Dost

Svět nám nepomůže, musíme se pomoci sami. Musíme co nejrychleji pozabíjet co nejvíc předáků Hamásu a Islámského džihádu, za co nejmenších obětí mezi civilisty, ale nenechat se jimi zastavit. Musíme zabít Arafata, protože jinou možnost nám svět nedává.

Níkdo nemůže vážně popřít, že Arafat Abbásovi, kterého sám jmenoval premiérem, znemožnil účinný boj proti terorismu i v tom skromném rozsahu, k jakému byl ochoten. Skoro nikdo nezpochybňuje, že Abbás, na kterého Izrael, USA i Evropa vsadily všechny své naděje, neuspěl hlavně proto, že Arafat se nevzdal moci nad bezpečnostním aparátem a že si Abbásův neúspěch přál.

Nový ministerský předseda, Ahmed Qurei, nemůže dopadnout lépe, protože jestli o něco usiluje, tak je to větší moc pro Arafata, nikoli menší. Za těchto okolností si stále víc přívrženců získává myšlenka Arafatova vypovězení, proti níž stojí ovšem námitka, že Arafat s volností pohybu po celém světě způsobí daleko víc problémů než uvězněný v Ramalláhu.

Kdyby se byly Británie, Francie a Německo připojily k USA v úplném bojkotu Arafata, bylo by všecko jinak. Kdyby se tyto tři země s Arafatem nemazlily, na ostatních by už vůbec nezáleželo a jeho moc by se rozplynula, i kdyby jej místní palestinští předáci dál pokládali za svého vůdce.

Takového bojkotu se však nedočkáme. Teprve teď, když počet izraelských obětí po třech letech sebevražedných atentátů a útoků překročil 800, připustila Evropa konečně, že Hamás je teroristickou organizací. Jak dlouho bude trvat, než se obrátí zády k Arafatovi? Izrael ale nemůže přijmout situaci, v níž Arafat blokuje jakoukoli palestinskou akci proti terorismu, ať už odtud nebo ze zahraničí. Dospěli jsme tedy ve své historii opět k bodu, kde diplomatické riziko vlastní sebeobrany je převáženo rizikem další nečinnosti.

Stejně tomu bylo se Šestidenní válkou, kdy Izrael měl volbu mezi preventivním úderem nebo vlastní zkázou. Stejný případ bylo i rozhodnutí Menachema Begina bombardovat irácký nukleární reaktor v r. 1981. A totéž byla i operace Obranný štít v palestinských městech po velikonočním masakru 2002.

Ve všech případech se Izrael snažil o maximální umírněnost, apeloval na mezinárodní společenství, aby zasáhlo a předešlo tak nutnosti "extrémních opatření", ale vždy bezvýsledně. Když jde o bytí či nebytí, jsou polovičatá opatření k ničemu. Máme-li být odsouzeni tak či onak, nač ještě čekat? Arafatova smrt izraelskou rukou nepovede k radikalizaci arabské opozice - právě naopak. Současný džihád proti nám je živen vědomím, že k rozhodnému činu na svou sebeobranu. máme svázané ruce .

Arafatovo přežití a moc jsou lakmusovým papírkem hypotézy, že svého cíle lze dosáhnout terorem s mlčenlivým souhlasem mezinárodního společenství. Arafatova likvidace přesvědčivěji než cokoli jiného ukáže, že teror jako nástroj politiky je nepřijatelný, dokonce i proti Izraeli, dokonce i ve jménu palestinského státu. Arafat je nejenom exponentem teroru, je i vyznavačem války proti Izraeli za všech okolností a v jakýchkoli hranicích.

V tomto ohledu není mezi ním a Hamásem žádný rozdíl, leda taktický. Evropská podpora Arafatovi odsuzuje Palestince stejně jako Izraelce k nekonečné válce a vylučuje řešení v podobě dvou států, o které svět údajně usiluje.

Zatímco vyhlídky na palestinské mocenské vakuum se někteří lekají, nejhorší ze všech možných světů máme právě teď: teroristé si útočí na Izrael podle libosti pod deštníkem Arafatovy legitimity. Hamás by vakuum po Arafatovi nevyplnil, naopak - přišel by o svou dosavadní záštitu.

Ještě slovíčko k nejběžnějsí námitce těch, kdo odmítají Arafata izolovat, natož odpravit: že je totiž zvoleným vůdcem palestinského národa. I kdyby byl Arafat zvolen v opravdu demokratických volbách (kdypak mu skončí volební období?), což je nanejvýš pochybné, není tím otázka jeho legitimnosti uzavřena.

Koho si Palestinci zvolí za své představitele, je jenom jejich věc za předpokladu, že se tak stane ve svobodných volbách a že si nezvolí vůdce oddané teroru a agresi. Pokud si ale právě takového zvolí, nemůže mít zaručenou větší imunitu vůči izraelskému protiútoku, než měli Talibán a Hussein proti Spojeným státům.

Právem si stěžujeme, že svět má vůči teroristům dvojí měřítko. Ale nemáme si nač stěžovat, dvojí měřítko používáme i my. Že je Arafat stále ještě naživu pod našim bdělým dohledem, je živým důkazem, že jsme se s dvojím měřítkem smířili. Jestli chceme, aby se měřilo všem stejně, musíme s tím začít sami.