Jarchovský napsal na motivy prózy Květy Legátové Jozova Hanule scénář, který doplnil několika motivy z jejího předchozího, temného díla Želary, ale jeho realizace ve filmu, který trvá dost přes dvě hodiny, se nepovedla, přestože upoutávky, sestřihané ze záběrů dobově velmi pečlivě zrekonstruované reality, i dobré herecké obsazení slibovaly zajímavý film.

Herecké výkony všech hlavních protagonistů, ať je to hrdinka--nedostudovaná lékařka Aňa Geislerová, její drsný horalský manžel Józa, vnucený jí okolnostmi, kterého hrál Maďar Gyorgy Cserhalmi, Miroslav Donutil jako místní farář anebo Jaroslav Dušek jako místní učitel, jsou dobré (i když pohled na Jana Třísku, žárlivého zkřenčelého starce, chránícího svou mladou milenku a pobíhajícího s puškou kolem srubu, hraničil s karikaturou). To, že jsou Želary slabý film, je však především dílem scénáristy a režiséra.

Děj filmu je dost banální. Tímto PR ho shrnul před časem v rubrice avizovaných českých filmů měsíčník Cinema "Mladá městská dívka je pod tlakem nečekaných událostí nucena ze dne na den opustit svého úspěšného partnera a ukrýt se kdesi na venkově u cizího muže, který je jí fyzicky bytostně odporný (sic!) "Kráska a Zvíře" prožívají v horách na samém kraji civilizace svůj strhující příběh, (sic!), který přerůstá v silné citové pouto. První obrázky z jednoho z nejvýpravnějších a nejnáročnějších českých filmů současnosti (sic!) opravdu slibují velkolepou podívanou."

Příběh se odehrává za německé okupace. Studentka medicíny, která má poměr s kolegou-lékařem v nemocnici (sama nemůže dostudovat, protože Němci zavřeli vysoké školy, tak pracuje jako zdravotní sestra), se z lásky k němu podílí na jakési odbojové akci, je téměř odhalena, doktor-milenec zmizí a jeho kolegové zařídí, aby Geislerová byla za pomoci "prostého" horala, léčícího se v nemocnici po úrazu na pile, skryta kdesi v kopaničářské divočině. Protože by místní lidé prý nepřijali, že si stárnoucí horal přivezl z města mladou dívku a jen tak s ní žije v domácnosti, musí si Geislerová dřevaře okamžitě vzít. Nedostudovaná lékařka to na folklorním venkově nenávidí, ale postupně si zvyká.

První část příběhu, která je sice stereotypní (kolikrát jsme už viděli ve filmu, jak si hrdinka z města nešťastně zvyká na venkovské prostředí?), ale je víceméně přijatelná, se nevymyká z rámce obstojných, i když myšlenkově nijak zvlášť nevýbojných filmů a dá se na ni dívat zejména vzhledem k pečlivě zrekonstruovanému "chudému" dobovému prostředí, fotogenické horské krajině i slušnému výkonu herců. Jediná potíž je, že v kánonu světové kinematografie už existuje docela značná řádka parodií na filmy, které ukazují, jak vesničtí horalé žijí v drsné nouzi ("a neměli než jedinou sirku a byli tak chudí, že museli jíst své boty..."). Postavy jsou někdy až příliš přímočaré -- zlý otec, sadistický manžel, takže to působí komicky. I dialogy v této části filmu občas balancují na hranici nechtěné parodie.

Asi od poloviny filmu se však začne projevovat nesmírná doslovnost zpracování, styl jako při učení prvňáčků, a ta ten film zlikviduje. Jakoby režisér a scénárista měli strach, že co neřeknou pro jistotu několikrát, zůstane diváky nepochopeno. Je to únavné a z filmu to nakonec vytváří neživotnou parodii. Ve filmu je prostě nepřijatelné, když na plátně chlapec nese slunečnici, pak následuje detail záběru na slunečnici, pak si dívka ke slunečnici čichne a někdo objevně vykřikne: "To je slunečnice!" A takhle přehnaně didakticky, přehnaně explicitně, působí film Želary zejména ve své poslední třetině docela systematicky. V této části filmu to opravdu vypadá, že režisér a scénárista ztratili dech, anebo že ten film dotočil za ně někdo úplně jiný, ne tak zkušený jako oni.

Nedostudovaná lékařka to s Józou překlepe do jara 1945 (tedy, zamiluje se do něho), a pak následuje oněch "jiných", závěrečných cca třicet minut filmu, kdy se film - promění ve western: scénárista a režisér propadnou touze po střílečkách.

Do horské vesnice dorazí četa ruských vojáků, kteří nejprve s vesničany popíjejí u ohně a oslavují "vítězství", jenže pak -- hlavně v důsledku intriky výše zmíněného sadistického zhrzeného manžela - se pokusí jeden ruský voják jednu vesničanku znásilnit. Tak na sebe vesničané a Rusové začnou střílet a pan režisér nechá pozabíjet některé své hlavní postavy, (vhodně i hlavního hrdinu Józu, aby se nedostudovaná lékařka mohla po válce zase vrátit mezi své "inteligenty").

Tato pasáž je dlouhá, pracná a nesmírně explicitní. Tím se film už úplně mění v parodii. Nakonec se celá vesnice před Rusy skryje v místních bažinách podle instrukcí jednoho mladíka, vesnické "černé ovce se zlatým srdcem" (chodil sice za školu, ale miloval týraná zvířata a byl inteligentní!). Když se vyjasní nedorozumění se střílejícími Rusy, chlapec ruské vojáky do bažiny k ukrývajícím se vesničanům zavede, protože, jak jim vysvětlí jeho vesnický učitel: "Málčik znájet darógu." (Nebo tak nějak, cituju po paměti.)

Nekonečná střílečka končící smířením v bažinách uštědří filmu ránu, z níž se už nevzpamatuje: určitá míra přesvědčivosti, kterou vytvořil ve své první polovině, v důsledku přehnané explicitnosti vyprchá. Nesmyslná a nepochopitelná je i úplně závěrečná scéna, kdy se asi po patnácti letech (soudě podle automobilu Spartak, jímž přijede) hlavní hrdinka Geislerová vrací -- se svým nynějším manželem, oním původním milencem -- doktorem z války - do hor, kde prožila válku (proč tam nepřijela nikdy dřív?) a nalezne tam nejenom v ruině svého původního stavení modrý rendlíček ze své někdejší domácnosti, ale i prastarou kořenářku Lucku (Jaroslava Adamová, která ve filmu trochu divadelně přehrává), která -- překvapení! -- je stále ještě naživu.

Po několika opravdu dobrých českých filmech z poslední doby jsou Želary skutečným zklamáním, téměř učebnicovým příkladem, jak režisér nedokázal zvládnout svůj film. Přitom by se bývaly zřejmě Želary daly zachránit razantnějším střihem. Škoda, že si režisér nevzal příklad z Miloše Formana, který před premiérou svého Amadea kdysi propadl nervům, že ho Američané v rozvláčné verzi nepochopí, a ve srovnání s jeho původní delší verzí, nedávno uvedenou na trh, z filmu tím, že ho sestřihal až "na kost", udělal vynikající umělecké dílo. Mám dojem, že totéž se dalo dokázat i s Želary.