Oficielní návštěva USA českého premiéra Vladimíra Špidly, doprovázeného ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou a početnou skupinou podnikatelů je jistě jedním ze světlých bodů polistopadové historie české diplomacie. Přijetím u presidenta George W.Bushe se dostalo českým vrcholným představitelům nejvyššího ocenění za sice víceméně symbolickou, ale přece jen loajalitu v konfliktu mezi USA a částí Evropy v době irácké krize. Skutečnost, že si velmi pravicově a křesťansky orientovaný president Bush potřásl pravicí s levicovým a patrně ateistickým politikem, zatímco na setkání s pravicovým presidentem Klausem v době jeho nedávné návštěvy USA nezbylo v Bushově programu ani pět minut, má z vnitropolitického hlediska kouzlo nechtěného, či možná naopak pečlivě promyšleného, zlomyslně chtěného vzkazu do Prahy. Můžeme mít různé názory na zásah v Iráku a na naši účasti na něm, zůstává však skutečností, že válka skončila a přichází období rekonstrukce země, která je velkou obchodní příležitostí. Je samozřejmě v pořádku, že česká vláda se snaží poměrně malou investici v podobě naší přímé účasti na vojenském zásahu zúročit získáním přístupu k pořádnému kusu koláče. A je milé, že U.S.A, na jejichž vůli záleží, kdo se bude podílet, se k našim nárokům tváří vstřícně.

Podle zpráv, které proskočily z jihoamerického tisku, patří však do programu cesty naší delegace ještě další poslání, o kterém naše sdělovací prostředky buď nevědí, nebo nechtějí vědět. Premiér Špidla i ministr zahraničí Svoboda se mají v sobotu v Miami setkat s představiteli snad všech existujících organizací kubánských emigrantů, jimž takto vyjádří podporu v jejich odporu proti režimu Fidela Castra. Pokud by to byla pravda, byl by to další krok proticastrovské politiky polistopadových vlád, k nimž patří např. opakované iniciování deklarace o porušování občanských práv na Kubě v Organizaci spojených národů, neoficiální styky Václava Havla s vůdcem křesťanskodemokraticky orientovaného disentu, panem Oswaldo Payá Sardinasem, neslavná mise pánů Pilipa a Bubeníka, soustavné styky mezi naší diplomatickou misí na Kubě a disentem, hlučná mediální kampaň kvůli popravě únosců lodi, protesty proti uvěznění snad všech ze stovky kubánských disidentů, a jiné proticastrovské projevy.

Předlistopadové Československo mělo své pevné místo v dělbě práce mezi zeměmi "tábora míru a socialismu" při vykonávání podvratné politiky podpory režimů a hnutí, nepřátelských U.S.A. a jejich spojencům. Škála prostředků byla široká- od ušlechtilé podpory humanitárních programů a vzdělávání inteligence rozvojových zemí až k nestydaté podpoře zločineckých organizací.

Ty ošklivé prvky předlistopadové zahraniční politiky tehdejší vládci skrývali před národem stejně pečlivě, jako pánové Špidla a Svoboda svůj sobotní výlet za peníze daňových poplatníků do Miami.

Některé kroky polistopadové zahraniční politiky působí dojmem, že úlohu dobře vycvičených lokajů vedoucí mocnosti seskupení vykonáváme poslušně dále, jen jsme změnili pána a cíl. Ale nemusí tomu tak být: je docela dobře možné, že převážně neoficielní akty podpory kubánské emigrace a domácího disentu jsou výsledkem uvážlivého kalkulu nějaké podnikatelské lobby, která sází na blížící se fyzický konec Fidela Castra a s ním související změnu režimu na Kubě a vytváří si jednáním s domnělými budoucími vládci země příznivé podmínky pro uplatnění při předpokládané následné rekonstrukci země.

Přístup české zahraniční politiky i médií však možná spočívá na souboru omylů. Především zde hodnotíme poměry na Kubě a specielně Castrův režim středoevropskýma očima. Věřím s Georgem Sorosem, že neexistuje jediný universálně platný správný režim správy veřejných věcí. Nemohu proto sdílet víru českých politiků, diplomatů a tisku, že Kubánci budou automaticky zářit štěstím, vnutíme-li jim po smrti Fidela Castra vymoženosti našeho Absurdistánu.

Odsuzujeme např. Castra za popravu tří teroristů, kteří unesli loď s desítkami bezbranných cestujících. Zapomínáme ale na to, že ještě nedávno jsme u nás vykonávali trest smrti rovněž, a zejména, že je dosud běžný snad ve všech zemích karibské oblasti, přičemž se hojně používá především v sousedních U.S.A., tam navíc "vylepšený" krutým mnohaletým čekáním na smrt v cele smrti.

Znepokojují nás osudy stovky disidentů (skutečně jich tam více nemají?), odsouzených k vysokým trestům kvůli spolupráci s U.S.A. a miamským exilem, ale neuvědomujeme si, že Kuba je frontová země, žijící ve stavu nevyhlášené války o přežití. Válečná justice bývá všude rychlá a krutá a neláme si hlavu s omyly.

Samozřejmě, trest smrti je barbarství a zavírání disidentů je nejen porušením abstraktních lidských práv, ale především protismyslným odmítnutím dialogu s opozicí, z kterého by režim mohl vytěžit podněty k jednání ve svůj prospěch. Ale v dané oblasti demokracie středoevropského typu nikdy neexistovaly a neexistují a Castro vystřídal režim, který byl daleko horší než ten jeho.

V této souvislosti se pěstuje iluze, že jsme mravně zavázáni podporovat kubánské disidenty a emigrantské skupiny v Miami, protože český disent a emigrace před rokem 1989 přežily jen díky štědré podpoře ze strany našich nynějších spojenců. I to je omyl. Český demokratický exil nelze paušálně srovnávat s miamským exilem, v němž rozhodující silou jsou rodiny bývalých exponentů Batistova diktátorského režimu a bohužel také různé skupiny, žijící z obchodu s nelegálními komoditami, s nimiž není zdrávo sedět u jednoho stolu.

Není ostatně vůbec jisté, že je věcně správná představa české diplomacie, že naši současní chráněnci se po smrti Fidela Castra s pomocí Američanů automaticky stanou novými vládci Kuby, a že se nám tedy jejich nynější podpora zúročí v podobě výhodných podmínek pro obchodování na Kubě. Celý hispánský svět je ve větší nebo menší míře přímo geneticky "anti-yankee".

Vedle strachu z tajné policie, jižanské lehkomyslnosti věčně tančícího národa, na latinoamerické poměry vysoké úrovně péče o vzdělání a zdraví a v neposlední řadě podivuhodného osobního charismatu drží Fidela Castra u moci skutečnost, že je symbolem národní nezávislosti a hrdého vzdoru proti "yankeeům".

Není vůbec jisté, že Kubánci po smrti Fidela Castra hromadně a s radostí uvítají vracející se proamerické emigranty a předají jim dobrovolně klíče od městských bran. Lze ovšem počítat s tím, že kubánský režim po Castrovi projde změnami, ale nelze vyloučit, že moc si podrží nějaké reformní křídlo současného establishmentu, které se popř. dohodne s demokratickým disentem. Sázka české zahraniční politiky na Miami pak může být velmi špatnou investicí do nepřiměřeně vysoké hazardní hry.