Antiamerikanismus je založen na pozoruhodné myšlence, že něco, co je spojováno s USA, něco, co je jádrem amerického života, je hluboce nesprávné a ohrožuje to ostatní svět, míní autor. Mnoho tvůrců a šiřitelů antiamerikanismu nikdy nenavštívilo Spojené státy, ani neprojevilo zájem o skutečné sociální a politické podmínky, vládnoucí v Americe. Amerika je natolik identifikována s obecným pojmem, že se hovoří o "amerikanizaci". (Nikdo, naproti tomu, nemluví o "venezuelizaci" či o "novozélandizaci".) Amerikanizace je nyní spojována s globalizací, má jen hrozivější tvář.

Antiamerikanismus ovlivňoval názory v předválečném Japonsku, kde elity studovaly německou filozofii i v latinskoamerických a afrických zemích, kde má vliv francouzská filozofie. Je vlivný i v arabském světě -- názory radikálních islámistů na Západ jsou do značné míry odvozeny od různých proudů západní filozofie.

Původní vrstvou antiamerikanismu, kterou nalezneme ve vědeckém myšlení z poloviny osmnáctého století, je teze o "zdegenerovanosti". Tato teze je prehistorií antiamerikanismu, protože existovala už před založením USA a týkala se celého "nového světa". Argumentovala, že v důsledku podnebných podmínek, zejména vlhkosti, jsou všechny bytosti, žijící v severní a v jižní Americe, podřadnější než Evropané a dochází k jejich degeneraci. "Amerika nevyprodukovala jediného dobrého básníka, jediného génia ani jediné umění či vědu," napsal velký encyklopedista abbé Raynal.

Tuto teorii racionálními protiargumenty zlikvidovali Franklin a Jefferson, ale nemohli vyvrátit tvrzení, že kvalita života a politický systém v Americe je podřadný. To bylo jádrem druhé vlny antiamerikanismu, která přišla s romantickými mysliteli začátkem devatenáctého století. Tato podřadnost měla být důsledkem intelektuálních pojmů, na jejichž základě vznikly USA.

Toto pojetí podřadnosti USA bylo spojeno s vnímáním francouzské revoluce. Tu viděli konzervativní filozofové jako pokus zreorganizovat ústavu a společnost na základě abstraktních a univerzálních principů přírody a vědy. Podle těchto konzervativců není nic, co bylo (uměle) vytvořeno na základě racionálních principů dostatečně trvanlivé. Joseph de Maistre dokonce argumentoval, že žádný obecný pojem jako "lidstvo" či "člověk", (viz výroky v americké Deklaraci nezávislosti: "Všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni") neexistuje. Tak byla americká politika založena na "chybných principech".

Když se Amerika, založená na racionálních základech, nepoložila, romantikové v Evropě argumentovali, že sice přežila, ale neexistuje tam nic hlubokého. Nic, co bylo produktem osvícenství, nemohlo vytvořit skutečnou kulturu. "To, čemu my říkáme vlast - je v Americe jen pojišťovna majetku," napsal básník Lenau a pokračoval: "Američan nezná nic, neusiluje o nic jiného než o peníze, nemá žádné myšlenky."

I údajnou svobodu v Americe viděli romantikové jen jako iluzi. Americká společnost byla obrazem umrtvující konformnosti. Heinrich Heine psal o "nudných lidech, žijících v Americe v rovnosti". Amerika byla podle něho "obrovským vězením svobody, kde prosazují svou hrubou tyranii masy".

Třetí vlna antiamerikanismu byla důsledkem rasistické teorie, vzniklé uprostřed devatenáctého století. Rasisté argumentovali, že různé lidské rasy i jejich podskupiny tvoří hierarchii co do síly, inteligence i odvahy. Míchání ras nutně muselo vést k vzniku nejnižšího společného jmenovatele. Autorem byl Arthur de Gobineau, otec rasistického myšlení. V důsledku myšlenky rovnosti byly podle něho Spojené státy odsouzeny k zániku, protože dovolovaly míšení ras, a tedy úpadek árijského (anglosaského a nordického) principu. Míšením ras přestane existovat pojem rasy a zavládne všeobecná prostřednost.

Dnes je rasismus odmítán, ale stopy rasismu často, podvědomě, pronikají do teoretizování o Americe. Někteří argumentují, že útlakem afrických a indiánských ras podpořila Amerika neslanost nemastnost a homogenitu. Jiní si stěžují, že Amerika neintegruje černochy dost rychle.

Čtvrtá vlna antiamerikanismu vznikla v době rozsáhlé industrializace koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století. To byla nová forma deformací, totiž gigantismus. Amerika byla považována za zdroj techniky masové výroby a metod a mentality, podporující tento systém. Nietzsche napsal: "Neuvěřitelná rychlost, s jakou Američané pracují -- je to charakteristický zlořád Nového světa -- už začíná zuřivě infikovat starou Evropu a rozšiřuje to celým kontinentem prázdnotu."

Arthur Moeller Van den Bruck pak definoval pojem "amerikanismu" jako "rozhodující krok, kdy člověk přešel od nezávislosti na Zemi k užívání Země -- krok, kdy se všechno na svět stalo jen nástrojem lidského užitku. Je to mentalita nadvlády."

Pátou vrstvu antiamerikanismu, která podle autora dosud silně ovlivňuje současný diskurs o USA -- vytvořil filozof Martin Heidegger. Podle něho byla Amerika místem katastrofy. Napsal v roce 1935: "Z metafyzického hlediska jsou Rusko a Amerika totéž: tatáž nudná technologická frenetičnost a tatáž neomezená organizace průměrného člověka." Amerika a Rusko zlikvidovaly podle Heideggera veškerou hierarchii a veškerý tvůrčí princip na světě. Zosobňovaly démonickou sílu ničivého zla. Bolševismus byl méně nebezpečný, protože, podle Heideggera, "je to jen varianta amerikanismu". S marxismem se dalo diskutovat, protože si byl "vědom historie". Poté, co Amerika vstoupila do války proti Německu, Heidegger napsal, že se anglosaský americký svět rozhodl zničit Evropu...

Heidegger naplnil tento symbol Ameriky mnoha problémy moderní doby, od okamžité globální komunikace přes nezájem o ochranu životního prostředí až k redukci kultury na spotřebitelský produkt. Charakteristickým rysem doby byl pro něho právě konzumerismus. Heidegger citoval německého básníka Rainera Maria Rilkeho:

"Z Ameriky přicházejí pouze napodobeniny věcí. Dům podle amerického chápání, americké jablko či víno nemají nic společného s domem, s ovocem či s hrozny, jak je chápali naši předci."

Amerika byla podle Heideggera útočnou silou, která chce ovládnout ducha Evropy a ochromuje ho.

I když jsou Heideggerovy politické názory dnes odmítány, protože byl stoupencem nacismu, jeho vliv na politické myšlení v Evropě je dodnes obrovský. Ovlivnil zejména evropskou levici, která ho často cituje, aniž by ho jmenovala. Jeho antiamerikanismu se zmocnili především západoevropští komunisté. Antiamerikanismus však přežil rozklad komunismu.

Teď už Evropu neohrožuje Rusko i Amerika, zbývá jen Amerika. Emanuel Todd argumentuje, že by se měla Evropa sblížit s Ruskem a s Japonskem a vytvořit alternativní sílu proti americkému impériu.

Evropané i Američané by měli porozumět historii této vlivné doktríny antiamerikanismu, argumentuje dále autor a poukazuje na to, že bez tohoto porozumění bude racionální diskuse o praktických rozdílech mezi Evropou a Amerikou nemožná.

Antiamerikanismus také ohrožuje myšlenku, že existují společné zájmy Evropy a Ameriky. Ohrožuje celou myšlenku Západu. Nejextremnější forma antiamerikanismu argumentuje, že Evropa a Amerika žádné společné zájmy nemají, protože je Amerika "jiné" a "cizí" místo.

Je pravda, že Evropané vydávají víc na sociální stát než Američané a zrušili trest smrti, ale když slyšíte, jak se o těchto věcech argumentuje, je to, jako kdyby se hovořilo o rozdílných civilizacích. Zpochybňuje se dokonce, že Evropa a Amerika sdílí společné principy demokracie. Argumentuje se, že Amerika nemůže být skutečnou demokracií a americký kapitalismus zpochybnil myšlenku rovnosti. Vzhledem k tomu, že se v Americe účastní voleb jen málo lidí, Ameriku to diskvalifikuje a už není součástí demokratických států.

Jistěže je kritika mnoha rysů "modernost", které zplodila Amerika, oprávněná, píše dále autor. Avšak modernost by neměla být spojována s jediným místem. Antiamerikanismus je nepořádný, líný způsob, jak se zabývat těmito závažnými otázkami.

Skutečný dialog může vzniknout pouze tehdy, zbaví-li se Evropané antiamerikanismu -- někteří odvážní evropští intelektuálové už ten proces zahájili. Avšak Američané nesmějí využívat antiamerikanismu jako výmluvy k tomu, aby ignorovali veškerou kritiku své země.