Schůzka proběhla ve změněné atmosféře a měla operativní scénář. Byla skutečně pracovní a konkrétní při navázání a normalizování vztahů, nutných k jistému počátečnímu soužití. Na programu byly nejen otázky dopravy, energie ale i společného boje proti organizované kriminalitě. Pro tento účel se vytvořily pracovní skupiny, které již zahajují práci. Jedná se o mimořádně velký krok kupředu.

Otázka nezávislosti Kosova, k údivu některých našich publicistů, nebyla na pořadu jednání. To je však dle rezoluce OSN a stanoviska mezinárodního společenství normální a vlastně dnes již jedině možné. K mému překvapení i znalec Jan Pelikán v Právu (17. 10. 2003), kterého jsem respektoval pro vyvážené komentáře, zlehčuje význam jednání jen proto, že nevyhovuje jeho teorii o nutnosti osamostatnění se Kosova (s vědomím všech možných následných problémů).

Bohudík v nových podmínkách tento názor zůstává osamocen a vidina nového válečného dramatu je lichá. Snaží se nás sice přesvědčit, že "albánskému obyvatelstvu dochází trpělivost" a "objevila se nová ozbrojená formace Albánské národní armády". Přirovnává vše k dřívější situaci. Analýza pana Pelikána je nepodložená, vadná a naštěstí ne nebezpečná ve své dramatické předpovědi, protože nové podmínky její realizaci vylučují.

Jednání ve Vídni bylo důkladně připravováno působením na albánskou stranu americkým diplomatem Richardem Holbrookem, dřívějším vedoucím mise OSN B. Kouchnerem i současným Harri Holkerim. O snaze srbské strany jednat nebylo pochyb. Toto byly jen operativní přípravné kroky reagující na změněnou situaci (což někomu mohlo uniknout).

Kosovo bylo pouze zástupným problémem a neváže se proto jen k Srbsku či k rozpadu Jugoslávie a Balkánu. Byla to otázka celoevropská. Vzpomeňme jen na Genscherovy paměti, dle kterých rozpadem Jugoslávie teprve skončila první (!) světová válka a došlo k nápravě jejich důsledků. Německá politika má dnes už jiné priority a zaznamenala značnou změnu.

Spojené státy, které původně obhajovaly jednotu Jugoslávie a v kosovských Albáncích viděly zprvu oprávněně teroristy, posunuly je však pod vlivem mediálních kampaní do oblasti "bojovníků za svobodu", aby nyní opět v souvislosti s Makedonií a přehodnocení celé situace nazvaly kosovské teroristy pravým jménem.

Je možno konstatovat - a to s odvoláním na 11. září - i úzkou spolupráci a koordinaci s Ruskem a podstatnou změnu v jeho současném postavení. Jedná o stabilní konstantu nejen amerického, ale i evropského přístupu. Ten bude nadále určujícím i pro otázky Kosova.

K ilustraci, svědčící o vnitřním vývoji albánsko-kosovské administrativy, mohu dodat i vlastní zkušenost. Před rokem jsem jednal na Crans Montana Forum osobně s Ibrahimem Rugovou a řadou ministrů jeho vlády. Jednání byla věcná k jejich ekonomickým potřebám a o tendenci po osamostatnění ani slovo. Proklamovali cíl ekonomické stability země s perspektivou normalizace vztahů. Rád bych uklidnil čtenáře "Práva" a analýzy pana Pelikána, že z jednání ve Vídni nemusí mít "rozpačitý dojem", ani to nebyla "uklidňující mezihra" před "masovým povstáním albánského obyvatelstva", jak nám tvrdí. Není pro to žádný důvod či podklady mimo postojů teroristických skupin (dnes již na okraji politického vlivu), což ovšem nevylučuje schopnost izolované akce.

Je překvapivé, že z českých medií, které ve svých informacích většinou nepostřehly skutečný význam schůzky ve Vídni, je to jedině Právo, které předvídá nové kosovské drama za osamostatnění Kosova a dochází k závěru že "právě samostatnost Kosova by zřejmě nebyla žádným mezinárodním problémem" (3. 11. 2003). Účelově je opomenuta rezoluce OSN i stanoviska USA, Ruska, EU a v podstatě celého mezinárodního společenství. Nejde tedy o dodržování mezinárodních závazků, mezinárodního práva, ale o advokování k novému střetu. Pro realizaci však již nejsou ani nebudou podmínky, mimo dnes již izolovaných teroristických skupin, které mohou nalézt podporu jen mezi sebou. Postoj deníku Právo snad lze chápat jako tragické pochybení. V tomto případě naštěstí v naší mediální sféře ojedinělé.