Co by se s tím dalo dělat, taky nevím, ale zkusme uvažovat o analogii v individuální rovině. To, co jste popsal a myslí si drtivá menšina, je v podstatě otázka předkonvenčního vývojového stupně charakteru, kdy se jedinec chová slušně jen tehdy, když se někdo dívá.

Slušně znamená držet se pravidel, která obvykle vedou k osobnímu i skupinovému zisku a výhodě už ve střednědobé perspektivě. To ovšem předpokládá umět se (selektivně) vzdát okamžitého osobního zisku, protože ten bývá už střednědobě velmi draze zaplacen. Myslet alespoň jeden tah dopředu a ne jenom reagovat na okamžitou situaci na šachovnici.

Jedinec v předkonvenčním stadiu vývoje charakteru sleduje především okamžitý osobní zisk a neumí myslet "za roh", nedokáže si ještě dát do souvislosti, co za to musí později zaplatit, uniká mu souvislost osobního a skupinového prospěchu.

Minimální množinu pravidel, která vedou k prozíravějšímu jednání ještě nezvnitřnil, neinternalizoval (jak píšete).

Takový stav je normální u dětí, protože odpovídá stupni jejich emocionálního a rozumového rozvoje. U dospělých jedinců jde buď o opoždění, zastavení, anebo o deformaci vývoje charakteru.

V civilizovaných a rozvinutých zemích bývá většinou lidí dosaženo konvenčního stupně, kdy už ke zvnitřnění pravidel prozíravějšího chování došlo a člověk se chová slušně i tehdy, když se nikdo nedívá.

Uvědomil si, že mezi jeho osobním zájmem a zájmem společnosti je úzká souvislost, kterou je výhodné respektovat (i na úkor okamžitého osobního zisku:-))) To je ale podmínka nutná pro fungování pravidel a předpisů a v důsledku i (už střednědobou) prosperitu společnosti.

Jednoduše řečeno, nemá-li jedinec či společnost žít jen ze dne na den, má-li (už střednědobě) směřovat odněkud někam, je nezbytné, aby většinový charakter dosahoval alespoň konvenčního stupně.

Je přece zřejmé, že k vítězství v partii dokáže směřovat spíše ten, kdo myslí tah dopředu, než ten, kdo se jen umí rozhlížet, co by se okamžitě kde dalo sebrat:-)))

Většinově dosažitelné charakterové stadium závisí v podstatě na dvou faktorech:

1. Vrozené vlohy k abstraktnímu myšlení - zobecňování, konkretizace, manipulace s abstraktními pojmy.

2. Sociální vlivy, většinové stadium charakteru skupiny, způsob vzdělávání, rozvoj vloh k abstrakci.

Například charakterová stadia nelze při vývoji přeskakovat, takže většinové stadium skupiny je téměř limitující, vlohy k abstrakci mohou při výchově v pragmatické skupině zůstat ležet ladem, technologie myšlení může být "zvrácena" od přirozeného hledání neznámých závěrů (padni komu padni:-))) ze známých faktů ke hledání argumentů pro předem dané závěry (předsudečné, demagogické pseudomyšlení, typické pro předkonvenční stádia charakteru). S nízkou úrovní vlohy k abstrakci se ale asi těžko dá něco dělat, i když do jisté míry může být sociálními vlivy kompenzována.

Těžko říct, co vedlo k většinovosti předkonvenčního (ale možná jen k nestabilitě konvenčního) charakteru v české společnosti. Naznačil jste cosi o posledních šedesáti letech historie a máte asi na mysli sociální vlivy. Možná, že jistou roli hraje i dlouhodobé decimování intelektuální elity společnosti, což by mohlo mít i vliv genetický (abstrakce?). Ale to je velmi sporná hypotéza.

Zdá se mi, že moderní historie národa by mohla vést k většinové orientaci přežívání ze dne na den a tím i k jisté charakterové deformaci (připomínající retardaci). Například se někdy uvádí, že kapitulace po Mnichovu národu zlomila páteř. A tohle je možná konkrétní důsledek, pochopitelnější vysvětlení, co se vlastně prakticky stalo.

Ať už je to ale jakkoliv, řekl bych, že změnit většinový charakter společnosti je nad síly jednotlivce i malé skupiny. Možná pomalu dojde k nápravě vlivem postupné reformy (ale spíš změně obsahu než jenom formy:-))) vzdělávání, zkušenostmi typu prohrané arbitráže kolem televize Nova (krást v Evropě se těžce nevyplácí, on ten Ředitel asi nebude "šikovnej kluk" :-))), otevřením společnosti Evropě, oslabením pocitu ohrožení a růstem sebedůvěry lidí.

Konkrétní potíž asi bude také tradičně autoritářský způsob výchovy, kdy balík pravidel (slušnosti) je podáván nepochopený, nepřebraný (zrno univerzálně platných hodnot i s plevami přežitého balastu) a nevysvětlený, jako estetický imperativ bez pragmatických souvislostí.

Opačný extrém - z nezájmu plynoucí nevýchova a nemístná tolerance téměř všeho - je snad ještě horší a následky ještě žalostnější. Zde je možná úkol pro intelektuální elitu společnosti.

Vysvětlovat logiku slušnosti a zcela pragmatické, byť "až" střednědobé důsledky nerespektování zájmů společnosti (a neodvratně nepřímé ohrožování vlastních zájmů) na straně jedné, a důsledky nerespektování zájmů jedince (a neodvratně nepřímé ohrožování zájmů společnosti) na straně druhé.

Obávám se, že tak, jak to dělají elity dosud, se to dělat nemá.

Nestačí autoritativně říct (byť to řekl bývalý prezident a byť i měl pravdu:-))) - takto je to špatné a nemravné.

Mnohem důležitější je vysvětlit jasně a konkrétně, proč je to špatné, jaké to má praktické důsledky a proč je to tedy nepřijatelné. Je třeba říct jasně, jak nepřiměřeně vysokou cenu bude třeba zaplatit a že "každá sranda něco stojí" a to dřív nebo později. Myslím, že dobře míněné, pravdivé, ale autoritářské soudy jsou zde spíše kontraproduktivní.

Ale celkem vzato, souhlasím s myšlenkami Vašeho úvodníku, včetně závěru, že řešení problému také nevidím. Možná máme všichni, kteří to cítíme podobně, na mysli řešení jednoduché, rychlé a snadné, nejlépe institucionální. Asi takové neexistuje...