11. 8. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 8. 2003

Jak kubánský diktátor hájí svou revoluci

Fidel Castro Ruz
"Před řadou týdnů, začátkem června, schválila Evropská unie hanebnou rezoluci, vypracovanou skupinkou úředníků bez předchozího posouzení přímo ministry zahraničních věcí, a iniciovanou osobností fašistického rodu a ideologie, José Mariou Aznarem. Rezoluce představovala zbabělý a odporný čin, který se přidružil k nepřátelskému chování, výhrůžkám a nebezpečí, jež pro Kubu znamená agresivní politika hegemonické supervelmoci. Rozhodli se zrušit nebo snížit na minimum „humanitární pomoc“ Kubě, jak ji nazývají."

Projev "nejvyššího představitele a presidenta Kubánské republiky Fidela Castro Ruz" na shromáždění k 50. výročí útoku na kasárna Moncada a Carlos Manuel de Céspedes, Santiago de Cuba 26. července 2003.

Drazí spoluobčané,

Vážení hosté,

zdá se neskutečné, že jsme zde, na stejném místě, 50 let po událostech, jež si dnes připomínáme a které se odehrály onoho rána 26. července 1953. Bylo mi tehdy 26 let a mým životem prošlo dalších 50 let boje.

V tom vzdáleném okamžiku bych si ani na vteřinu nepomyslel, že bude na tento večer svoláno nás několik málo dosud žijících účastníků oné akce, spolu s těmi, kdo se zde sešli, nebo kdo naslouchají po celé zemi a byli ovlivněni, nebo se aktivně zapojili do revoluce, s těmi, kdo byli tehdy dětmi, adolescenty či mladými lidmi, s těmi, kdo se tehdy ještě ani nenarodili a dnes jsou rodiči nebo dokonce prarodiči, s celými kontingenty čestných a poctivých mužů a žen, ověnčených slávou a revoluční a internacionalistickou zkušeností, vojáků a důstojníků v aktivní službě či v záloze, občanů v civilu, kteří dokázali skvělé činy, se zdánlivě nekonečným množstvím mladých bojovníků, pracovitých dělníků i nadšených studentů, či obojího současně, a s miliony pionýrů, kteří vrchovatě naplňují naši představivost věčných snílků. A život mi znovu dává mimořádnou výsadu, moci k vám promluvit.

Nehovořím zde za svou osobu, nýbrž jménem heroického úsilí našeho lidu a tisíců bojovníků, kteří v průběhu půl století položili své životy. A činím tak s hrdostí nad velkolepým dílem, jež jste dokázali uskutečnit, nad překonanými překážkami a nad nemožným, jež jste učinili možným.

V oněch strašně smutných dnech následujících po akci jsem před tribunálem, jenž mne soudil, vysvětlil důvody, které nás k boji vedly.

Kuba měla necelých šest milionů obyvatel. Na základě tehdy známých údajů jsem tvrdě, v přibližných číslech, popsal stav našeho národa 55 let po americkém zásahu proti Španělsku, které již bylo díky vytrvalosti a hrdinství kubánských vlastenců vojensky poraženo. Došlo tak ke zmaření cílů naší dlouhé války za nezávislost a v roce 1902 k ustavení plné politické a hospodářské nadvlády (USA) nad Kubou.

Právo americké vlády na intervenci na Kubě a na okupaci státního území prosazené do naší první Ústavy čirým nátlakem, spolu s naprostým ovládnutím naší ekonomiky a přírodních zdrojů zredukovaly naši národní svrchovanost prakticky na nulu.

Ocituji pouze jednotlivé věty a velmi stručné odstavce z mého vystoupení na soudu 16. října 1953:

„600 tisíc Kubánců je bez práce.“

„500 tisíc dělníků na venkově pracuje 4 měsíce v roce a po zbylý čas hladoví.“

„400 tisíc průmyslových dělníků a nádeníků – jejich penze byly zpronevěřeny, jejich obydlím jsou pekelné světnice ubikací, jejich mzdy přecházejí z rukou šéfa do rukou lichváře, jejich životem je neustálá práce a jejich místem odpočinku – hrob.“

„10 tisíce mladých odborníků, lékařů, inženýrů, advokátů, veterinářů, pedagogů, zubařů, lékárníků, žurnalistů, malířů, sochařů atd., vychází z učeben se svým titulem, touží po boji a jsou plni nadějí, avšak ocitají se ve slepé uličce. Všechny dveře jsou zavřené.“

„85 % kubánských malých rolníků platí nájem a žije pod stálou hrozbou, že bude ze svých parcel vystěhováno.“

„200 tisíc rolnických rodin nemá ani píď země, kam by mohli zasít, aby měly jejich hladové děti co jíst."

„Přes polovinu nejkvalitnější obdělávané půdy je v cizích rukou.“ „Kolem 300 tisíc caballerií (přes tři miliony hektarů) zůstává neobděláno.“

„Dva miliony dvě stě tisíc osob z naší městské populace platí nájmy pohlcující pětinu až třetinu jejich příjmů“

„Dva miliony osm set tisíc osob z naší venkovské a příměstské populace nemá elektrické osvětlení.“

„Do veřejných škol na venkově chodí necelá polovina dětí školního věku. Bosých, napůl bosých a podvyživených.“

„90 % dětí na venkově souží paraziti.“

„Společnost je lhostejná k masovému vraždění tisíců a tisíců dětí, které každoročně umírají v důsledku nedostatku prostředků.“

„Od května do prosince je na Kubě s pěti a půl milionovou populací milion lidí bez práce.“

„Pracuje-li otec rodiny čtyři měsíce v roce, zač může koupit oblečení a léky pro své děti? Vyrostou rachitické, ve 30 letech nebudou mít v puse jediný zdravý zub, vyslechnou deset milionů projevů a nakonec zemřou na chudobu a zklamání. Přístup do vždy plných státních nemocnic je možný jen na doporučení nějakého politického magnáta, který bude od nešťastníka požadovat hlas jeho a celé jeho rodiny, aby Kuba zůstala stále stejná nebo horší.“

A snad nejdůležitější, co jsem řekl na ekonomické a sociální téma, bylo:

„Budoucnost národa a řešení jeho problémů nemůže stále záviset na egoistickém zájmu tuctu finančníků, na studeném kalkulu zisků, vypočítaném deseti či dvanácti magnáty v jejich pracovnách chlazených air conditionem. Země nemůže stále žádat na kolenou zázraky od pár zlatých telat, která podobně jako to ze Starého zákona, jež prorokův hněv smetl, žádné zázraky nedělají (…). A problémy se nevyřeší se státníky, jejichž státnictví spočívá v tom, že všechno ponechají, jak to je, a celý život blekotají nesmysly o „absolutní svobodě podnikání“, „zárukách investičnímu kapitálu“ a „zákonu nabídky a poptávky“.

„V dnešním světě se žádný sociální problém nevyřeší sám od sebe.“

Tyto věty a myšlenky vyjadřovaly celý skrytý komplex myšlení o kapitalistickém hospodářském a společenském systému, který musí být prostě odstraněn. Vyjadřovaly v podstatě myšlenku nového politického a společenského systému pro Kubu přesto, že bylo riskantní o něm hovořit v moři předsudků a všeho toho ideologického jedu rozsévaného vládnoucími vrstvami spojenými s impériem, který chrlily na obyvatelstvo, jež bylo z 90 procent negramotné nebo pologramotné a jehož vzdělanost nedosahovala ani šesté třídy. Bylo nespokojené, bojovné a odbojné, avšak neschopné se v tak hlubokém a akutním problému zorientovat. Od těch dob jsem choval to nejpevnější přesvědčení, že nejsilnější a nejstrašnější zbraní vykořisťovatelů v dějinách je nevzdělanost.

Vychovat lid nezvratnými slovy a činy v pravdě je snad nejzákladnějším faktorem grandiózního cíle, jejž naplňujeme.

Ony ponižující skutečnosti byly smeteny navzdory blokádám, výhrůžkám, agresím, masovému terorismu a nejsilnějším sdělovacím prostředkům, jaké kdy existovaly, používaným podle libosti proti naší revoluci.

Čísla nepřipouštějí námitek.

Později bylo upřesněno podle sčítání lidu z roku 1953, že Kuba měla v onom roce 5820000 obyvatel. V současnosti se podle výsledků sčítání lidu ze září 2002, jehož zpracování je v závěrečné fázi, počet obyvatel zvýšil na 11 177 743.

Podle ukazatelů existovalo v roce 1953 807700, tj. 22.3 % negramotných osob, a tento počet se za posledních sedm let batistovské tyranie bezesporu ještě zvýšil. V roce 2002 to bylo pouze 38 183 osob, tj. 0,5 %. Ministerstvo školství odhaduje, že tento počet je ještě menší, neboť při bedlivém vyhledávání negramotných osob v jednotlivých sektorech a čtvrtích, při návštěvách v bydlišti, je velmi obtížné je dohledat. Podle jeho výpočtů, upravených na základě individuálního vyhledávání ještě přesnějšího než je sčítání obyvatelstva, je negramotných 18 000, tj. 0,2 %. Žádný z údajů přirozeně nezapočítává osoby, jež nemohou být v důsledku svého fyzického či duševního stavu alfabetizovány.

V roce 1953 činil počet osob se středním vyšším vzděláním a maturitou 139 984 , tj. 3,2 % populace starší deseti let. V roce 2002 dosáhl 5 733 243, tj. 41krát více, což je počet rovnající se 58,9 % populace ve stejné věkové kategorii.

Počet absolventů vysokých škol vzrostl z 53 490 v roce 1953 na 712 672 v roce 2002.

Přestože bylo sčítání z roku 1953 prováděno v době plné cukrové kampaně, tedy v období maximální poptávky po pracovní síle, činila nezaměstnanost 8,4 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Sčítání v roce 2002, prováděné v září, zjistilo, že nezaměstnanost na dnešní Kubě činí pouze 3,1 %. Přitom aktivní pracovní sila představovala v roce 1953 pouze 2059659 osob, zatímco v loňském roce dosáhla 4 427 028 osob.

Nejpřesvědčivějším faktem je, že v příštím roce, až nezaměstnanost klesne pod 3 %, se Kuba zařadí mezi země s plnou zaměstnaností, což je za současné světové hospodářské situace v kterékoli jiné zemi Latinské Ameriky nebo v zemích označovaných za hospodářsky rozvinuté, nemyslitelné.

Aniž bych se zaobíral dalšími oblastmi, jež zaznamenaly významný sociální pokrok, dodám pouze, že v letech 1953-2002 se populace téměř zdvojnásobila, počet bytů ztrojnásobil a počet osob žijících v jednom bytě poklesl ze 4,64 v roce 1953 na 3,16 v roce 2002. 75,4 % bytů bylo postaveno po vítězství revoluce.

85 % obyvatel je vlastníky svého bytu či domu. Neplatí daň. Zbývajících 15 % obyvatel platí čistě symbolické nájemné.

Z celkového počtu bytů a domů v zemi, poklesl počet rudimentárních obydlí (tzv. bohíos) ze 33,3 % v roce 1953 na 5,7 v roce 2002. V roce 1953 bylo elektrifikováno 55,6% obydlí, v roce 2002 – 95,5 %.

Avšak čísla neříkají vše. Chladné cifry nevyjadřují kvalitu a právě v ní spočívá vpravdě výrazný pokrok, jehož Kuba dosáhla.

Naše země zaujímá dnes s velkým předstihem první místo ve světě v počtu učitelů, profesorů a vychovatelů na hlavu. Pedagogický personál dosahuje velmi vysokého počtu 290574 aktivních pedagogů.

Zjišťování skupiny základních vzdělanostních ukazatelů ukázalo, že v nich Kuba zaujímá první místo i před rozvinutými zeměmi. Již dosažený maximální počet 20 žáků na učitele na prvním stupni a jeden pedagog na každých 15 žáků druhého stupně základní školy (sedmý, osmý a devátý ročník), jehož dosáhneme v příštím školním roce, je něčím, o čem mohou v nejbohatších zemích planety jen snít.

Počet lékařů dosahuje 67 079, z nich je 45 599 specialistů a 8 858 se připravuje. Ošetřovatelský personál dosahuje počtu 81 459, technický zdravotní personál 66 339, celkový počet lékařů, ošetřovatelů a techniků poskytujících zdravotnické služby činí 214 877 osob.

Lidé se dožívají v průměru 76,15 let. Dětská úmrtnost činí 6,5 promile dětí do 1 roku věku, je tedy nejnižší ze všech zemí třetího světa a řady rozvinutých států.

Tělesnou výchovou, sportem a rekreací se zabývá 35 902 pedagogů, daleko více, než byl celkový počet učitelů a pedagogů v předrevolučním školství.

Na Kubě probíhá transformace jejích systémů vzdělávání, kultury a zdravotnictví, v nichž dosáhla tolika úspěchů, aby na základě nabytých zkušeností a s využitím nových technických možností dospěla k úrovním, o nichž se dosud ani nesnilo..

Tyto programy již probíhají a odhaduje se, že současné znalosti dětí, adolescentů a mládeže se v každém ročníku ztrojnásobí. Délka života se nejdéle do pěti let prodlouží na 80 roků. Nejrozvinutější a nejbohatší země nikdy nedosáhnou 20 žáků na učitele na prvním stupni, ani 15 na stupni druhém, ani nezajistí vysokoškolskou výuku ve všech obvodech po celé zemi, aby ji učinily dostupnou všemu lidu, ani nebudou poskytovat bezplatně vynikající služby ve školství a zdravotnictví všem občanům. Jejich hospodářské a politické systémy k tomu nejsou uzpůsobeny.

Sociální a lidská noční můra z roku 1953, jež vedla k našemu boji, byla na Kubě překonána pár let po vítězství z roku 1959. Brzy neexistovali ani rolníci bez půdy, ani nájemci, ani pachtýři, ani placení nájmů. Všichni byli vlastníky svých pozemků. Nebyly ani podvyživené, bosé děti plné parazitů, beze škol a učitelů, kteří by učili alespoň pod stromy. Přestaly masově umírat z hladu, na nemoci a nedostatek prostředků a lékařské péče. Zmizely dlouhé měsíce bez zaměstnání. Ve venkovských oblastech již nikdy nebyli mužové a ženy bez práce. Začala etapa vytváření a budování vzdělávacích, lékařských, ubytovacích, sportovních a dalších sociálních institucí i tisíců kilometrů silnic, vodních nádrží, zavlažovacích kanálů, zemědělských zařízení, elektráren a přenosových vedení, zemědělského, strojírenského průmyslu a průmyslu stavebních hmot a všeho nezbytného pro trvalý rozvoj země.

Poprávka po pracovní síle byla tak velká, že bylo nutné mobilizovat po mnoho let početné kontingenty mužů a žen na zemědělské, stavební a průmyslové činnosti, jež položily základy mimořádnému sociálnímu rozvoji naší vlasti, o němž jsem hovořil.

Mluvím o tom, jako by země byla idylicky klidnou oázou, jako by neexistovala po více než čtyři desetiletí tvrdá blokáda a hospodářská válka, agrese všeho druhu, obrovské počty sabotáží, teroristických akcí, vražedných plánů a nekonečný seznam nepřátelských kroků proti naší vlasti. Nechtěl jsem v tomto projevu na ně klást hlavní důraz, nýbrž soustředit se na zásadní myšlenky současnosti.

Stačí říci, že jen úkoly obrany trvale zaměstnávaly statisíce mužů a vyžadovaly vynakládání velkých materiálních prostředků.

Velmi tvrdý boj zocelil náš lid, naučil ho bojovat současně na mnoha obtížných frontách, dokázat mnoho s velmi málem a nikdy se nevzdávat před potížemi.

Rozhodujícím zkušebním kamenem bylo jeho heroické chování, jeho vytrvalost a jeho nezlomná síla, poté, co zmizel socialistický tábor a rozpadl se SSSR. Stránka, jíž napsal tehdy, když nikdo ve světě nesázel na přežití revoluce ani cent, vejde do dějin jako jeden z největších činů, jaké kdy byly vykonány. Přitom, bez ohledu na štěkot a pomluvy našich nepřátel, neporušil ani jediný z etických a humanistických principů revoluce.

Program Moncady byl splněn a překonán. Již dlouho kráčíme k daleko vyšším a nepředstavitelnějším snům.

Dnes se svádějí velké bitvy na poli idejí a čelíme problémům vyplývajícím z možná nejkritičtější světové situace, jakou lidstvo prožilo. Té musím nevyhnutelně věnovat část svého projevu.

Před řadou týdnů, začátkem června, schválila Evropská unie hanebnou rezoluci, vypracovanou skupinkou úředníků bez předchozího posouzení přímo ministry zahraničních věcí, a iniciovanou osobností fašistického rodu a ideologie, José Mariou Aznarem. Rezoluce představovala zbabělý a odporný čin, který se přidružil k nepřátelskému chování, výhrůžkám a nebezpečí, jež pro Kubu znamená agresivní politika hegemonické supervelmoci.

Rozhodli se zrušit nebo snížit na minimum „humanitární pomoc“ Kubě, jak ji nazývají.

O jakou pomoc to šlo v posledních letech, která byla pro ekonomiku naší země velmi tvrdá? V roce 2000 činila tzv. humanitární pomoc od Evropské unie 3,6 milionů dolarů, v roce 2001 – 8,5 milionů, v roce 2002 – 0,6 milionu. To bylo předtím, než Kuba přijala oprávněná a naprosto legální opatření k ochraně bezpečnosti svého lidu před nebezpečími imperialistické agrese, jak každý ví.

Jak lze vidět, částka činí v průměru 4,2 miliony dolarů ročně, v roce 2002 se pak snížila na méně než milion.

Co skutečně znamená tato částka pro zemi, jež v období od listopadu 2001 do října 2002 prodělala tři uragány, jež jí způsobily škody za 2,5 miliardy dolarů? K tomu se připojily ničivé důsledky poklesu cestovního ruchu po teroristických akcích proti Spojeným státům z 11. září 2001, ceny cukru a niklu sražené mezinárodní hospodářskou krizí a značný nárůst cen ropy z různých příčin. Co znamená (tato částka) v porovnání se 72 miliardami, jež stála hospodářská blokáda uvalená po více než čtyři desetiletí vládami Spojených států, a v souvislosti s ní krutý Helms-Burtonův zákon s exteritoriální působností, jenž poškodil i zájmy samotné Evropské Unie. Ta však dospěla k hanebnému ujednání, jímž se zavázala nepodporovat své podnikatele, kteří by obchodovali s Kubou, výměnou za vágní sliby, že tento zákon nebude uplatňován na jejich investice ve Spojených státech.

Svým dotováním cukru připravily země Evropské unie za celou dobu trvání americké blokády Kubu o miliardy dolarů.

Kuba uhradila v posledních 5 letech zemím Evropské unie za dovoz zboží 7,5 miliardy dolarů, v průměru 1,5 miliardy ročně. Tyto země naopak nakoupily v posledních 5 letech od Kuby produkty v průměrné hodnotě 571 milionů ročně. Kdo komu ve skutečnosti pomáhá?

Navíc, onu slavnou humanitární pomoc obvykle doprovází byrokratické průtahy a nepřijatelné podmínky, například vytvořit za použití kurzu platného v našich směnárnách protihodnotou fondy v národní měně k financování dalších projektů v domácí měně. Na rozhodování o nich by se přitom měly podílet třetí strany.

To znamená, že když Evropská komise vydala milion dolarů, chtěla, aby kubánská strana za tento milion zaplatila 27 milionů kubánských pesos na financování dalších projektů v národní měně v této výši, přičemž při jejich realizaci měly mít podíl na rozhodování evropské nevládní organizace. Tato absurdní podmínka, kterou jsme nikdy neakceptovali, prakticky po tři roky paralyzovala tok pomoci pro skupinu projektů a později ho značně omezila.

Od října 2000 do prosince 2002 schválila Evropská komise formálně čtyři projekty v přibližné hodnotě 10,6 milionů dolarů (téměř všechny na technickou pomoc v správních, právních a ekonomických oblastech) a pouze 1,9 milionu dolarů na potravinové zabezpečení. Nic z toho nebylo v důsledku pomalosti byrokratických mechanismů zmíněné instituce realizováno. Avšak ve všech zprávách Evropské unie se tyto částky uvádějí jako „schválené pro Kubu“. Skutečnost je však taková, že do dnešního dne nepřišel z těchto fondů do naší země ani cent.

Dále je třeba mít na paměti, že do všech svých zpráv o pomoci Kubě zahrnuje Evropská komise a členské země tzv. nepřímé náklady, jako jsou letenky jejich vlastními linkami, ubytování, cestovné, platy a luxus na úrovni prvního světa. Předpokládaná pomoc přímo určená na projekty je krácena o tyto výdaje, které nejsou konec konců pro zemi přínosem, avšak z jasně reklamních důvodů jsou započítávány jako součást jejich „štědrosti“.

Je skutečně pohoršující chtít Kubu zastrašovat a činit na ní nátlak těmito opatřeními. Kuba, malá země, obležená a čelící blokádě, dokázala nejen přežít, nýbrž i pomoci mnoha zemím třetího světa, vykořisťovaným po staletí evropskými metropolemi.

Za 40 let získalo přes 40 tisíc mladých lidí z více než 100 zemí třetího světa na Kubě zcela bezplatně vzdělání vysokoškolských odborníků a kvalifikovaných techniků. Z nich 30 tisíc pocházelo z Afriky a přitom naše země neodlákala jediného z nich, jako to dělají země Evropské unie s mnoha nejtalentovanějšími. Po celou tu dobu naopak přes 52 tisíc kubánských lékařů a zdravotníků zachraňovalo miliony životů, poskytovalo dobrovolně a bezplatně své služby v 93 zemích.

Třebaže jsme dosud zcela nepřekonali tzv. speciální období, studovalo již v loňském roce 2002 bezplatně na vysokých školách v naší zemí 16 tisíc mladých lidí z rozvojového světa, z toho více než 8 tisíc lékařské obory. Kdyby se spočítalo, kolik by museli zaplatit ve Spojených státech a v Evropě, rovnalo by se to daru převyšujícímu 450 milionů dolarů ročně. Připočteme-li 3700 lékařů, poskytujících služby v zahraničí, v nejodlehlejších a nejobtížnějších krajích, bylo by třeba přidat dalších téměř 200 milionů, pokud vezmeme za základ mzdu, kterou platí ročně za lékaře Světová zdravotnická organizace. Celkem – hodnota cca 700 milionů dolarů. To, co může udělat naše země nikoli díky svým finančním zdrojům, nýbrž díky mimořádnému lidskému kapitálu vytvořenému revolucí, by mělo sloužit Evropské unii za vzor a mělo by ji přimět, aby se zastyděla za ubohou a neefektivní pomoc, kterou těmto zemím poskytuje.

Zatímco kubánští bojovníci prolévali svou krev v boji proti vojákům apartheidu, země Evropské unie si s jihoafrickými rasisty vyměňovaly zboží za miliardy dolarů a prostřednictvím svých investic těžily z polootrocké a levné práce domorodých Jihoafričanů.

Na vychvalovaném jednání konaném před necelým týdnem, 21. července, jež mělo revidovat hanebný Společný postoj, Evropská unie potvrdila hanebná opatření přijatá proti Kubě 5. července a vyhlásila, že soudí, že je třeba pokračovat v politickém dialogu, „s cílem podpořit efektivnější hledání cíle Společného postoje“.

Vláda Kuby se z elementárního smyslu pro čest vzdává jakékoli pomoci, či zbytku humanitární pomoci, jejž by mohla Komise a vlády Evropské unie nabídnout. Naše země by přijala tento druh pomoci, bez ohledu na to, jak by byla skromná, od regionálních či místních autonomních orgánů, nevládních organizací a hnutí solidarity, jež Kubě nekladou žádné politické podmínky.

Evropská unie podléhá iluzím, pokud tvrdí, že se má pokračovat v politickém dialogu. O svrchovanosti a cti národa se nediskutuje s nikým, tím méně pak se skupinou někdejších koloniálních mocností, historicky zodpovědných za obchod s otroky, rabování a dokonce vyhlazování celých národů. Zemí, jež nesou vinu za zaostalost a chudobu, v níž dnes žijí miliardy lidských bytostí, které dále okrádají formou nerovné obchodní výměny, vykořisťování a mrhání jejich přírodními zdroji, nesplatitelné zahraniční zadluženosti, odlákáváním jejich nejlepších mozků a dalšími způsoby.

Evropská unie nemá dostatek svobody, aby mohla vést plně nezávislý dialog. Její závazky vůči NATO a Spojeným státům, její chování v Ženevě, kde postupuje společně s těmi, kteří chtějí Kubu zničit, ji zbavují schopnosti vést konstruktivní jednání. Brzy se k ní připojí země z bývalého socialistického společenství. Jejich oportunističtí vládcové, věrnější zájmům Spojených států, než zájmům Evropy, budou trojskými koni supervelmoci v lůně Evropské unie. Jsou plni zášti vůči Kubě, kterou ponechali samotnou a jíž neodpustí, že vytrvala a dokázala, že socialismus je schopný dospět k tisíckrát spravedlivější a humánnější společnosti, než prohnilý systém, který přijali.

Když byla založena Evropská unie, tleskali jsme jí, neboť to bylo jediné moudré a užitečné, co se dalo dělat k vytvoření protiváhy k hegemonismu jejího mocného vojenského spojence a ekonomického konkurenta. Tleskali jsme i Euru, jako čemusi přínosnému pro světovou ekonomiku ve vztahu k dusivé a téměř absolutní moci dolaru.

Když však arogantně a vypočítavě uráží Kubu, aby dosáhla usmíření s pány světa, nezasluhuje si od našeho lidu sebemenší ohledy a úctu.

Dialog musí být veřejný, musí být veden na mezinárodních fórech a diskutovat o vážných problémech ohrožujících svět.

Nebudeme se pokoušet diskutovat o principech Evropské unie či ne-unie. V Kubě naleznou zemi, jež nepřijímá pány, ani neakceptuje hrozby, ani nežádá almužny, ani nepostrádá odvahu říkat pravdu.

Potřebujete, aby vám někdo nějakou tu pravdu řekl, neboť mnozí Vám ze zištnosti pochlebují, nebo jsou prostě oslněni pompou minulé slávy Evropy. Proč nekritizujete Španělsko, nebo mu nepomáháte zlepšit katastrofální stav jeho školství, které je s úrovní banánové republiky pro Evropu hanbou? Proč nepomáháte Velké Británii, aby se zabránilo tomu, že drogy zničí tuto hrdou rasu? Proč se nezabýváte sami sebou a nepomáháte sami sobě? Vždyť to tolik potřebujete.

Evropská unie by udělala dobře, kdyby méně mluvila a více konala pro skutečná lidská práva naprosté většiny národů světa. Kdyby postupovala moudře a čestně proti těm, kteří jim nehodlají ponechat ani drobky ze zdrojů planety, které hodlají dobýt. Kdyby bránila svou kulturní identitu před invazí a pronikáním mocných nadnárodních společností amerického odpočinkového průmyslu. Kdyby se věnovala svým nezaměstnaným, kterých jsou desítky milionů. Kdyby učila své funkční analfabety. Kdyby lidsky zacházela s emigranty, garantovala opravdové sociální zabezpečení a lékařskou péči všem svým občanům, jako to dělá Kuba. Kdyby zmírnila své konzumní a rozhazovačné návyky. Kdyby zajistila, aby všichni její členové přispívali bez byrokracie a demagogie jedním procentem svého HDP na podporu rozvoje třetího světa, jak to už někteří dělají, nebo na zmírnění jeho strašné chudoby, nezdravosti a negramotnosti. Kdyby odškodnila Afriku a další regiony za škody, jež jim po staletí působila otroctvím a kolonialismem. Dala nezávislost koloniálním enklávám, jež dosud udržuje na této polokouli od Karibiku po Malvíny, ale nepřipravila je o hospodářskou pomoc, jíž si zasluhují, vzhledem k historickým škodám a koloniálnímu vykořisťování, jehož byli objektem.

K nekonečnému seznamu by bylo možné dodat:

Měla by prosazovat skutečnou politiku podpory lidských práv činy namísto prázdných řečí. Zjistit, co se opravdu stalo s Basky zavražděnými GALem a volat viníky k zodpovědnosti. Informovat svět o brutálním zavraždění vědce Davida Kellyho, nebo o způsobu, jímž byl dohnán k sebevraždě. Odpovědět konečně na otázky, které jsem jí položil v Rio de Janeiru o nové strategické koncepci NATO ve vztahu k zemím Latinské Ameriky. Rezolutně a pevně se postavit proti doktríně překvapivého a preventivního útoku na jakoukoli zemi světa, vyhlášené nejsilnější vojenskou velmocí, jaká kdy existovala. Kam vedou její důsledky pro lidstvo, víte.

Pomlouvat Kubu a trestat ji sankcemi je nejen nespravedlivé a zbabělé, ale i nesmyslné. Díky velkolepému a obětavému lidskému kapitálu, který vytvořila, a který vy nemáte, Kuba nepotřebuje Evropskou unii, aby přežila, rozvíjela se a dosáhla, čeho vy nemůžete nikdy dosáhnout.

Evropská unie musí zmírnit svou aroganci a namyšlenost.

Ve všech částech světa se s velkým nasazením rodí nové síly. Národy jsou unaveny z poručníkování, vměšování a rabování, praktikovaného za pomoci mechanismů, které dávají privilegia nejrozvinutějším a nejbohatším na úkor rostoucí chudoby a zkázy ostatních. Část těchto národů již nezadržitelně kráčí vpřed. Další se připojí. Jsou mezi nimi i probouzející se giganti. Těmto národům patří budoucnost.

Ve jménu 50 let odporu a neustálého boje proti několikanásobně větší síle, než je Vaše, a sociálních a lidských úspěchů Kuby, dosažených bez jakékoli pomoci zemí Evropské Unie, Vás vyzývám k nezaujatému zamyšlení nad Vašimi chybami, při němž byste se nenechali unášet výlevy hněvu či euronarcisismu.

Ani Evropa ani Spojené státy neřeknou k osudům lidstva poslední slovo!

Chtěl bych parafrázovat svá slova před falešným tribunálem, jenž mne soudil a odsoudil za boj, který jsme zahájili před pěti desetiletími. Avšak tentokrát to nebudu já, kdo hovoří. Říká a předpovídá to lid, jenž uskutečnil hlubokou, převratnou a historickou revoluci a dokázal ji uhájit.:

Odsuďte mne, nevadí! Poslední slovo bude patřit národům!

Věčná sláva padlým za 50 let bojů!

Věčná sláva lidu, jenž učinil sny skutečností!

Zvítězíme!

                 
Obsah vydání       11. 8. 2003
11. 8. 2003 Spojené státy rozdmychávají jaderný konflikt, který bude obtížné zastavit
11. 8. 2003 Vývojové trendy: jaký bude svět za 20 let
11. 8. 2003 Na Američany a Brity "útočí v Iráku al Kajdá"
11. 8. 2003 Ještě jednou o České poště Jan  Čulík
11. 8. 2003 Proč právě EKONOMICKÝ růst? Michal  Rusek
11. 8. 2003 Zemřít v práci Ignacio  Ramonet
11. 8. 2003 Česká pošta: Pracuje méně, kasíruje více Štěpán  Kotrba
10. 8. 2003 Všemu člověk rozumět nemůže, České poště obzvlášť
11. 8. 2003 Česká pošta, kapitalismus, který zešílel za další Eduard  Vacek
11. 8. 2003 Česká pošta má své předpisy, vyplývající ze zákona, a ty musí dodržovat Štěpán  Kotrba
10. 8. 2003 Předpisy České pošty pro doručování zásilek
11. 8. 2003 Začínáme jednat s Českým Telecomem o ADSL Miloslav  Sova
8. 8. 2003 Plot, petice a šikana Martin  Klíma
11. 8. 2003 Mapka Czechteku 2003
11. 8. 2003 Nedožitých 55 let Jana Palacha Jaroslava  Čajová
8. 8. 2003 Peltrám potřetí: Úskalí předražených koncepcí a idea možné alternativy Štěpán  Kotrba
9. 8. 2003 Neželaná spravodlivosť Radovan  Geist
11. 8. 2003 Česká digitální média VIII.
Veřejnoprávní multiplex a programové sliby
Štěpán  Kotrba
11. 8. 2003 S tou Úniou opatrne...!? Radovan  Geist
11. 8. 2003 Cár Mikuláš II. a cisár Karol - čudní svätci Peter  Abelard
11. 8. 2003 Jak kubánský diktátor hájí svou revoluci Fidel Castro Ruz
11. 8. 2003 Nepochopení role zájmů v politice? Jan  Maršák
11. 8. 2003 Nepodarený atentát Michal  Broska
11. 8. 2003 Takže dementní dunič má práva větší než nedunič?
11. 8. 2003 České dráhy vždy pobaví
11. 8. 2003 Vítajte v Bolívii Andrej  Sablič
11. 8. 2003 Co homosexuali vlastne chcu?
4. 8. 2003 Hospodaření OSBL za červenec 2003
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
11. 8. 2003 Jak kubánský diktátor hájí svou revoluci Fidel Castro Ruz
11. 8. 2003 Ještě jednou o České poště Jan  Čulík
11. 8. 2003 Začínáme jednat s Českým Telecomem o ADSL Miloslav  Sova
11. 8. 2003 Spojené státy rozdmychávají jaderný konflikt, který bude obtížné zastavit   
11. 8. 2003 Vývojové trendy: jaký bude svět za 20 let   
11. 8. 2003 Česká digitální média VIII.
Veřejnoprávní multiplex a programové sliby
Štěpán  Kotrba
11. 8. 2003 Zemřít v práci Ignacio  Ramonet
11. 8. 2003 Proč právě EKONOMICKÝ růst? Michal  Rusek
8. 8. 2003 Inspirace od České pošty Jiří  Císař
8. 8. 2003 Systémy pro automatickou jízdu automobilů už existují   
8. 8. 2003 Smrt Marie Trintignant: "Elle est belle pour toujours" Josef  Brož
8. 8. 2003 Jak platit za užívání silnic   
8. 8. 2003 Zlikvidují zautomatizované automobily veřejnou dopravu?   
8. 8. 2003 Plot, petice a šikana Martin  Klíma
8. 8. 2003 Jak se v ČR kradou platy - další reakce čtenářů   

Kuba a Fidel Castro RSS 2.0      Historie >
11. 8. 2003 Jak kubánský diktátor hájí svou revoluci Fidel Castro Ruz
22. 7. 2003 Vzniknou někdy Spojené státy karibské? Štěpán  Kotrba
18. 7. 2003 Špidlova úspěšná cesta do USA a co o ní daňoví poplatníci nevědí Zdeněk  Jemelík
15. 7. 2003 Militarizace Evropské unie: bezprostřední hrozba míru Costas  Alissandrakis
30. 6. 2003 Achnaton, Henry Ford, Ernesto „Che“ Guevara - traja revolucionári Peter  Greguš
27. 6. 2003 Kuba - syndrom obleženého ostrova Gianni  Minà
19. 6. 2003 S Německem nebo s Amerikou? Štěpán  Kotrba
13. 6. 2003 Kubánská katolická církev není opozicí Frank  Martin
9. 6. 2003 Absurdní spravedlnost v USA: "Vdova" dostane výtěžek z dražby Štěpán  Kotrba
28. 5. 2003 Čerstvý vietor v argentínskej politike   
16. 5. 2003 Návrat ideológií Jean-Paul  Fitoussy
7. 5. 2003 Globalizace není nová Immanuel  Wallerstein
23. 4. 2003 Padne po Bagdádu také Havana? Zdeněk  Jemelík
20. 3. 2003 Protiamerické a protiválečné protesty koordinuje "neviditelná světová organizace"   
19. 3. 2003 List z Kuby II.: do Mexika na palube „vrtuláka“ Cuban Airlines Juraj  Uvíra