Z pokroku ve zpracování, přenosu i sdílení informací vzniká svět, v němž mají rozhodující faktory úspěchu intelektuální povahu. Důležitější než tuny produktů jsou myšlenky, nápady a know-how. Rodí se znalostní společnost. Člověk, jeho intelektuální potenciál, se stává nositelem ekonomického rozvoje společnosti.

Abychom vytvořili podmínky pro znalostní společnost, bude proto nutno především sledovat rozšíření veřejně přístupné nabídky vzdělání, zejména pak využití informačních technologií ve vzdělávání. Současně s tím je nutno podporovat zavádění informačních technologií do běžného života občanů, veřejné správy, zdravotnictví a sociálních služeb. Důsledné uplatnění ochrany osobních dat občanů v informačních systémech musí zabránit jejich zneužití. Provázání informačních systémů veřejné správy přes sdílené bezpečné referenční rozhraní a využívání společných základních registrů umožní, aby data jednou poskytnutá veřejné správě nebyla jiným úřadem znovu na občanovi vyžadována a zároveň byla zajištěna jejich spolehlivá ochrana. V integrovaném systému veřejné správy by (po jeho dobudování) měly platit tři základní zásady:

1. občan by měl mít přístup ke všem evidencím, které o něm veřejná správa vede.
2. občan by měl mít právo využívat veškeré veřejné informace, pořízené i za jeho peníze státem - bez dalšího zpoplatňování, nebo jen za provozní náklady jejich zpřístupnění, neb si je už jednou - prostřednictvím daní zaplatil. Občan je spolumajitel institucí státu, ne naopak. Moc pochází z lidu, nikoliv lid slouží moci. Občan by měl mít možnost zkontrolovat každý výdaj státu až na úroveň dodacího listu i faktury, s výjimkou informací klasifikovaných jako tajné.
3. občan by měl mít možnost sám (i prostřednictvím Internetu) iniciovat aktualizaci změněných dat (např. změna adresy bydliště), pokud tak státní instituce neučiní sama.

Tyto a další principy se dostaly do Zemanovou vládou přijaté Státní informační politiky i do programového prohlášení současné vlády. Jejich uvádění do praxe menšinovou vládou Zemana i koaliční vládou Špidly však provázela a provází řada problematických činů. Bohužel. Místy i trestných.

Uveďme pouze tři z nich:

1. Zákon o elektronickém podpisu, tak halasně svého času propagovaný, komunikaci občanů se státní správou spíše zkomplikoval než podpořil. Upozornění na polovičatost a neprofesionalitu řešení bylo premiéry i dalšími kooperujícími ministry ignorováno. Zvítězil populismus nad odborností. Hlavně, že jsme byli objeviteli trakaře - první v Evropě.
2. Miliardy určené na Státní informační politiku ve vzdělávání nebyly využity (jak např. ukázaly interní informace před časem a dnes ukazuje i nedávné šetření NKÚ) tím nejefektivnějším způsobem a projekt "Internet do škol" je školskou veřejností přijímán spíše - mírně řečeno - s rozpaky než s nadšením. Chyba není ani tak v projektu integrovaného komplexního řešení se zachováním vlivu státu na rozvoj jeho klíčových prvků, jako v naprosté neschopnosti tento projekt a jeho dosahy vysvětlit školské i informatické veřejnosti a nadchnout ji pro jeho realizaci. Vysvětlit, že dovezené počítače do škol není nutno plnit komerčními CD-ROMy, ale vytvořit interaktivní portál, zahrnující summu středoškolských znalostí na internetu - přístupnou všem a zdarma. Otrávený a uhoněný ministr, neschopný bojovat s úřednickou mafií na svém ministerstvu, nedokázal mnohdy ani pochopit obsah varování, která mu byla se vší naléhavostí sdělována. Odešel uštván, a s ním i koncepce, ze které zbyly po jeho odchodu trosky. Snaha současné ministryně napravit ty nejhorší chyby je sisyfovská a všichni kolem ní už ztrácejí víru. Ona ještě ne. Ale otrávený a frustrovaný učitel, nepřístupný už jakékoliv další - koncepční či nekoncepční - změně a tímpádem ani vlastní rekvalifikaci, nemůže - logicky - nadchnout už ani své kolegy, ani žádné vnímavé dítě... Irtenet do škol je pravděpodobně už "klinicky" mrtev, a zbyl po něm pouze iniciativně vzniklý komerční Indoš, ze kterého si dělají firmy dojnou krávu, dojící rodiče žáků. Třeba zaškolou.cz. Naděje na resuscitaci by musela být provázena entuziasmem kantorů informatiků, namísto ministerské byrokracie. Musela by využít potenciálu odborníků, vysokých škol a akademické obce, namísto kšeftů pro privátní firmy. Musela by mít šarm a esprit. Musela by - znovu - nadchnout.
3. Kompetence a s tím spojená reálná odpovědnost nově vzniklého ministerstva za chod státní informatiky zůstala na půli cesty. Mlynářovské "hraní si na ministra" přispělo pouze ke zhoufování okruhu jeho přátel v klíčových pozicích ministerstva. Řídit informatiku znamená nejen koupit či prodat Eurotel nebo Telecom, ale především říci co s ním dál v horizontu pěti let a proč. Zdůvodnit nevratné kroky a chápat informatiku nejen resoritsticky, ale jako průřezovou disciplínu, mající integrovat výkon veřejné správy i odborná témata resortů, zkvalitnit a zlevnit státní správu jako "bezpapírovou kancelář pro statisíce úředníků". Šetřit peníze a ne je vyhazovat. Jenže ministr informatiky není informatik, ale herec, naučený říkat svou roli. Od odborníků si poradit nedá. Jeho učitelé jsou lobbisté - ředitelé firem, kteří se stávají subdodavateli či dodavateli pro státní správu. Novell, PVT, Telecom, Microsoft, Contactel. Je to stále ještě ministr státu, nebo velvyslanec lobbistického sdružení SPIS?