Nepochybuji, že změna měšťáckého prostředí za zcela neznámé musela být pro městské děvče opravdu krutá, když to navíc měla Eliška (Aňa Geislerová) tak pěkně rozjeté s chirurgem Richardem (Ivan Trojan). Velkou lásku jsem ale v předlouhém filmu bohužel nenašel, tedy pakliže ji měli ztělesňovat Gaislerová s Györgym Cserhalmim. Film hodně slibuje, ale nic z toho jsem nezažil. Nebýt to vlastivědná a národopisná procházka, poznáváme např.pletení proutěných košíků, sbírání bylinek a práci na pile, nesmírně bych se nudil.

Co naprosto ve filmu selhalo, byla velmi krkolomná dramaturgie, takže jsem jen stěží odhadoval, o co vlastně ve filmu běží. Že byli někteří ruští osvobozenečtí vojáci pěkná prasata, to víme, jestliže to chtěl režisér hodně zdůraznit, mohl to udělat několika záběry. Celá polovina filmu nemusela být trapnou kovbojkou, při níž chlapi neustále běhají s puškami kolem chalup a kamsi pálí. Místy jsem měl pocit, že jde o černou komedii, Třískova role odhodlaného mstitele byla na stará kolena opravdu nevděčná.

Režisér mu nechtěl dát zřejmě malou roli, jenomže tahle zápletka, ostatně jako řada dalších, nabourala onen inzerovaný silný příběh o něžné lásce. Láska, žárlivost a smrt je odvěké téma nejen v lidové tvorbě, ale i v každé uzavřené komunitě. Stohy knih a desítky filmů se tomu již věnovaly s větší či menší úspěšností, vybavuji si např. skvělý film Kozí roh, který jsem kdysi shlédl na školním promítání. V Želarech je toho všeho strašně moc, takže se intimní příběh dojemné lásky Elišky a Józy jaksi ztratil v dalších minipříbězích a v nepodstatnostech.

Jejich vztah tím nedostal příležitost k přesvědčivé emocionální psychologické kresbě a ulpěl v podstatě na povrchu. Není ani zřejmé, kdy vlastně došlo k onomu pro film zásadnímu obratu přijetí "barbara" křehkou duší městské slečinky. Stalo se to poté, co málem znásilněnou Elišku Józa "zachránil" před venkovským mladíkem, anebo tehdy, když jí vysílené vyndaval zapíchnuté trny z nohou? Režisér Trojan nám toho chtěl mnoho říci, scénárista se podřídil, dramaturg to celé rozmělnil, Petr Ostrouchov to hudbou už nestačil zachránit a snažící se kameraman zcela osiřel.

Krví navázané pouto nevyústilo, jak slibovali výrobci filmu, v nic zvláštního, rozhodně ne v neobyčejně silný milostný vztah. Onen barbarský, přírodní muž s dětskou duší -- Józa, byl v podstatě jen trochu primitivní trouba se smyslem pro spravedlnost. Pochybuji, že by to vzdělané ambiciózní Elišce mohlo stačit. Nakonec ona chtěla dostudovat, což se také po válce stalo a on chtěl chovat ovce, čehož se ale bohužel nedožil. Zápletka jako hrom. Ovšem i inteligence Elišky je sporná. Ve chvíli, kdy všichni diváci v kině už věděli, že Józa by mouše neublížil, ona si bere první noc do postele nůž! Jak dramatické!

Ani herecké výkony hlavních hrdinů nebyly nijak přesvědčivé. Režisér Trojan sice poslal svého bratra do postele s Eliškou, ale jejich výkon byl hodně slabý. Geislerová s Hrušínským a Trojanem v podstatě jen přehrávali, o Adamové nemá cenu ani psát, ta chodila v celém filmu po divadelním pódiu. Přírodní barbarství Józy se v milostné scéně s Eliškou vůbec neprojevilo, ba dokonce ani v dialozích.

Ona se svlékla a on jí dal pusu. Kam se ale ztratilo drama něhy, krutosti a vášně, drama lásky a nenávisti, jež obvykle doprovází vztah dvou mentálně odlišných lidí, spojených navíc životní náhodou? Kam se podělo ono vyjádření rozporu milostného střetu muže a ženy, jež jsou se svými pudy, zkušenostmi a ideály izolováni v nutnosti být spolu? Eliška i Joza prožívali líbánky, drama lásky se paradoxně odehrávalo v jiných chalupách.

Nejpřirozenější byla asi Bittová, Dušek se snažil dostat do role, ale pravděpodobně nejzajímavější postavou byl nakonec farář Donutil. Když už nám chtěl ale něco závažného říci při kázání v kostele, těsně před přepadením Němci, nebylo mu kvůli hudbě vůbec rozumět.

I přes prvoplánově jasnou symboliku lidského a duchovního zastřešení střetu mezi dobrem a zlem byla postava nejistého a téměř nerozhodného faráře ve filmu nakonec nejpřesvědčivější. Režisér nám chtěl sice říci, že ani sluha boží nemá patent na rozum, škoda jen, že ho nechal zemřít tak hloupě, a to ve chvíli kdy přiběhl na pomoc místnímu učiteli, kterého neměl moc rád.

Střílečky jsou v českém filmu stále trapnou záležitostí, kterou neumíme věrohodně udělat. Zvukově už ano, ale nutit českého herce k sehrání přesvědčivého pádu po zásahu dávkou ze samopalu, to je opravdu potíž. Józa byl samozřejmě, jak se sluší na drsného chlapa, statečnější, a tak ani skoro nepostřehl, že by nějakou kulku dostal. To se také nakonec stalo pointou: pomohl, kde se dalo, dokonce i mladíkovi, který chtěl jeho Elišku do postele a nakonec nepozorovaně umřel. To se bude americké filmové Akademii, která uděluje Oscara, jistě líbit, neboť film Želary byl českou porotou vybrán jako zástupce české kinematografie.

Pro Oscarové klání byly zřejmě natočeny i poslední dojemné (stejně jako u Kolji) sekvence filmu, v nichž se již dostudovaná lékařka vrací v 60. letech se svým chirurgem (zřejmě mu už odpustila, že zdrhnul) na místa, kde žila za války s Józou. Tato ale směšná a nesmyslná scéna ovšem smetla film do třetí kategorie: Kde se vzala, tu se vzala, zpoza rozbořené chalupy baba kořenářka (Jaroslava Adamová), oblečená dokonce ve stejných šatech jako na konci války, a žoviálně se vítá s lékařkou Eliškou. Film končí filozoficky jejich příliš nuceným a křečovitým smíchem: ony přece věděly své...

"Rozhodli jsme se pro velkorysou distribuci, jsme přesvědčeni, že Želary mohou oslovit každého," uvedl ředitel distribuční společnosti Falcon Jan Bradáč. Mě snímek neoslovil, alespoň rozhodně ne tím, co sliboval. "Kráska a zvíře" neprožili v horách na samém kraji civilizace svůj strhující příběh, který by přerostl v silné citové pouto. Ve směsici mnoha odvádějících situačních dějů a příběhů se zcela náhodou jen potkali dva odlišní lidé (kteří to vlastně nakonec byli?) a usoudili, že bude užitečné, když budou spolu. Geislerová dostala příležitost zbavit se postavy pihovaté holky a vytvořit novou. Moc se jí to nepovedlo a nebyla to jen její vina.