Kdyby ten muž pronesl tutéž větu za časů mého praděda, byl by stižen věčnou hanbou a poslán do zapomnění za trest. Vždyť minulost jim bývala vzorem, byla přítomna při všem, co konali, neboť žili se zřením k ní, pamětlivi odkazu a víry svých otců. Jaký my dnes máme odkaz otců? V co věříme?

Minulost je dnes zdrojem úsměšků, úšklebků, pohrdání. Spisy z dávných dob nejsou čteny, jsou prý příliš složité a dnes už prý stejně nemají co sdělit, posvátná místa už nejsou nedotknutelná, neboť posvátnost je jen pověra, minulost se drolí v prach, který rozfoukává vítr.

Lidé myslí přítomností a hledí přitom k tomu, co teprve nastane, k tomu, co je nejnejistější. Naši předkové tesali do kamene, aby nám o sobě zanechali zprávu, aby ani po smrti nepodlehli zapomnění, aby je přemohli silou slov -- bláhová touha lidí, jen aby se o nich vědělo, řekne kdosi, a naprosto nechápe podstatu hrozby zapomnění, hrozbu pohlcení nicotou, hrozbu ztráty svého lidství. My se své paměti vzdáváme už za živa a dobrovolně.

Lidé už paměť nechtějí, protože je upomíná, protože jim připomíná, co si nepřejí slyšet, protože je stále nutí myslet. Je-li odstraněna paměť, jsme odříznuti od jedné z největších opor svobodného myšlení, možnosti porovnávat to, co bylo, s tím, co jest, možnosti hájit pravdu a usvědčovat z nepravosti, práva být svobodnými lidmi.

Dnešní doba však po člověku nechce, aby myslel, nýbrž žádá, aby konal, co nejrychleji, bez přemýšlení, automaticky. Jsme vplétáni v kolo, které sami roztáčíme, a stáváme se vězni.

Z tvůrců se stali obsluhovači a ovladači. Myšlení překáží. Minulost překáží. Paměť překáží.

Pozvolna nám byl ukrajován volný čas, až nezbyl téměř žádný; celý život se zaplnil činnostmi, které nás svazují do své sítě, podvazují naši mysl, uvazují naše smysly ke smyšleným obrazům. Minulost je pasé, co bylo, zamlžuje se a rozplývá, události, které nastaly, jsou polozapomenuty a jejich souvislosti se tříští jako led.

Kdo se je pokouší osvětlit a zpřítomnit, není vítán, jeho činnost není žádoucí. Probouzí paměť, a je mu za to spíláno, protože ruší zahnívající klid a zapomnění, které vše stravuje, protože vyčnívá čistotou své řeči a vadí jistotou své pravdy. Zapomnění je nástrojem našeho zotročení.

Před pár lety se před námi otevřel další, umělý a neskutečný svět, který se jeví být světem skutečným, ale přesto je jen zdáním, obrazem a vypodobněním. A zůstane jím navždy, neboť to, co bylo vytvořeno jen jako nápodoba, byť by byla jakkoliv dokonalá, se nemůže vyrovnat tomu, co bylo stvořeno jako skutečné a pravé, byť by to bylo plné trhlin a děr.

Avšak hranice se stírá a rozlišení splývá a my dlíme zde i tam, avšak tam může být brzy zde a zde může být brzy tam, protože prostor zapomnění, který jsme vytvořili, se rozšiřuje a roste a zachvacuje krajiny paměti a přetváří je v poušť; svou jednoduchostí a bezrozporností udolává složitost a nevysvětlitelnost, svou rychlostí doráží na zdrženlivost, dravostí dotírá na zranitelnost.

Tento svět zapomnění je posledním vývojovým obdobím naší civilisace, která už neměla kam expandovat, a tak si vytvořila umělý prostor, v němž by byla další expanse možná. V krajině zapomnění jsou všechna místa odsvěcena a lze vstoupit kamkoliv, neboť paměť, která by nás před takovými kroky varovala a odrazovala od nich, je ztracena. A tak i samo slovo posvátnost už pozbylo významu -- nyní už není rozdílu, nyní už je jen všednost, nyní všecko splývá. Nic nezůstává skryto ani zakryto, protože pokora zhynula spolu s pamětí.

Před čím jsme ještě schopni se kořit, před čím pociťovat bázeň, čemu projevovat úctu? Paměť by nám to mohla povědět, protože tak pravila vždy, paměť, pro niž nové neznamená vždy to lepší, pro kterou minulé a dávné nezůstává opomenuto. Paměť obtěžuje otázkami a znepříjemňuje pohodlí; jednoduché činí složitějším, zploštěnému dává tvar, rozostřenému přesnou podobu.

Paměť může být (a bývá) ne zcela přesná, úplná, bez chyb, ale přesto přese všechno má moc odkrývat pravdu, neboť přináší zodpovědnost, a tak nutí lidi přiznat své viny. Udržuje řád, protože říká, kdo jej přestoupil. Tam, kde dosud funguje paměť, by musel být ten, kdo se zbaběle vymlouvá, kdo zamlžuje, kdo zastírá a předstírá, zapomenut a opuštěn.

Tam, kde jsou pamětlivi minulých dob, by si čestný muž nikdy nemohl podat ruku s někým, kdo zpupně chválí zlo a ovoce zapomnění, které nabízí, je plné červů. Tam, kde mají na paměti, co bylo, si dovedou vážit svobody svého ducha a bránit se plíživé síle rozplynutí.

Vtiskněme si to, prosím, do paměti, dokud ji ještě máme.