Pomalu jsem si zvykl na to, že politikové o věcech pouze umně mluví. Ale to, že v naší zemi neexistují skutečné elity, které by upozorňovaly na nebezpečný stav veřejného života mě velmi zaráží. Kde jsou výborní novináři, filosofové či jiné skutečné elity národa, kteří by jasně řekli: Pozor, pravda se vytrácí -- takto přece ne!

Kam mohu dnes emigrovat?

Snad každý poctivý člověk, kdo měl charakter a před rokem 1989 se aktivně zasazoval o možnost slušné a poctivé existence, tedy o známý "život v pravdě", se časem dostal na nějaký vhodný seznam (např. Charta 77) a mohl požádat na Západě o politický azyl. Bylo možné (byť těžké a problematické) vyměnit místo pobytu ve špatné zemi, za místo lepší. Kam ale emigrovat dnes?

Černá a bílá před rokem 1989

Zvykli jsme si na přehlednost, až příliš jsme si zjednodušili výklad světa. Marx, Lenin, Stalin, Gottwald, Mao a Castro jsou špatní, Západ je dobrý. Zřejmě si nyní budeme muset pomalu zvykat na to, že oba politické bloky - východní i západní -- byly (jsou) dvě dvojčata, dva rivalové sobě podobní více, než jsme si doposud byli schopni uvědomit. Jako by mohl být Východ pouze špatný a Západ pouze dobrý.

Češi se nechávají vést - zvláštní úloha Václava Havla

Není zvykem kritizovat nekritizovatelné, ale nemohu jinak. Nedivím se bývalému prezidentovi V. Havlovi, že podporuje USA. Před rokem 1989 to byla stanice Svobodná Evropa financovaná kongresem USA, která našeho nejslavnějšího disidenta podporovala a tak mu pomáhala v době, kdy si "národ" stavěl své chaty, zatímco on byl "za nás" ve vězení. Ale V. Havla jsme podporovali i my, prostí občané. Vzpomínám si, na veřejné (!) amatérské představení jedné jeho hry v dnešní budově Telecomu u školy Fr. Stupky v Olomouci pro dvě školní třídy, bylo to někdy na jaře 1989, tedy ještě před Listopadem 1989. (Dokonce jsem ji nějakým nedopatřením osobně uváděl, přestože jsem tehdy měl těsně před státnicemi...) Všechno prošlo, pokud vím, nikoho nezavřeli. Obdivuji dnes učitele, kteří své žáky na představení dovedli.

Ale jak smýšlet o Václavu Havlovi dnes, když stále stojí dál a dál pevně a vytrvale po boku »vlády« USA? Velmi se obávám s každým dalším čestným vyznamenáním, které V. Havel jako na běžícím pásu dostává, že se nám bude stále více vzdalovat a ten směr, kterým náš největší žijící Čech (?!) ukáže, budeme ihned následovat.

Jak měřit politiku?

Společnost (a tedy i politický život v ní) může fungovat jedině tehdy, existuje-li možnost výměny špatného za lepší. Aby to bylo možné, musíme mít možnost naše čelné osobnosti nějak posuzovat. Pokud bychom měli v čele země takové politiky, kteří -- nějakým dobrým a vhodným způsobem změřeno -- podávají nejefektivnější výkon, vedlo by se nám (a celému světu) mnohem lépe. Na fakt, že k politice především patří dovedná rétorika a prazvláštní "umění" NIC PODSTATNÉHO NESDĚLIT, jsem již upozorňoval. Myslím, že jedině tlak veřejnosti na naše zástupce -- placené z našich daní -- může něco změnit. Je dobré stále nutit odpovědné politiky k jasným postojům a především dokázat ve své mysli udržet dlouhodobé vědomí souvislostí, tedy historickou paměť. Ano, právě paměť je velmi důležitá.

Lež nebo chyba vlády je důvodem k jejímu odvolání

V Anglii významná část veřejnosti hlasitě upozorňuje na chybu své vlády, ale nejen to, též velmi rázně žádá její odvolání. V ČR se nic takového neděje. A přitom i ČR je součástí útočné koalice, PROTOŽE V IRÁKU JSOU ZBRANĚ HROMADNÉHO NIČENÍ. Je nutné přesně zaznamenávat stanoviska odpovědných představitelů výkonné vládní moci, aby bylo možné za čas ukázat, zda měli pravdu, či se ve svém úsudku mýlili. Podaří-li se nám politiky, kteří se v důležitých věcech pletou, postupně vyměňovat za moudřejší, bude to výborné. Nepodaří-li se však médiím společně přimět ve vhodný okamžik odpovědné politiky k jasnému názoru, nebudeme je moci později za jejich CHYBY odvolat.

Stane-li se chyba, je třeba ji napravit

Představte si následující situaci. Lupič, který vykradl byt, se brání argumentem, že ve spíži se zbytečně svítilo a tak musel jít zhasnout. Jistě, lidské životy v Iráku nejsou světlo ve spíži, ale právě o ty by nám mělo jít především. Je nutné podpořit mezinárodní úsilí o okamžité předání země do moci nové irácké vlády. Jinak se i naše země začne velmi podobat nenáviděným okupantům z roku 1968. A to bychom přece nechtěli - nebo ano? Jsme schopni vyměnit své vlastní zištné ekonomické zájmy za práva jiného národa? Nad odpovědí však zbytečně nepřemýšlejme: Obyčejní lidé ano, zainteresované hospodářské kruhy nikoliv.

Jak můžeme pomoci?

Ptejme se tedy jasně: Jak může ČR dnes přispět k nejrychlejšímu předání moci do rukou nové irácké vlády? Jistě především tak, že bez vytáčení a lží pojmenuje co nejpřesněji současnou situaci. Nemyslím, že by ministerstvo zahraničí bylo v této otázce úspěšné či alespoň aktivní.

ČR byla zatažena do války -- stále JSME ve válce

Zatímco lze právem vyčítat skutečné německé inteligenci, že mezi velkou hospodářskou krizí (1929-1933) a 2. sv. válkou naprosto selhala - včetně jinak geniálního filosofa Heideggera* - české inteligenci dnes zřejmě nic podobného vyčítat nemůžeme. Zdá se totiž, jakoby ani ČR v žádném sporu a tedy ani válce s Irákem nebyla. Nebo snad někde vidíte válku?

Svého času jsem se osobně velmi zasazoval o umístění české polní vojenské nemocnice v Iráku, což se později stalo. Před několika dny jsem se dozvěděl, že asi 50 českých vojáků (nebo jim raději budeme říkat policisté?), kteří mají chránit lékaře, běžně VOJENSKY patrolují v Basře. Jde právě o tyto drobné symboly spolupráce. Jistě chceme právě takto udržet postoj, že jsme skutečně součástí téže aktivní koalice -- spolu s USA, Anglií, Austrálií a Polskem. Opravdu je nutné místo skutečné pomoci lidem zaplétat se s nadějemi na hospodářské výhody a vzít si na svá bedra i velkou část mezinárodní odpovědnosti za přepadení Iráku? Opravdu chceme vyměnit svůj ekonomický blahobyt za práva jiné země?

Je nutné si přesně a jasně uvědomit, že vyslání našich vojáků (nebo policistů) do cizí země JE buď válka nebo okupace, je lhostejné, jak to nazveme. Připomeňme si znovu, PROČ jsme se této akce zúčastnili (viz příloha).

Je třeba vyměnit ministra zahraničí ČR

Na základě současných faktů, tedy těch informací, které máme dnes k dispozici, je zjevné, že jednostranná orientace ČR na politiku vlády USA a vlády Anglie se jeví jako velice problematická. Podezření, že v Iráku západní koalici nejde v PRVÉ ŘADĚ o lidská práva, ale o ekonomické zájmy, se nevyvrátilo. Pokud nevyvodí ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda z této nové situace poučení, měla by česká veřejnost požadovat jeho odvolání. -- Bude, nebo nebude česká veřejnost požadovat jeho odvolání?

Stanovisko Ministerstva zahraničí ČR

Poznámka autora: samozřejmě dopis je odeslán nikoliv 3. 1, ale 3. 2. 2003 -- chyba ministerstva

HEIDEGGER [hajdegr] MARTIN, * 26. 9. 1889, | 26. 5. 1976, německý filozof; jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní ontologie.

Zpočátku působil na univerzitě v Marburgu, poté na freiburské univerzitě, kde byl v roce 1933 zvolen rektorem (krátce členem NSDAP); záhy odešel do ústraní. Ovlivněn Husserlovou fenomenologií, na jejímž základě vypracoval zcela samostatnou filozofii bytí.

Usiloval o "překonání zapomenutosti bytí" v západní filozofii, které se projevilo ztotožněním bytí a jsoucna; cestou k novému pojetí bytí je "fundamentální ontologie", vypracovaná v díle Bytí a čas. Má-li být ontologie možná, musí se napřed ujistit o tom, že bytí je někde zpřístupněno; tento přístup k bytí je dán ve způsobu bytí lidské existence (označené jako "Dasein", pobyt). Dasein ví o svém bytí a jde mu o toto bytí samo, protože má schopnost vztahovat se ke své smrti, k možnosti svého konce, tedy ke své konečnosti. V rámci analýzy existence podal popis základních momentů struktury lidského způsobu bytí, tzv. existenciálií, na něž navázal existencialismus. Svůj raný projekt ontologie však nezavršil a zhruba od 30. let se soustředil na vztah bytí a nicoty (Co je metafyzika ?) a na originální pojetí pravdy (viz též alétheia) jako neskrytosti (O bytnosti pravdy). Za východisko otázky smyslu bytí již nepovažoval výlučně lidskou existenci, nýbrž bytí chápal jako význačně dějinné; čas je myšlen jako rozměr dějinně se odhalující pravdy bytí a člověk ve svém vztahu ke světu je chápán jako ten, kdo je schopen tuto pravdu vyslovovat. Heideggerova filozofie se vyznačuje působivým, i když obtížně přeložitelným jazykem a hlubokou, často až básnickou spekulací (zejména v pozdním díle). Další díla: Věc, Co je filosofie, Nietzsche.