Blair také propadl mystickému volání historie. Nedokázal se osvobodit od vazeb a rituálů, které vznikly za Churchilla a které Downing Street i ministerstvo obrany pěstují, ze strachu a z očekávání, už dlouhá desetiletí.

Blaira hnalo ještě něco jiného, čemuž nepropadli žádní jeho předchůdci, ani Margaret Thatcherová. Ti všichni bez výjimky prosazovali britské zájmy. Dokázali vždycky najít prospěšné spojení mezi tvrdým britským národním zájmem a občasnými výhodami z přátelství s Američany. Pro Blaira je tohle o hodně teoretičtější: je to teorie o preventivním zasahování do záležitostí jiných zemí, z morálních důvodů, na popud supervelmoci, jejíž síle Blair není schopen odolat.

Co to znamená? Že jsme přestali být suverénním státem.

Toto je Blairova válka a s výjimkou Bushe už to není válka nikoho jiného. Je možno ho vidět dvěma způsoby. První je Blair jako velký podvodník. Hnaný svou vlastní energií, a morálními imperativy, které zlikvidovaly pragmatismus, donucený tím vším se vyhýbat kontaktu s vlastními lidmi, osoba, která je obětí svého intenzivního přesvědčení, že dobří chlapci musejí zasahovat proti zloduchům. To by ho ještě mohlo zničit, pokud se zjistí, že zkreslil pravdu, ať už byly jeho motivy jakkoliv dobré, příliš silně.

Z vší této mlhy se však nyní vynořuje ještě jiný člověk. Je to velká tragická figura. Tony Blair měl přece tak velký potenciál. Byl to silný vůdce, svým způsobem to byl vizionář, předstihl všechny kolem něho. Měl důvěru lidí. Navrátil do politiky důvěryhodnost.

Teď to mizí, i když nikoliv rovnou před očima. Všechno tohle se děje za radarovými obrazovkami průzkumů veřejného mínění. Země se dál chová v podstatě normálně. Naši chlapci umírají v Iráku v nesmyslné válce. Šéf státu dál vládne. Ale děje se něco neobyčejně významného. Nejde jen o něho a o to, zda přežije, ale jde o naši zemi a o to, co se s ní stane v tomto nejhorším, servilním poddanství Bushovi a jeho gangu.