Zákon o protiprávnosti komunistického režimu se stal kusem papíru, neboť většinu z toho, co formuluje, nelze vůbec v prostředí zachování právní kontinuity s předlistopadovým obdobím použít. Stát alibisticky deklaroval etická schémata, která jsou pro nemožnost svého naplňování pro mnohé skupiny obyvatel jen výsměchem. Nerovnost občanů před tzv. nezávislými soudy, jakož i elitářství politických stran je bohužel v této zemi nadále skutečností. Pravděpodobné uplatnění politického tlaku na rozhodování soudů bylo totiž zřejmé v kauze Lidový dům, na jehož vlastnictví si činila nárok ČSSD. Nejvyšší soud jejich nárok napřed neuznal, avšak po vítězných volbách v roce 1998 nakonec Lidový dům sociálním demokratům přiklepl.

Zopakujme fakta. Spolek Mánes si budovu postavil v roce 1930, v roce 1956 mu ji stát ukradl. Dne 3.3.1956 totiž Ústřední národní výbor hl.m.Prahy rozpustil dopisem (bez prokázaného rozhodnutí tehdejšího ministra kultury) Spolek Mánes proti jeho vůli a likvidátorem zrušeného spolku ustanovil ČFVU. V dokumentu ÚNV je jako důvod uvedeno, že další činnost S.V.U.Mánes by brzdila výstavbu socialismu u nás. Nebezpečnost spolku pro výstavbu socialismu se nikdy nepodařilo prokázat a také se touto skutečností soudy nikdy nezabývaly. Je proto absurdní, že se v soudním projednávání stal klíčovým důkazem ve prospěch NCFU dopis, s jehož pomocí bývalý ČFVU budovu Mánesa v roce 1956 údajně získal, přestože převzetí Mánesa odporovalo i tehdejší ústavě.

Ze spisů také vyplívá, že Rozhodnutí ÚNV hl.m. Prahy je aktem zatíženým vadou absolutní nicotnosti (nulity), z důvodu nedostatku právního podkladu (respekt.zákonného podkladu pro uplatnění pravomoci). Rozhodnutí ÚNV hl.m. Prahy nemohlo způsobit zánik SVU Mánes, ani přechod jeho majetku. Nejvyšší soud ČR se ale bohužel ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, který dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo zásadním způsobem zpochybnit správnost rozhodnutí ÚNV hl.m. Prahy ve smyslu jeho nicotnosti a uvedl, že stěžovatel zanikl rozpuštěním na podkladě tohoto rozhodnutí a jeho majetek přešel podle ust. § 79 odst. 1 zák. č. 115/1953 Sb. na ČFVÚ.

Extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a mezi právními závěry z toho vyvozenými jmenovitě v tom, že ačkoliv existují důkazy - listinné povahy a tehdy platné právní předpisy - o tom, že ministr kultury předmětné rozhodnutí nevydal, je zřejmí.

Navzdory této skutečnosti ČFVU předmětné nemovitosti převzal a na základě výměru (odboru pro vnitřní věci Národního výboru hl.m. Prahy č.j. 4751/1961 ze dne 6.12.1962), byl proveden záznam do pozemkových knih, ačkoliv uvedený výměr nebyl pro záznam způsobilou listinou. Je absurdní, že touto skutečnosti, která vyšla za řízení najevo, se Nejvyšší soud ČR ani další obecné soudy vůbec nezabývaly.

Spolek Mánes prostřednictvím svého právního zástupce v souvislosti s absolutní nicotností rozhodnutí ÚNV hl.m. Prahy a nezpůsobilostí jeho výměru jako knihovní listiny, namítal, že rozhodnutí ÚNV hl.m. Prahy o rozpuštění spolku, neobsahovalo v rozporu s ust. § 5 odst. 3 vyhl.č. 320/1951 Ul. označení nemovitosti a přesné označení jejich nabyvatele. K této skutečností, která vyšla za řízení najevo, a která dokazuje, že rozpuštění SVU Mánes a zabavení jeho majetku se událo v rozporu s tehdy platným právním řádem, obecné soudy rovněž nepřihlédly.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR a soudy obou stupňů neposkytly ochranu vlastnickému právu spolku Mánes zaručenému čl. 11 odst.1 Listiny a nesprávným výkladem právních norem (zák.č. 155/1953 Sb., vyhl. č. 320/1951 Ú.l., občanského soudního řádu a zák.č. 198/1993 Sb.) oprávnily přetrvávající následky odstranění základů demokratického státu v letech 1948 - 1989 v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst.1 Ústavy a preambulí Ústavy a Listiny. Spolek Mánes proto podal prostřednictvím svého právního zástupce proti rozsudku Nejvyššího soudu dne 2.10.2003 Ústavní stížnost.