Rozumím autorovi sloupku "Elitní fotografové?" v jeho etickém apelu, avšak vývoj umění po druhé světové válce je doprovázen pomyslným sporem o "možné a nutné" v umění - tedy o to, co může a nebo co má být předmětem uměleckého reflexe, a co nikoliv. To jsme již u věčné otázky, co je to umění a u problematiky funkce umění. Přičemž autor textu nepřímo naznačuje řadu dalších souvisejících závažných otázek, jako je třeba role a postavení umělce ve společnosti.

Je zřejmé, že "spor" o funkci umění (který nikdy nemohl být s ohledem na požadavek tvůrčí svobody vyřešen) pomalu končí (jako "umění" je přijímáno vše), čímž ovšem "výtvarné umění" ve svém tradičním "poslání" (zobrazovat niterné prožitky) ztrácí svůj význam. Tvůrčí svoboda, bezpodmínečná pro tvorbu, se často stává už jen obezličkou "neodpovědných", kteří nemají vztah ani k tématu, k tvorbě a nakonec ani sami k sobě.

Tvůrčí svoboda je nicméně každým umělcem interpretována jinak a jiným způsobem. Volba mezi "možným a nutným" je proto vždy jen individuální volba toho kterého umělce, věcí jeho odpovědnosti. Avšak kdo je dnes ten, který má právo užívat označení umělec? Co dělá umělce umělcem, co jej odlišuje od ostatních? Diplom ze školy, ona míra odpovědnosti za volbu tématu, za to co "mohu" a nebo lákavá příslušnost k elitě, ve své možnosti výhodné presentace? Chtít v takových případech anonymitu, je něco zhola nemožného.

Otázka elit je problém jelit, jak říkává jeden můj přítel. Elitářství nemá na vznik tvorby žádný význam, příslušnost k pomyslné elitě, tedy toho, KDO, CO a KDE representuje, není otázkou deklarování prestiže, ale budováním "obchodní" značky. Kdo patří k elitě, je JAKO ceněn, ne proto že je dobrým umělcem, ale protože je příslušníkem těch, kteří jak píše Jan Čulík -- "spolu mluví". Ti, kteří "SPOLU MLUVÍ" se -- řečeno v nadsázce -- dohodli na tom, že jsou elita, že jsou umělci a že tvoří umění. Ti, kteří "S NIMI MLUVÍ", je v tom deklarují, ti, kteří "S NIMI NEMLUVÍ", jsou "bezvýznamní".

Jan Čulík výstižně píše, že existuje mnoho stejně dobrých fotografií z loňských povodní, než jaké vystavili "elitní" fotografové na své výstavě, ale nikdy je neuvidíme. Jistě, ti lidé, kteří je pořídili, spolu "nemluví". Nevytvářejí žádné promotion, nefotí pro žádné deníky a nebo nevystavují v tzv. prestižních galeriích. Přesto a možná právě proto, jsou často jejich práce umělecky minimálně stejně dobré a možná i lepší.

Téma smrti ve výtvarném umění je odvěké a věnovalo se mu řada vynikajících autorů - H. Bosh, F. Goya, E. Nolde, E. Munch. Z našich autorů J. Váchal, ale i M. Medek a třeba A. Šimotová. Současnému umění vytýkám především nedostatek osobní účasti. Být na místě, kde někdo umírá a stisknout spoušť, to je rozhodně málo. Vytýkám mu též sdělení, co si jako autor o smrti myslím, čím pro mne je. "Popisovat" smrt v umění je stejně banální, jako popisovat lásku, obé je z hlediska tradičního pojetí tvůrčí imaginace nepopsatelné.

Umělec, vycházející ze svých niterných prožitků, nepotřebuje oslyšet fenomény dnešní doby jako jsou média, reklama apod., neboť si vystačí s bohatostí vlastní imaginace. Vezměme si například sugestivní abstraktní malby Mikoláše Medka, v nichž je mystérium smrti obsaženo jaksi přirozeně, nicméně tak intenzivně, až to zamrazí. Takto umělecky zprostředkované tajemství smrti se nás bytostně týká, zatímco naturalistická smrt v televizi či ve fotografii nás odlidšťuje a zbavuje pokory...

Více krve, více detailních pohledů do tváře nehybné mrtvoly otupuje účast, smrt se nestává naší součástí, ale něčím, co je ve zbytcích tkání jaksi mimo nás. Smrt se stala spotřebním artiklem stejně tak, jako jiné zboží a poukazovaní na tuto skutečnost se již stalo klišé. Intelekt autora, jež je obsažen v nápadu, či zamýšleném konceptu nestačí, pokud zřetelně chybí lidská účast. Umění potřebovalo vždy více lidství, které ovšem stejně jako tvorba s intelektem souvisí jen velmi málo, a nebo téměř vůbec ne.

Jestliže Jan Čulík přemýšlí o tom, zda bylo správné fotografii umírajícího slona Kádira publikovat, pak já přemýšlím o tom, zda bylo správné dát vůbec tomuto snímku nějakou cenu. To, že ji nakonec získal v soutěži Czech Press Photo mě v zamindrákovaném českém prostředí nepřekvapuje (umírající slon se jen tak nevidí), avšak dát mu cenu snad za to, že překročil fatální hranici každodennosti ve svém surovém vyjádření ponížení ve chvílích smrti, je z etického hlediska samozřejmě výsměchem trpícímu zvířeti (snímek mezitím zbulvárněl) a navíc samo "umělecké hledisko" je sporné.

Kvalita umění, ale i dokumentární fotografie, je, dle mého soudu, vždy výsledkem poměru toho, co se mi jako umělci či fotografu v motivu samo nabízí a toho, co musím pro něj udělat a jaké musím vynaložit úsilí. V případě fotografování umírajícího Kádira musel mít autor na nohách jen holinky, fotografovaný objekt byl přivázán a navíc ještě spoután vodou. Byl bezmocný. Fotograf musel mít jen pouze dobře založený film, "hroší kůži" a nesměl být slepý. Stačilo pouze neuklouznout a stisknout spoušť. Podobný hyenismus nelze ocenit, ale ani umělecky ospravedlnit. Nejlepší snímky jsou ty, které "nejdou" udělat, říká - myslím - fotograf Karel Cudlín.