Izraelská vláda navrhla tento zákon, platící pro populaci Palestinců. Právě proto, že Izrael je "zákonným státem", nedostačuje řád, který zavedl dřívější ministr vnitra Eli Yishai dne 12. 5. 2002, kdy pouhým příkazem zabránil sloučení rodin - prakticky bez zákona - v případě, že jeden z manželů byl Palestinec nebo Palestinka. Jejich žádosti nechal ležet nevyřešené v jeho ministerstvu, a to i tehdy, když manželé po léta žili společně a měli děti. Zákon nepřipouští žádnou nejasnost. Při odvolání u Nejvyššího soudu proti příkazům ministra vnitra je stání odkládáno a komplikováno, tento soud v samé podstatě není liberální v záležitostech Západního břehu a Gazy, proto také nemůže zrušit zákon tak, jako nařízení ministra vnitra. Zvláště, když izraelský Nejvyšší soud čelí celkovému útoku náboženské pravice jak v Parlamentě, tak na úrovni veřejného mínění s výmluvou vměšování, značně přeháněného, do procesu legislativy.

Nový zákon povoluje tři vyjímky:

1. Ministr vnitra má právo, podle okolností, dát povolení k dočasnému pobytu v Izraeli některému z obyvatel těchto oblastí z důvodu práce, léčení anebo za jiným účelem na ohraničenou dobu ne delší jak 3 měsice.
2. Ministr vnitra má právo udělit občanství anebo trvalý pobyt v případě jeho přesvědčení, že dotyčný se ztotožňuje s cíli Izraele, nebo jeden z jeho synů vykonal opravdový čin pro jeho větší bezpečnost, hospodářství anebo pro jiné důležité cíle státu.
3. Udělení občanství anebo trvalého pobytu v případě, že by to mělo velkou zvláštní důležitost pro stát.

Sloučení rodin zdaleka nebylo příznivé před vyhlášením zákona, pokud se týká palestinských rodin uvnitř Izraele. Mnoho palestinských žen a mnoho palestinských mužů žijí v rodině, aniž by získali občanský průkaz nebo trvalý pobyt, a tak ani jejich děti nejsou zapsány v matrice. Proces sloučení rodiny a získání povolení k pobytu trvá obvykle 5--6 let a někdy není získáno nikdy.

Tento běžný postup má zabránit vzrůstu (pozn. red. - formálního) počtu Palestinců v Izraeli. Tato záležitost je demografická a důvodem je existence židovského státu, nikoli bezpečnost, přestože návrh zákona byl ospravedlněn bezpečností státu. Vymlouvání se na ni je opřeno o jeden jediný případ, útok na restauraci "Matha" v Haifě, dne 3. 3. 2003, který provedl mladík ze Západního břehu, vlastnící izraelský průkaz z důvodu izraelské matky.

Rasisté se ve svém postupu opírají na proklamování národa, rasistické ospravedlnění je známé v mnoha relativně rozvinutých zemích, posuzovaných podle jejich okolí, a které jsou vystaveny početné imigraci. Podle jejich názoru Arabové chtějí žít v Izraeli bez jakékoli loajality či angažovanosti, jen z důvodu ekonomických, nebo že chtějí získat služby, které nemají - jako například lékařskou péči a jiné. Ve skutečnosti to nemá nic společného s palestinským způsobem chování, je to druh emigrace z chudých zemí nebo oblastí do zemí bohatších. Většinou k velmi početnému odchodu docházelo ze zemí, které jsou anebo byly dříve koloniemi a odchod směřoval do kolonialistických zemí.

Není to vůbec nic nového. Nové je vydání zákona, který zcela zakazuje lidský pohyb, i když se jedná o manželský stav a vznik nové rodiny, a které omezuje svobodu vybírání životních partnerů jen na ty, kterým stát povoluje výjimku.

Pochopitelně Izrael nemůže udržet imperialistickým způsobem okupovaná území, ponechávat je na pokraji chudoby a přitom zakazovat přesun lidí z tohoto prostředí do bohatšího s použitím rasistických výmluv. Nepotřebujeme připomínat dějinnou souvislost, rodinné vztahy a příbuznost mezi arabskými občany uvnitř Izraele a těmi, co pobývají na Západním břehu a v pásmu Gazy, palestinské uprchlíky v Sýrii a v Libanonu, tato spojení byla přetrhána linií příměří z roku 1949.

Horečnatá legislativní činnost v izraelském Parlamentě v poslední době ukazuje na snahu, kterou nezastaví ani formální pohnutky zachování pověstné demokracie, s cílem utvrzení židovského státu, že podle zákona jsou židé většinou. Izraelská diplomacie usiluje o uznání židovského státu, žádá o ně jak Spojené státy, tak Palestince a chce dohodami dosáhnout mezinárodní legálnosti. To je námětem důležité diskuse a zápasu, protože se to dotýká práva uprchlíků na návrat, týká se to arabských občanů ve státě (poznámka překl.: 20% obyvatel Izraele) a také vztahu státu a náboženství. Právě nyní probíhá naléhavý pokus dát těmto politikám nejdříve zákonný význam a obsah uvnitř židovského státu a až pak řešit existenci státu židovského národa. Navíc k tomu všemu probíhá vážný pokus o přípravu ústavy hebrejského státu, a to zrovna době, kdy pravice ovládá Knesset a Radu pro ústavu a zákon. Proces probíhá urychleně, Rada vede závod s časem.

Nejšpatnějším na tom je to, že izraelská sekularizační a demokratická síla vytrvale a silně prosazuje žádost o ústavu, protože přivykla tomuto heslu - zapomínaje, že pravice tuto výzvu s velkým nadšením a vrcholnou spokojenosti přijme, a to právě v tom nejhorším možném čase.