Asia Times:

Spíše než útok na představitele mezinárodního společenství jako celku byl tento bombový atentát ostrým varováním každému státu, který by chtěl do Iráku vyslat mírové sbory a tak internacionalizovat americkou okupaci. A zároveň, OSN byla tímto útokem zneužita, aby se poškodila americká okupační armáda. Jsou to úplně stejné titulky: "Bomba v OSN v Iráku usmrtila 20 osob." "Sebevražedný atentát v Jeruzalémě usmrtil 18 osob." Není sporu o tom, že většina Arabů toto bude interpretovat jako stejný boj: vyhnat Izrael z okupované Palestiny, vyhnat Ameriku z okupovaného Iráku, vyhnat Západ z okupované muslimské země.

(...) Podle scénáře Pentagonu, jak ho opakují všichni, od ministra obrany Donalda Rumsfelda až po obyčejného vojáka, čelí Američané v Iráku jen lokálním, sporadickým "pozůstatkům baathistického režimu". To ale vůbec není pravda. Jak jsme dokázali v tomto článku, v Iráku probíhá lidová válka, podobná válce ve Vietnamu.

Organizují ji kmenoví náčelníci, financují ji podnikatelé z Bagdádu a z Mosulu, ochraňují ji průměrní tatínkové a maminky ze sousedství. Je to složité partyzánské hnutí odporu, řídí ho vskrytu vojenský štáb, motivovaný vlastenectvím -- tak, jak tomu bylo ve Vietnamu -- a iráckým nacionalismem. Rozdíl spočívá v tom, že namísto komunistické strany vedou tento odpor šejkové v mešitách. Disciplína nepochází od učení Vladimíra Iljiče Lenina -- pochází od Alláha. A zakázaná strana Baath tvoří jen menšinu v této rovnici -- iráčtí vlastenci jí prostě nedůvěřují.

Irácké hnutí odporu vzniklo před sunnitskou mešitou Hanifa dne 18. dubna v bagdádské čtvrti Aadamiya během první, historické protiamerické demonstrace v posaddámovském Iráku ( a během prvního demokratického protestu v Iráku po celá desetiletí). Náš list zjistil, že irácké hnutí odporu funguje prostřednictvím klasických partyzánských jednotek. Jsou to malé, mobilní, dobře ozbrojené buňky, které nemají každá více než 30 členů. Tyto buňky obyčejně provádějí operaci s týmy čtyř nebo pěti mudžahídů. Většinou navzájem neznají svou totožnost. Mezi nimi se nekomunikuje elektronicky -- jen prostřednictvím kurýrů.

Do země skutečně přichází množství mudžahídů z Palestiny, ze Sýrie a ze Saúdské Arábie, avšak tito bojovníci nevelí tomuto hnutí odporu.

Motivace iráckého hnutí odporu je jasná a vyjadřují je protiamerické nápisy, které naleznete na četných zdech po celém Bagdádu. Lidem se vůbec nestýská po Saddámovi, ale považují ho za menší zlo než Američany, o nichž si lidé myslí, že Iráčanům neprokazují absolutně žádný respekt. Američané prostě nedokáží pochopit, jak hluboký je odpor a hněv průměrného Iráčana. Navzdory tomu, co tvrdí Washington, osvobozenecký boj nemá nic společného s pokusy vrátit zpět k moci Saddámův režim, ale s tím, že Iráčané chtějí, aby v Iráku vládl islám a nikoliv cizí okupační moc.

New York Times:

(...) Teroristům nesmí být dovolen druhý triumf, aby dále prohloubili psychologickou propast mezi úsilím o obnovu a mezi iráckými civilisty. Bushova vláda musí dát k dispozici další zdroje, a pokud to bude nutné, i další vojáky, aby se tomuto zabránilo. Iráčané musí vidět, že má Washington vůli i prostředky postavit jejich zemi znovu na nohy. Není možné nechat americké vojáky, aby se natolik obávali o svou bezpečnost, aby začali zacházet se všemi Iráčany jako s potenciálními nepřáteli.

(...) Tento útok, nejhorší v historii OSN, je další známkou toho, že nepřátelský, chaotický poválečný Irák se stává magnetem pro teroristy. To je jen další z mnoha důsledků irácké války, kterou Bushova vláda nepředvídala, stejně jako nepředvídala nezvládnutelné poválečné plenění, odklady při obnově dodávky vody a elektřiny, útoky proti americkým vojákům a sabotáže proti infrastruktuře.

(...) Americká vláda bude muset radikálně změnit svůj postoj k poválečnému Iráku. Nerealisticky optimistické předpoklady vedly Bílý dům k tomu, že vážně podcenil potřebu vojsk a finančních prostředků a chybně odmítl další mezinárodní pomoc, poskytovanou prostřednictvím OSN.

Je nutno učinit více pro obnovu bezpečnosti pro Iráčany, humanitární pracovníky i americké vojáky, aniž by vznikla mentalita bunkru, který by izoloval cizince od iráckého obyvatelstva. Washington musí zrychlit své úsilí obnovit životně důležité služby a normální hospodářský život. Americká vláda by se také měla zbavit svého ideologického odporu vůči širší roli OSN v Iráku -- a přesvědčit OSN, aby udržela svou přítomnost v Iráku, navzdory tomuto strašlivému krveprolití.

Daily Times, Pákistán:

Tento týden upozornilo násilí na tři místa v tomtéž regionu, kde buď svět nesplnil své povinnosti, anebo je plní nesprávným způsobem. Všechna tři místa jsou buď v oblastech, kde byly zničeny muslimské státy, anebo jsou tam muslimové považováni za část problému. V Bagdádu teroristický útok na ústředí OSN usmrtil 19 osob (...), téhož dne zabil palestinský sebevražedný atentátník v Jeruzalémě 20 nevinných Izraelců, včetně dětí. V třetím rohu tohoto trojúhelníku teroru usmrtil výbuch v domě bratra afghánského prezidenta 10 policistů -- předtím v Afghánistánu zahynulo 22 afghánských vojáků v léčce, kterou jim připravil prchající Talibán.

Ve všech třech těchto konfliktních oblastech je zjevné, že Spojené státy, buď se svými spojenci anebo samostatně, jednaly špatně v situaci, která se dala vyřešit lépe. Spojeným státům trvá příliš dlouho vyřešit palestinsko-izraelský konflikt, i když jsou v dobrém postavení, z něhož to lehce mohou učinit, mají totiž na rozdíl od ostatního světa na obě strany v konfliktu silný vliv. Washington poslední dobou konečně přešel od žádné politiky v této věci k politice zbožného odhodlání, avšak "silniční plán", který Washington nedávno podpořil, byl roztrhán na cucky neúprosným bojem Izraele proti lidem, jež Izrael nazývá palestinskými teroristy.

V Bagdádu přineslo kruté ovoce americké rozhodnutí jednat na vlastní pěst. Zpočátku se zdálo, že jsou Iráčané potěšeni pádem Saddáma Husajna, avšak vojenskou převahu nad nimi měly pozůstatky Saddámova režimu, které mají zbraně a dobře znají terén. Neschopnost prozatímní vládnoucí správy v Bagdádu obnovit veřejné služby a zabránit zločinnosti vedla k tomu, že se k rozhněvaným přidali mnozí. Sunnitská menšina, která byla ohrožena tím, že přijde o své postavení, se stavěla k novému režimu už tak ostražitě. Šiité, kteří měli prospěch z pádu Saddáma Husajna, se měli stát spojenci okupantů, ale u nich vznikla extremistická frakce, která převládla nad umírněným křídlem. Teď se předpokládá, že celý šiitský pás na jihu Iráku povstane proti americkému "Satanovi". Nejnovější vybombardování ústředí OSN -- poté, co byla v Radě bezpečnosti schválena "humanitární" rezoluce, které nepřímo legitimizovala americkou nadvládu -- zvyšuje míru poplachu v Iráku na maximum.

The Washington Post:

Exploze přišla v den, který začal šťastnější zprávou: o zatčení Tahy Jassina Ramadana, bývalého viceprezidenta a kumpána Saddáma Husajna. Potvrdila tak skutečnost, že bez ohledu na to, kolik úspěchů zaznamenají americké jednotky i nově vytvořená irácká správa v různých částech země, jejich mise nemůže uspět, dokud se bezpečnost nezlepší po celé zemi. "Myslím, že situace je taková, že většina Iráčanů je ráda, že byl Saddám Husajn svržen," řekl v americké televizi z Bagdádu senátor John McCain. "Avšak jsou velmi frustrováni špatnou úrovní služeb. A k tomu přidejte skupinu kriminálníků, baathistů a otevřených teroristů a máme vážný problém."

Útok na ústředí OSN také ukazuje, že by internacionalizace americké okupace nebylo žádným řešením. Jako jiní, i my jsme kritizovali [americkou] vládu za to, že nechce připustit větší roli pro síly OSN či NATO v Iráku; pro celý svět je důležité, aby v tomto regionu vznikla demokracie a prosperita. Avšak právě tak, jak teroristé budou útočit na Spojené státy, kdekoliv je to možné, a bez ohledu na to, jakou budou Spojené státy prosazovat politiku, stejným způsobem budou útočit i na každého, kdo prosazuje mír a pluralismus, ať už je to pod vlajkou Spojených států anebo Spojených národů.

Newsweek:

Cílem bomby, která zničila ústředí OSN v Iráku, bylo zaútočit na proces rekonstrukce -- a na klíčovou mezinárodní důvěryhodnost, kterou tomuto procesu propůjčila přítomnost OSN. Sergio Vieira de Mello, mimořádný zástupce generálního tajemníka OSN v Iráku propůjčoval mezinárodní důvěryhodnost jak civilní americké správě v Bagdádu, tak nové irácké vládnoucí radě. Pro Bushovu i pro Blairovu vládu vyplňoval de Mello mezeru, která vznikla jejich neochotou získat mandát OSN pro okupaci Iráku. Tento proces de Mellovou smrtí nekončí -- naopak bude možná spíše oživen jako znamení vzdoru proti teroristům, kteří ho připravili o život. Avšak větší překážkou mezinárodní pomoci je absence mandátu OSN. Indie a Francie už uvedly, že jsou ochotny zrušit své odmítnutí vyslat mírové sbory do Iráku, pokud by byla schválena nová rezoluce OSN, která by posílila autoritu OSN v Iráku.

Namísto toho, Rada bezpečnosti OSN -- i když vyslala do Iráku de Mella -- dala celou zodpovědnost za řízení Iráku "okupačním mocnostem", Spojeným státům a Velké Británii. Podle mezinárodního práva konstatovala OSN v rezolucí 1483, že tyto okupační mocnosti mají povinnost obnovit "bezpečnost a stabilitu a vytvořit podmínky, za nichž si irácký lid bude svobodně moci rozhodnout o vlastní politické budoucnosti".

De Mellova přítomnost v Bagdádu nijak neosvobodila Američany a Brity od povinnosti obnovit v Iráku bezpečnost. Avšak jeho smrt zdůrazňuje, jak tyto mocnosti selhaly a nesplnily své povinnosti Irák stabilizovat -- a jak se toto jejich selhání stále zhoršuje, jak okupace pokračuje. Samozřejmě, je neférové obviňovat americké a britské jednotky z teroristických útoků a ze sabotáží. Avšak mezinárodní právo je právě tak přesně definováno. Nikdo se nemůže vymlouvat: okupanti nesou výlučně odpovědnost za bezpečnost země.

Zřejmě není náhodné, že útok na OSN přišel poté, co minulý týden OSN přijala rezoluci, která přivítala novou iráckou vládní radu a vytvořila novou, trvalejší, pomocnou misi OSN v Iráku. Teroristé chtějí ochromit obojí a možná už zastrašili mnohé vlády i firmy, které chtěly začít v Iráku působit.

V americkém parlamentě se republikáni i demokraté vyjadřují stále hlasitěji kriticky o americké okupaci a o pomalosti rekonstrukce. Někteří republikáni jsou přesvědčeni, že se Spojené státy připravují na to z Iráku odejít, nejdéle do roka. Prezident Bush hovořil o tom, že Bílý dům postupně přesunuje odpovědnost za bezpečnost v Iráku na samotné Iráčany.

Bez dostatečného počtu amerických vojáků, kteří by zajistili v Iráku bezpečnost, a bez mezinárodní pomoci, která by je podpořila, se chystá nyní americká vláda obviňovat Iráčany z toho, že si jsou vinni svou vlastní nezáviděníhodnou situací. Navzdory nynější vzdorné rétorice, útok na OSN v Bagdádu zřejmě jen přibližuje onen den, kdy Iráčané zjistí, že nemají žádnou jinou bezpečnost než tu, kterou si zajistí sami.