Zároveň ve čtvrtek konstatoval jeden čelný představitel zpravodajství BBC Mark Damazer na konferenci televizních novinářů v Budapešti, že je zpravodajství z válek příliš "dezinfikované", že televizní stanice málo ukazují hrůzy války. Konstatoval:

"Za posledních deset let převládlo v televizním zpravodajství pochopitelné úsilí nešokovat bezdůvodně televizní diváky hromaděním záběrů mrtvých a raněných civilistů i vojáků, i když takové záběry jsou k dispozici. Avšak zdá se mi, že celkovým dopadem takového postoje je, že nyní ukazujeme určitou realitu, která je příliš opatrná, příliš dezinfikovaná a příliš zbavovaná oněch hrůz, které jsou součástí války.

Bývalý válečný reportér BBC Martin Bell si před několika lety stěžoval, že byl pod tlakem svých editorů, aby jim neposílal krvavé záběry z válečných scén. "Realita byla z televizního zpravodajství odstraňována. Měli jsme povoleno ukázat, jak lidi střílejí ze samopalů, což vypadalo velmi malebně, ale už jsme nesměli ukázat, jak to vypadalo na druhé straně, ty masakry, vraždění, zohavování lidí. Mělo to důsledek, že válka byla ukazována vlastně jako něco hezkého, vznikal dojem, že je válka přijatelným způsobem, jak řešit konflikty, což nikdy není."

Bývalý britský armádní důstojník Martin McGinty k tomu však dodal: "Pohlédneme-li na první světovou válku a na tehdejší válečné básníky, ti nebyli populární mezi navracejícími se vojáky, pro něž byla válka něco odlišného, něco, o čem nechtěli, aby se to stalo součástí jejich civilního života. Novináři za druhé světové války - fotografové - se dobrovolně podrobovali vlastní autocenzuře a zejména mezi Američany bylo nepsané pravidlo, že se nikdy nefotografuje ani se nepublikuje fotografie, na níž jsou vidět vnitřní tělesné orgány roztrhané mimo tělo. Avšak ještě jedním aspektem jsou pocity samotných vojáků. Možná si pamatujete, že když se stala u Falklandských ostrovů terčem útoku britská válečná loď Sir Galahad, byl tam ten voják, kterého odnášeli na nosítkách, jemuž střela urazila kus nohy a bylo vidět, jak z ní visí několik svalů. O několik let později ho interviewovali v dokumentárním filmu a tam on řekl, že snad nejhorší věcí bylo, že na něj v té situaci mířil objektiv televizní kamery. Chtěl, aby tam kamera nebyla. Byla to urážka jeho lidské důstojnosti. Takže nesmíme zapomínat, že lidi, kteří jsou terčem útoků, mají také důstojnost."

Jak takovéto problémy řešil Martin Bell?

"Co nejpravdivěji. Vzpomínám na odvážného kameramana, Bernarda Heskitt, který ukazoval válku takovou, jaká je, a vším nám tím velmi posloužil."

Avšak neexistuje nebezpečí v tom, že je nutno udělat úsudek, jaký bude dopad těch záběrů na lidi doma a zejména na politiky, takže vlastně děláte politické rozhodnutí? Jestliže budete vysílat záběry války ve vší její krvavosti, děláte to proto, že chcete změnit průběh té války a politická rozhodnutí, která k té válce vedla?

Martin Bell: "Ne, myslím, že máte povinnost ukazovat věci co nejpravdivěji. A vystříhat z toho záběry krveprolévání, pro mě je to nepřijatelná cenzura. Je to cesta, po které nesmíme jít."

Z právě zveřejněné zprávy University of Cardiff vyplývá, že novináři, kteří byli svázáni s bojovými jednotkami na pozvání armády, se kupodivu chovali velmi nestranně a nezávisle a udělali lepší práci než novináři, kteří seděli doma v pohodlném studiu.

Martin McGinty: "Svědectví novinářů v této věci jsou různá. Někteří z nich byli velmi potěšeni, jak svobodně jim armáda umožňovala pracovat, ale tuto svobodu jim armáda byla v některých situacích schopna velmi rychle odebrat. Také svazování novinářů s bojovými jednotkami neposkytovalo celkový přehled, obraz, nebylo jasné, co se všeobecně děje. Zpravodajství chyběl kontext.

Martin Bell: "Já jsem se uvolil být reportérem, svázaným s britskými jednotkami v roce 1991, ale tehdy ještě nebyla dostatečně rozvinutá technologie. Ano, odevzdáte svou svobodu za přístup. V nynější válce proti Iráku byla cenzura jen velmi mírná. Samozřejmě, odvysílaly se i velmi nekvalitní věci. Někteří nacionalističtí 'novináři' se plně dali na stranu armád. Ale vedle toho existovala i vynikající novinářská práce. Byla to skutečná zkouška dobrého žurnalismu."