalobcem, ale platnost smlouvy o prodeji podniku.

Je zřejmé, že uvedené rozhodnutí Vrchního soudu se k této věci vůbec nevztahuje.

Žalovaný je přesvědčen, s ohledem na shora uvedené skutečnosti, že má naléhavý právní zájem na určení zda tu právní vztah nebo právo je či není.

Naléhavý právní zájem na určení je dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalovaného, nebo kde by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým. Rovněž je naléhavý právní zájem na určení dán tam, kde takové rozhodnutí soudu vytvoří spolehlivý právní základ pro řešení právních vztahů na posuzovaný právní vztah navazující.

Důkaz:

  • výslechem Ing. Petra Staňka, nuceného správce
  • výslechem Ing. Pavla Mertlíka, bývalého ministra financí ČR
  • výslechem Ing. Josef Tošovský, bývalého guvernéra ČNB
  • výslechem Ing. Pavla Kavánka, předsedy představenstva ČSOB
  • výslechem Ing. Petra Knappa, člena představenstva ČSOB
  • rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3.12.1997, sp.zn. 9 Cmo 278/97

III.

Velice častým argumentem žalobce je tvrzení, že smlouva o prodeji podniku byla soudně alespoň dvakrát pravomocně přezkoumána soudy a byla zapsána do obchodního rejstříku jak ČSOB, tak IPB.

Žalobce dokonce tvrdí, že smlouva o prodeji podniku IPB je dále dlouhodobě součástí sbírky listin, která je vedena Městským soudem v Praze a kdokoliv má tedy možnost se s jejím zněním seznámit.

I tento argument žalobce si zaslouží zvláštního přezkoumání.

Především je třeba uvést, že žalobce nikdy neprecizoval zmíněná pravomocná rozhodnutí a z tohoto důvodu má žalovaný za to, že jediný prokazatelný pravomocný zápis ohledně smlouvy o prodeji podniku je zápis ze dne 26.6.2000 (pondělí, sedm dnů po podpisu smlouvy o prodeji podniku) v obchodním rejstříku IPB.

Soud se nepochybně řídil ustanovením § 31 odst. 3 zákona č. 21/1992 Sb. podle kterého je soud povinen rozhodnout do 3 dnů od doručení o návrzích správce na zápis do obchodního rejstříku.

Je svým způsobem zvláštní, že toto ustanovení právního předpisu nižší právní síly než je občanský soudní řád zasahuje zásadním způsobem do rozhodování soudu aniž by tato skutečnost zákonodárce nebo legislativce rozrušovala.

Podle ustanovení § 200c odst. 3 o.s.ř. je totiž soud povinen učinit do 15 dnů od podání návrhu úkony směřující k rozhodnutí ve věci.

Extenzivním výkladem ustanovení § 31 odst. 3 zákona o bankách lze dovodit, že soud je povinen rozhodnout do 3 dnů od doručení o jakýchkoliv návrzích nuceného správce i když je zřejmé, že zákonodárce měl na mysli především zápis o nucené správě jako takové a v žádném případě ne návrh o schválení smlouvy o prodeji podniku.

Při dalším pohledu na obchodní rejstřík a příslušný zápis lze zjistit, že návrh na prodej podniku INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY a.s. byl podán dne 26.6.2000 a JUDr. Albertovou bylo rozhodnutí vydáno ve stejný den, tj. dne 26.6.2000.

Zdá se, že rychlost tohoto soudu byla srovnatelná s rychlostí JUDr. Berky.

Pro úplnost je nutno uvést, že zápis o tom kdo vykonává nucenou správu, resp. o zavedení nucené správy pro IPB byl učiněn až dne 13.10.2000, resp. 20.12.2000.

Je možné, že již je smlouva o prodeji podniku dlouhodobě založena ve sbírce listin, ale v žádném případě tato smlouva nebyla ve sbírce listin založena ještě dne 27.3.2002.

Žalobce z celkem pochopitelných důvodů však neuvádí, že předmětnou smlouvu o prodeji podniku předložil též Katastrálnímu úřadu v Praze-město s návrhem na vklad vlastnického práva k nemovitostem, které byly údajně součástí smlouvy o prodeji podniku.

Katastrální úřad Praha-město dne 17.1.2001, pod sp.zn. V11-35792/2000/SY vydal rozhodnutí, kterým návrh na vklad do vlastnického práva zamítl, přičemž v odůvodnění uvedl, že v rozporu s § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění zákona č. 90/1996 Sb. je právní úkon týkající se převodu vlastnického práva neurčitý.

Dalším důvodem pro zamítnutí byla neurčitost smlouvy v kupní ceně, když ve smlouvě se kupní cena neuvádí a ani z textu smlouvy nelze odvodit kupní cenu nemovitostí.

IP banka společně s ČSOB na toto rozhodnutí reagovala odvoláním ze dne 16.2.2001 a v argumentaci tohoto odvolání je výslovně uvedeno, že při uzavírání smlouvy o prodeji podniku dne 19.6.2000 nebyl k dispozici přesný seznam všech nemovitostí, které tvořily podnik IPB. Z tohoto důvodu se účastníci smlouvy dohodli, že bude (!) vyhotoven seznam nemovitostí IPB a tento seznam se stane součástí smlouvy o prodeji podniku a může být kdykoliv doplňován.

Z odvolání též vyplývá, že dne 2.11.2000 vydal Český úřad zeměměřičský a katastrální "upozornění na postup ČSOB, a.s. v souvislosti s IPB a.s." č.j. 51692000-23, které bylo zasláno na vědomí všem Katastrálním úřadům a detašovaným pracovištím.

Žalovanému nepřísluší komentovat další běh událostí, ale v dané situaci postačí pouze konstatování skutečnosti.

Účastníci smlouvy o prodeji podniku uzavřeli dne 24.7.2000 dodatek č. 1 o prodeji podniku, kterým byly sjednány některé další platby jako např. úhrada vynaložených nákladů na právní poradenství a vedení soudních sporů souvisejících s touto smlouvou a to až do maximální výše 1.900.000.000,-Kč (jedné miliardy devět set milionů korun českých).

S ohledem na výše uvedené zamítavé rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha-město, potom IPB a ČSOB uzavřely dne 19.9.2000 dodatek č. 2 ke smlouvě o prodeji podniku jehož součástí byl seznam nemovitostí IPB, které náležely k podniku.

Příslušný návrh na vklad do katastru nemovitostí byl podán Katastrálnímu úřadu dne 22.12.2000 ve 13.00 hodin pod č.j. 35792/2000.

Dne 28.12.2000 ve 13.00 hodin pod č.j. 36292/2000 byl podán další dodatečný návrh na vklad do katastru nemovitostí.

Důvody prodlení mezi uzavřením dodatku č. 2 a podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí si lze jen domýšlet. Podstatné je, že návrhu bylo dne 5.6.2001, tedy téměř rok po nařízení o nucené správě, vyhověno.

Rovněž je podstatné, že o těchto dodatcích žádný soud nebyl nikdy informován a tedy v souvislosti s nimi a se smlouvou o prodeji podniku nikdy nikdo nerozhodoval.

Důkaz:

  • dodatkem ke smlouvě o prodeji podniku č. 1 ze dne 24.7.2000
  • dodatkem ke smlouvě o prodeji podniku č. 2 ze dne 19.9.2000
  • spisem Katastrálního úřadu Praha-město, sp.zn. 35792/2000
  • spisem Katastrálního úřadu Praha-město, sp.zn. 36292/2000

IV.

Žalobce se ve své žalobě nezmiňuje o velmi podstatné okolnosti a to té, že již dne 14.6.2002 žalovaná společnost prostřednictvím svého právního zástupce zaslala ČSOB oznámení o započtení pohledávky podle § 580 obč.zák..

Podstatou tohoto započtení byla skutečnost, že dne 20.3.2002 uzavřela žalovaná společnost, jako postupník, se společností Médeia Bohemia a.s., IČ 25 28 10 71, se sídlem Lázně Bohdaneč, Masarykovo nám. 6, jako postupitelem, smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 180.000.000,-Kč, kterou společnost Médeia Bohemia a.s. evidovala za ČSOB, včetně veškerých práv a příslušenství s ní ve smyslu § 524 odst. 2 obč.z. spojených, prostou jakýchkoliv břemen a právních vad z titulu neuhrazené smluvní pokuty vzniklé na podkladě smlouvy o poskytováních právních služeb ze dne 12.11.1998, uzavřené mezi Investiční a poštovní bankou, a.s., IČ 45 31 66 19, se sídlem Senovážné nám. 32, Praha 1, na straně jedné a JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem, číslo osvědčení 1460, se sídlem 110 00 Praha 1, Hybernská 12, na straně druhé.

Vzhledem k tomu, že ČSOB přípisem ze dne 19.12.2001, zn. 1485/27-0221/2001, 258/27-0221-6/2001 oznámila žalované společnosti, že k tomuto datu se celý úvěr ve výši poskytnuté jistiny ve výši 130.000.000,-Kč a jeho příslušenství stal splatným a též vzhledem k poslednímu doručenému výpisu z úvěrového účtu č. 159593522, kdy ČSOB evidovala pohledávku ve výši 167.151.344,81 Kč, když dlužná jistina představovala částku 129.942.000,-Kč dlužné úroky 22.679.303,76 Kč, dlužné poplatky 247.600,-Kč, úrok z prodlení 14.282.441,05 Kč, započetla společnost Quantum Praha a.s. právě částku 167.151.344,81 Kč, protože vzájemné pohledávky mezi ČSOB a Quantum Praha byly stejného druhu, vzájemně se kryly a jako takové tedy byly způsobilé k započtení.

Na tento dopis právního zástupce odpověděla ČSOB svým dopisem ze dne 28.6.2002, zn. RPS 1994/2002 ve kterém sdělila bez dalšího, že specifikovaná (Nemethova) pohledávka nikdy nebyla IPB ani ČSOB prokázána a ČSOB jako nabyvatel podniku IPB z výše uvedeného důvodu předmětnou pohledávku neuznává.

Jakákoli část této pohledávky nemohla být tudíž na společnost Quantum Praha a.s. postoupena a ani společnost Quantum Praha a.s. nemohla část výše zmíněné pohledávky vůči ČSOB započíst, neboť nelze započítávat pohledávku, která trpí právními vadami.

V tomto smyslu se stanoviska ČSOB a žalované společnosti zásadně liší.

S ohledem na text žaloby je signifikantní, že se původní žalobce ČSOB a.s. ve své žalobě ze dne 3.7.2002 žádným způsobem nezmiňuje o těchto skutečnostech, přestože je k tomu ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. zavázán, když má v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti.

Důkaz:

  • dopisem právního zástupce ze dne 14.6.2002.
  • dopisem ČSOB ze dne 28.6.2002, sp.zn. RPS/1994/2002

V.

Žalované společnosti je z různých zdrojů známo, že především ČSOB a.s. zpočátku popírala existenci jakékoliv dohody, která by snad byla uzavřena mezi IPB a.s. a JUDr. Věslavem Nemethem a následných výstupů vyplývajících z takové smlouvy.

Postupem času se ukázalo, že ČSOB a.s. nemluvila pravdu, resp. zatajovala významné skutečnosti, zejména sekuritizaci pohledávek a s tím související vytvoření struktury tzv. Kajmanských fondů.

Ve skutečnosti se událo následující:

Dne 12.11.1998 byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb mezi Advokátní kanceláří Doc.JUDr. Aleš Gerloch, Csc, JUDr. Věslav Nemeth a partneři, se sídlem Praha 1, Hybernská 12, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem na straně jedné a INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a.s. IČ 45316619 se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 32, zast. Ing. Janem Klackem, Csc, předsedou představenstva a Ing. Alfrédem Šebkem, členem představenstva, na straně druhé.

V rámci této smlouvy byla mimo jiné sjednána v bodě VII. smlouvy o poskytování právních služeb smluvní pokuta pro případ, že by klient (IPB a.s.) porušil svoji povinnost vyplývající z této smlouvy.

V článku VII. odst. 2,3 smlouvy o poskytování právních služeb byly dojednány termíny k výzvě zaplacení smluvní pokuty, resp. splatnosti smluvní pokuty.

Podle výše citované smlouvy IPB a.s. se jako klient mimo jiné zavázala, že know how, resp. informace spojené se sekuritizací (snížení portfolia klasifikovaných aktiv českých bank s možností využití pro všechny finanční a průmyslové instituce) jsou předmětem obchodního tajemství a tedy získané informace nepředá jinému subjektu bez vědomí JUDr. Věslava Nemetha a bez jeho výslovného souhlasu nevyužije uvedeného know how.

Dále IPB a.s. učinila nesporným, že při jakémkoliv, byť i zprostředkovaném použití projektu definovaném ve smlouvě o poskytování právních služeb je povinna o takové skutečnosti ihned informovat JUDr. Věslava Nemetha, dále advokáta.

Veškeré shora specifikované závazky IPB a.s., jakož i další závazky z předmětné smlouvy o poskytování právních služeb, IPB a.s. objektivně a nesporně porušila tím, že ve snaze vyhnout se závazným limitům, stanovených obchodní zákoníkem pro držení akciových podílů v rámci holdingové struktury tehdejší IPB a.s., jakož i ve snaze minimalizovat potřebu tvorby opravných položek k portfolio investicím v souvislosti s nařízeními ČNB, převedla níže uvedeným způsobem

  1. jednak ve dvou tranžích aktiva celkem ve výši 46,1 mld. Kč (přesně 46 128 020 550,- Kč), přičemž v rámci
    1. tranže 1: cca. 32,5 mld. Kč,
    2. tranže 2: cca. 13,6 mld. Kč,
  2. jednak pohledávky celkem v objemu 8,7 mld. Kč přes účelově vytvořené české komanditní společnosti tak, jak následují
    1. CZ Credit Real 2,9 mld. Kč,
    2. Arta Real 2,9 mld. Kč,
    3. Galileo Real 2,9 mld. Kč.

Tedy tehdejší Investiční a Poštovní banka a.s. z uvedených důvodů vytvořila konstrukci českých komanditních společností, jak jsou uvedeny pod bodem II. a za zvláštním účelem založených zahraničních společností (dále jen "SPV"), domicilovaných zpravidla v Holandsku, jak následují:

jménodomicilpříslušný "Master fond"
SekuraKajmanské ostrovyTritton Development Fund
StreamKajmanské ostrovyTritton Development Fund
C.D.E. HolandskoTritton Development Fund
MaitlandHolandskoTritton Development Fund
TarpaHolandskoAccord Development Fund
DerivaHolandskoAccord Development Fund
LentoHolandskoAccord Development Fund
SortosHolandskoAccord Development Fund
CabriceHolandskoAccord Development Fund

Vytvoření struktury českých komanditních společnosti a zahraničních SPV, jak jsou uvedena výše stále neřešilo problémy tehdejší IPB a.s. a bylo nutno tuto strukturu doplnit a propojit přes konstrukci "Master fondů", tj. Tritton Development Fund a Accord Development Fund, a "Feeder fondů" ( Lowe Anlage Fund Ltd., Lifetree Growth Fund Ltd., Camelot Development Fund Ltd. a dalších). Uvedená konstrukce umožnila IPB a.s. vytvořit strukturu, kdy příslušný "Master fond", tj. Tritton Development Fund anebo Accord Development Fund, na jedné straně nemá svého vlastníka, přičemž tento je toliko spravován administrátorem a řízen ředitelem s tím, že tyto subjekty jsou v tomto případě totožné, a na druhé straně tyto "Master fondy" vlastní uvedené zahraniční SPV.

IPB a.s. shora popsaným způsobem použila citované know how ve spolupráci s výše uvedenými subjekty bez souhlasu a vědomí advokáta při sekuritizaci aktiv v celkovém objemu 54 828 020 550,- Kč (slovy: padesát čtyři miliardy osm set dvacet osm milionů dvacet tisíc pět set padesát korun českých), přičemž při uvedené spolupráci došlo současně i k předání uvedeného know how v rozporu se smlouvou o poskytování právních služeb.

Advokátovi tak vznikl nárok na smluvní pokutu dle čl. VII. odst. 1.smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 12.11.1998 ve výši 5 482 802 055,- Kč, slovy: pět miliard čtyři sta osmdesát dva miliony osm set dva tisíce padesát pět korun českých (dále jen "pohledávka"), přičemž advokát vyčíslil svůj nárok jednak na část smluvní pokuty ve výši 3.350.000.000,-Kč (slovy: tři miliardy tři sta padesát milionů korun českých), jednak na zbývající část smluvní pokuty ve výši 2 132 802 055,-Kč, když IPB a.s. porušila svoji povinnost uvedenou v článku IV. odst. 4,5 a 8 smlouvy o poskytování právních služeb.

Na základě smlouvy o prodeji podniku, která nabyla účinnosti rovněž dne 19.7.2000, přešly ze zákona na ČSOB a.s. nejen všechny pohledávky, ale také všechny závazky, včetně příslušenství a práv s nimi spojených, které náležely k podniku právního předchůdce ČSOB a.s..

Jak IPB a.s. tak ČSOB a.s. se v minulosti pokoušely zpochybnit samotnou existenci smlouvy o poskytování právních služeb tvrzením, že tato smlouva fakticky vůbec neexistuje a žalobce ji vůbec nemá k dispozici.

K tomuto tvrzení se žalovaný může jen těžko vyjádřit, protože mu pochopitelně není přístupný archív ČSOB a.s..

ČSOB a.s. se při různých jednáních nikdy nepokoušela zpochybnit skutečnost, že k sekuritizaci pohledávek došlo. Zřejmě nyní spoléhá na to, že s ohledem na bankovní tajemství bude moci popírat rozsah a způsob sekuritizace pohledávek.

I z denního tisku ze však známo, že společnost Nomura, jako bývalý akcionář IPB a.s. při mimosoudních jednáních s Ministerstvem financí ČR požaduje buď úhradu částky 40.000.000.000,-Kč (slovy: čtyřicet miliard korun českých) nebo vyvedení tzv. Kajmanských fondů pod správu společnosti Nomura.

JUDr Věslav Nemeth svojí pohledávku ve výši 3.350.000.000,- Kč postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky společnosti Goldfund Financial LLC, se sídlem Suite 606, 1220 N. Market Street, City of Wilmington, County of New Castle, Delaware, USA, dále jen Goldfund, která byla uzavřena dne 27.6.2000.

Společnost Goldfund uzavřela následně smlouvu o postoupení pohledávky se společností Médeia Bohemia a.s. a jak již bylo řečeno výše, společnost Médeia Bohemia a.s. uzavřela dne 20.3.2002 smlouvu o postoupení pohledávky se žalovanou společností Quantum Praha a.s..

Důkaz:

  • smlouvou o poskytování právních služeb ze dne 12.11.1998
  • výslechem JUDr. Věslava Nemetha, Praha 4, Kunratice, XXXXXXXXXXXXXXXXXXXx
  • výslechem Ing. Alfréda Šebka, Praha 10, Dolní Měcholupy, XXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
  • výslechem Ing. Jana Klacka, Praha 1, Malá Strana, XXXXXXXXXXXXXXXXXXX
  • smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27.6.2000
  • s výhradou dalších důkazů

VI.

Je nutno uvést, že ani původnímu a ani nynějšímu žalobci jistě není neznámo, že u různých soudů v České republice probíhají prakticky identické spory ve kterých se pouze liší žalované částky a osoby žalovaných.

Žalovaný je informován o tom, že podobný spor probíhal u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp.zn. 6C 261/2002 - ČKA proti ARLARA s.r.o. v likvidaci, přičemž toto řízení bylo v souvislosti s konkursem společnosti ARLARA s.r.o. v likvidaci přerušeno.

Dále takový spor probíhá u Okresního soudu v Klatovech pod sp.zn. 7 C 113/2002 - ČKA proti BLOHMANN AUTO s.r.o., přičemž o průběhu tohoto řízení nemá žalovaný bližší informace.

U Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 Cm 26/2002 probíhá řízení o úhradě částky 599.000.000,-Kč s příslušenstvím mezi JUDr. Věslavem Nemethem a ČSOB a.s., když předmětem dokazování je též existence smlouvy o poskytování právní pomoci.

Dalším řízením je incidenční spor, který probíhá u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 51 CmI 16/2001 o určení pravosti a výše pohledávky. Toto řízení bylo usnesením uvedeného soudu ze dne 13.5.2002 přerušeno až do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 Cm 26/2002.

Žalovaný je přesvědčen o tom, že žalobci je známo, jaké spory v této souvislosti vede a v jakém stadiu se jednotlivá řízení nacházejí.

Ze všech shora uvedených důvodů, zejména pak z důvodů uvedených v článku I. tohoto podání a z důvodů uvedených v článku IV. tohoto podání žalovaný navrhuje, aby Obvodní soud pro Prahu 3 podle ustanovení § 109 odst. 1, písm. b) o.s.ř., resp. 109 odst. 2, písm. c) o.s.ř. řízení    p ř e r u š i l .

Důkaz:

  • spisem Okresního soudu pro Prahu-východ sp.zn. 6C 261/2002
  • spisem Okresního soudu v Klatovech, sp.zn. 7 C 113/2002
  • spisem Městského soudu v Praze, sp.zn. 32 Cm 26/2002
  • spisem Krajského soudu v Praze, sp.zn. 51 CmI 16/2001
  • včetně usnesení ze dne 13.5.2002 o přerušení řízení

VII.

Nicméně již nyní právě s odkazem na shora uvedenou argumentaci navrhuje žalovaný z opatrnosti, aby soud vydal následující

r o z s u d e k

Žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 130.165.980,- Kč

  • s úrokem ve výši 27.214.813,57 Kč a 14% p.a. z částky 129.942.000,-Kč ode dne 1.7.2002 do zaplacení
  • s úrokem z prodlení ve výši 21.443.29,62 Kč a 19% p.a. z částky 157.380.793,57 Kč od 1.7.2002 do zaplacení

s e  z a m í t á .

Žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši, která bude určena soudem do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce JUDr. Zdeňka Šulce.

Quantum Praha a.s.

Tolik malé shrnutí souboru skutečností a poznání o jedné velké kauze ze zorného úhlu jedné z mnoha malých kauz, které jsou víceméně jejími nechtěnými dětmi. Věříme společně s přítelem Zdeňkem, že toto shrnutí je pouze jedním z mnoha možných. Rádi se s každým z nich podrobně seznámíme...

                 
Obsah vydání       28. 11. 2003
29. 11. 2003 Británie: generální prokurátor "bude vyšetřovat ministra vnitra"
28. 11. 2003 Britská charitativní organizace umlčena z USA
28. 11. 2003 Cenzura v Itálii: zakázána televizní satira
28. 11. 2003 Čí je IPB?! Naše.....!!! Ladislav  Žák
28. 11. 2003 Není dostatek lidí? Michal  Giboda
28. 11. 2003 Velké zvíře, Miloš Forman, Milan Kundera, Jerzy Stuhr a současné Polsko Jan  Čulík
28. 11. 2003 K volbám v Ulsteru: Rozvět či rozklad? Jan  Čulík
28. 11. 2003 Investiční přístav premiéra Špidly Štěpán  Kotrba
3. 12. 2003 Pozor! Nekupujte to! Nový knižní výbor z BL neobsahuje žádné informace o milostných aférách českých hereček!
27. 11. 2003 The privatisation of North Bohemian coalmines may have been corrupt, but will we ever know?
28. 11. 2003 Čemu mám věřit, pane ministře? Chcete velryby chránit nebo lovit? Miroslav  Šuta
27. 11. 2003 S Jaklem se nemluví - aneb jeden proti všem Štěpán  Kotrba
28. 11. 2003 Diskuse nad bývalým vládnoucím komunismem je zbytečná Pavel  Urban
28. 11. 2003 Eduard Zeman: S ultrapravicovou filozofií nesouhlasím ani jako sociální demokrat, ani jako člověk Ivan  David
27. 11. 2003 Státní dluh, reforma a životní úroveň Valtr  Komárek
28. 11. 2003 Americké ropné koncerny a případ Michaila Chodorkovského Jiří G. Müller
27. 11. 2003 Skandál u Evropského soudu pro lidská práva? Zdeněk  Jemelík
28. 11. 2003 Evropský soud pro lidská práva
27. 11. 2003 Nesnesitelná lehkost informování: ČTK a Appian Ivan  Feranec
27. 11. 2003 Svobodné názory + "svobodné názory" = podivné souvislosti Jiří  Koubek
26. 11. 2003 Podnikatelská univerzita - po česku Robin  Healey
27. 11. 2003 The Enterpreneurial University - Czech Style Robin  Healey
27. 11. 2003 Oč nám asi ve škole taky jde (i běží) Miloš  Dokulil
27. 11. 2003 Je přípustný potrat kvůli rozštěpu patra?
27. 11. 2003 Kdo se bojí Karla Marxe? Milan  Valach
30. 11. 2003 Hospodaření OSBL za listopad 2003
22. 11. 2003 Adresy redakce
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
28. 11. 2003 Čí je IPB?! Naše.....!!! Ladislav  Žák
28. 11. 2003 Cenzura v Itálii: zakázána televizní satira   
28. 11. 2003 Velké zvíře, Miloš Forman, Milan Kundera, Jerzy Stuhr a současné Polsko Jan  Čulík
28. 11. 2003 Není dostatek lidí? Michal  Giboda
28. 11. 2003 K volbám v Ulsteru: Rozvět či rozklad? Jan  Čulík
27. 11. 2003 Oč nám asi ve škole taky jde (i běží) Miloš  Dokulil
27. 11. 2003 Kdo se bojí Karla Marxe? Milan  Valach
27. 11. 2003 Svobodné názory + "svobodné názory" = podivné souvislosti Jiří  Koubek
27. 11. 2003 Je přípustný potrat kvůli rozštěpu patra?   
27. 11. 2003 Skandál u Evropského soudu pro lidská práva? Zdeněk  Jemelík
27. 11. 2003 Nesnesitelná lehkost informování: ČTK a Appian Ivan  Feranec
27. 11. 2003 Státní dluh, reforma a životní úroveň Valtr  Komárek
26. 11. 2003 Nejen Ikony moderny od Karla Trinkewitze Jan  Paul
26. 11. 2003 Vysoký britský soudce odsoudil "protizákonné" zadržování vězňů v zálivu Guantánamo   
26. 11. 2003 Žádám veřejnou omluvu od Pavla Pečínky Darius  Nosreti