Vláda ČR právě dokončila plán velké reformy státních financí. Škrty ve výdajích činí 80 mld. Kč, naopak 120 mld. Kč chce vláda získat změnou zákonů, tedy zvýšením daní. Česká veřejnost ještě může na poslední chvíli podobu této reformy ovlivnit, pokud média dají dostatečný prostor k diskusi uznávaným odborníkům a ti dojdou alespoň v určitých oblastech ke konsensu. Bylo by podivné, kdyby demokratická vláda jednala v rozporu s obecně uznávaným veřejným míněním. Odpovědnost za další vývoj tak mají v současné době především média (tvůrci veřejného mínění), politici je nemohou ignorovat. Následující text se snaží vytáhnout z nepřehledného chaosu ty aspekty, které jsou klíčové a na které se někdy zapomíná. Přejme naší vládě (lhostejno zda pravicové či levicové), aby reformu nastavila maximálně efektivně. Velmi dnes chybí renomované hlasy ekonomů a sociologů, kteří by kompetentně radili naší vládě.

ČAS

• Čas člověka může být zábavou nebo prací.
• Práce (vytváří hodnoty či užitek) je neplacená, placená nedostatečně, adekvátně, nebo je přeplácená. Příkladem nedoceněné práce je výchova dětí, ZDE.
• Je dobré zkoumat, jak ve společnosti vzniká cenová hladina jednotlivých profesí (srovnej: zemědělec, učitel, řidič autobusu, bankovní úředník).
• Cenová hladina záleží na zvyku, na společenském konsensu, na "agresivitě" jednotlivých skupin a na pozornosti a zájmu médií.
• Každá skupina se snaží mít maximální výhody a tyto své zájmy se snaží přes média prosadit čili "vykomunikovat".
• Média (novináři) nejsou ideálně nad věcí, prosazují své názory a zájmy stejně jako každá jiná skupina obyvatel.

ČLOVĚK

• Mezi lidmi existují propastné rozdíly v poctivosti, pracovitosti, schopnosti empatie nebo třeba sociální inteligenci.
• Mezi lidmi existují propastné rozdíly v rodinném zázemí, pracovním prostředí, zdravotním stavu, pesimistickém či optimistickém pohledu na svět -- to vše utváří velice rozdílnou psychiku a možnosti (schopnosti) každého člověka.
• Moderní doba a média kladou těsně vedle sebe zcela rozdílné druhy existence, vědomí této rozdílnosti je pro "níže postavené" často frustrující a demotivující.
• Každý člověk se může vyvíjet, ale každý má určitou mez, kterou již nezvládne. Nastaví-li společnost nároky na vyšší hladinu, než je vhodné, problémy nemizí, ale naopak se množí.

STÁT

• Ideální stát je tvořen ideálními občany, viz ZDE.
• Reálný stát vytváří přehlednou kontrolní, ochranou a bezpečnostní síť.
• Úroveň a funkčnost této sítě přímo definuje vyspělost společenského systému.
• Nástrojem asociálních jedinců je lež a přetvářka.
• Úkolem inteligence a společenských elit je tyto lži a přetvářku demaskovat.
• Pokles kultury a morálky umožňuje nekontrolovatelný růst klientelismu (mafie) a korupce.

STÁT A PENÍZE

• ČR má nepřehledný a komplikovaný daňový systém. Jen málokdo se v něm vyzná a přitom jde o to nejcennější, jde o hodnotu času a práce, o peníze. Je špatné, že se tak málo snažíme tento komplikovaný systém zjednodušit.
• Je velká chyba, že zaměstnanci "nevidí" celou svoji mzdu. Ten, kdo bere měsíčně např. 12500 Kč "čistého" (tedy má 15000 Kč hrubého) stojí svého zaměstnavatele 20250 Kč.
• Tato "čistá mzda" je tedy poprvé přímo zdaněna (peníze do státního rozpočtu), jsou z ní odvedeny peníze do veřejného zdravotního pojištění a na sociální pojištění. Tuto část hodnoty své práce (již jednou zdaněnou) však zaměstnanec nemůže přímo směnit za potřebné zboží, protože každé zboží musí obsahovat ve své ceně další daně: známou daň z přidané hodnoty -- DPH nebo také ještě spotřební daň. Pracuje-li výše uvedený zaměstnanec celý měsíc a nakoupí-li určité zboží, dostane za svých 12500 Kč zboží v hodnotě okolo 10200 Kč někdy i mnohem nižší. V případě některých druhů zboží (tabák, alkohol, benzín) dostane výše uvedený zaměstnanec zboží v hodnotě okolo 5000-6000 Kč, což je pouze okolo 25 % ceny jeho práce. Vše ostatní jsou daně a pojištění.
• Každý občan by se měl více zajímat o to, jak se s těmito "jeho" penězi hospodaří. Politici a média by měli občanům stávající systém a výši odvodů ze mzdy jasně vysvětlit, protože jen tak se lidé začnou o efektivitu svých peněz více zajímat.
• Nedokáží-li politici a média jasně ukázat všem lidem, jak velkou část SVÉ mzdy nechávají státu ve formě daní, nevznikne potřebná kontrola a nehospodárnost se nesníží.
• Jsou to občané, kdo se musí starat o kontrolu svých peněz.
• Je pochopitelné, že "stát" se bude např. zavedení transparentních účtů ZDE bránit, jeho zaměstnancům dnešní stav vyhovuje.

ČLOVĚK A PENÍZE

• Existuje konkrétní hodnota práce každého člověka pro společnost.
• Jednou možností určení hodnoty práce je její tržní cena.
• Stát si asi polovinu ceny práce ponechá a hospodaří s ní sám, investuje však různě efektivně.
• Názory na míru efektivity státních výdajů (ve srovnání s ideálním stavem) se liší, obvykle se udávají čísla v rozmezí 60-85 %. (!)
• Snaha zvyšovat daně je špatné řešení, které prosazují zejména ti, kteří jsou na výši státního rozpočtu (a možnosti z něj čerpat) přímo závislí.
• Srovnáme-li efektivitu, tedy to, jak dobrý hospodář je stát, a jak dobrý hospodář je přímo člověk (tvůrce hodnot), je stát, podléhající mnoha různým systémovým svodům, subjekt velmi plýtvající a principiálně velmi neefektivní.
• V každé společnosti je veden ostrý názorový střet na téma "výše daní".
• Oproti tomu je velkou chybou, že se málo věnujeme EFEKTIVITĚ vynakládání státních financí (např. opravy cest jsou předražené a nekvalitní, investice jdou často mimo veřejnou kontrolu, věčné oddlužovaní soukromých subjektů v řádu desítek miliard se naprosto vymyká jakékoliv společenské dohodě...)
• Vyřešení problému závisí především na kvalitě odpovědné novinářské práce, protože společnost jiné "opravné" mechanizmy než soustředěný tlak médií nevlastní.

ČLOVĚK A ETIKA

• Každý člověk vnímá svět z toho místa, ve kterém žije a pracuje.
• O nastavení důležitých parametrů rozhodují politici.
• Politici jsou vystaveni tlaku médií.
• Většina novinářů pracuje v Praze.
• Průměrný plat novinářů je více než 2 x vyšší než plat učitele nebo 3 x vyšší než plat zemědělce. Příklady typické rodiny, které známe z novin, však uvádějí třeba následující "standard": On -- zaměstnanec firmy, čistý příjem 22000 Kč, Ona, sekretářka, příjem 14000 Kč měsíčně.
• Má-li rodina příjem 16000 Kč nebo 36000 Kč, neznamená to, že druhá rodina má k dispozici 2 krát větší množství peněz. Vezmeme-li v úvahu nezbytné výdaje na nájem, energie, telefon a dopravu atd., zbude první rodině sotva jeden nebo dva tisíce Kč. Bydlí-li druhá rodina v Praze, může mít vyšší nájem. Ale i tak má k dispozici okolo 16000 Kč, tedy má teoreticky až 16 krát vyšší životní standard. Může např. měsíčně odkládat 4000 Kč na letní dovolenou, nebo třeba 7200 Kč na stavební spoření pro každého člena rodiny. Za 5 let pak dostane od státu ještě příspěvek. A ještě stále jí zbývá 4800 Kč...
• Děti se nerodí proto, že rodina, kde žena je na mateřské a pracuje pouze mladý muž, který má obyčejnou práci, může jen velmi problematicky zajistit své rodinné výdaje (nemáte v tomto pravdu, pane profesore Rabušici, jde o značnou relativní chudobu).
• Praha má v rámci ČR naprosto výjimečné parametry, které v ostatních městech nejsou: pouze v Praze existují 3 výjimečné druhy příjmů, které do této lokality "pumpují" peníze: 1) vysoké příjmy z turistického ruchu, 2) řada velkých i zahraničních firem má svá sídla pouze v Praze, 3) je zde mnoho míst ve státní správě.
• Nastavení VNÍMÁNÍ cen a výdajů je v Praze (politici, novináři) zcela jiné, než při pohledu člověka trvale žijícího a pracujícího např. ve městě Jeseník na severu Moravy.

Jak dnes (ne)žije běžná mladá rodina

V následujícím modelovém příkladě si ukažme, zda může finančně existovat standardní mladá rodina, kde muž nemá zajištěnu lukrativní práci. Je-li dnes např. v Olomouckém kraji průměrná mzda okolo 14000 Kč "hrubého" znamená to, že existuje mnoho zaměstnání, kde mzda je 8000 Kč nebo 10000 Kč měsíčně. Položme si otázku, jaký minimální příjem musí mít "živitel rodiny", aby tato základní stavební jednotka společnosti, do které se mohou rodit děti, mohla alespoň skromně žít.

Připomeňme, že toto jsou opravdu skromné výdaje, zcela chybí jakékoliv utrácení, též není možné např. stavební spoření nebo dokonce jakékoliv pojištění. Internet ADSL za "pouhých" 1600 Kč měsíčně je finančně nemožný luxus. Též není možné uspořit na dovolenou, která stojí 4 členy domácnosti minimálně 15000-20000 Kč. Rodina je tak uvězněna ve svém bytě a bez možnosti kultury a rekreace nutně propadá známé ponorkové nemoci.

Z našeho příkladu tedy vyplývá, že živitel rodiny musí měsíčně donést domů alespoň 10000 Kč čistého, tedy jeho mzda musí činit nejméně 12500 Kč hrubého. Na takto vysokou mzdu však velká část mladých mužů (zejména v regionech) nemá šanci dosáhnout. Nemám přesné údaje, ale podle mého odhadu má celá polovina (!) mladých mužů plat nižší, než potřebných 12500 Kč hrubého, což je velmi skromná příjmová hranice nezbytně nutná (!) pro založení rodiny. Co na to říkají renomovaní sociologové a ekonomové?

Poznámka k pořadu Vertikála -- ČT 2, 17. 6. 2003

Vynikající a sympatický moderátor Bob Fliedr si pozval do studia 3 hosty. Demografku Jitku Rychtaříkovou, Michaelu Freiovou z Občanského institutu a sociologa Ladislava Rabušice. Celá debata měla dobrou úroveň, bohužel však k ujasnění (či konsensu), zda to má být stát, který ručí za dostatečnou plodnost, nebo zda "populační projekce" příliš zavánějí sociálním inženýrstvím, nedošlo.

Demografka J. Rychtaříková upozornila, že v dnešní době chybí mladým rodinám jistoty do budoucnosti, podotkla, že se zhoršila relativní situace mladých rodin a rovněž poukázala na špatnou dostupnost bydlení.

M. Freiová se mj. domnívá, že zvýšení natality nastane, dojde-li ke změně ve vztahu k náboženství.

Sociololog L. Rabušic spíše poukazoval na "zkopírování" trendů na Západě, na to, že jsme jej v tomto prostě dohnali. Musím však jasně odmítnout (viz rozpočet mladé rodiny výše) jeho tezi, že v 90. letech by k poklesu natality došlo i tehdy, "kdyby nám lítali pečení holubi do pusy". Osobně znám mnoho mladých lidí, kteří nemají možnost dosáhnout na vlastní bydlení, a proto nemají děti. Stejně tak odmítám jeho závěrečný názor, že stát se musí přizpůsobit a změnit finanční poměry podle reality.

Je dobré vnímat, že mladí lidé děti chtějí, a že základním úkolem státu je vytvořit pro mladé rodiny dostatečné existenční podmínky. Dnes takové prostě nejsou. Bydlet u rodičů v jednom bytě se chce opravdu málokomu. S tímto názorem souhlasí i M. Freiová, která podotkla, že stát musí vytvářet pro rodinu dostatečný prostor.

Dále jsem rád, že všichni tři se shodli na tom, že návrh na změnu volebního systému, aby rodiče mohli volit též podle počtu svých dětí, je zajímavý a podnětný a měl by být dále rozpracován.

Jediná záchrana rodiny: práce v šedé ekonomice

Řešení, které dnes mladým rodinám paradoxně zbývá, je oficiální nezaměstnanost. Pobírá-li rodina se dvěmi dětmi životní minimum (je-li např. žena na rodičovské dovolené s druhým dítětem a muž je nezaměstnaný), dostane okolo 11000 Kč měsíčně. Dokáže-li muž k tomuto základu vydělat "načerno" několik tisíc, může se rodinný rozpočet přehoupnout přes onu magickou hranici 15000 Kč a rodina může existovat. Je toto správné řešení? A znáte nějaké jiné?

Asociální bohatí novináři nepřejí mladým

Velmi se obávám, že těm lidem, kteří jsou ve vyšších příjmových vrstvách, skutečně naprosto nedochází, že peníze k životu opravdu jsou zapotřebí, a je-li elektřina, plyn a voda pro neplacení odpojena, nebo dokonce rodina kamsi vystěhována, není to intelektuální teorie, ale pro někoho naprosto tvrdá životní realita.

A politici a ekonomové chtějí tuto šedou ekonomiku omezit různými kontrolními mechanizmy, což na první pohled vypadá pozitivně. Nahlédneme-li však podrobněji do života rodin, zjistíme, že pro ně prostě často jiné řešení ani teoreticky neexistuje. (!)

V jak příkrém rozporu jsou životy statisíců rodin, kterým chybí z hlediska rozpočtu "drobné", tedy tisíce Kč, srovnáme-li je s chováním některých jedinců v tom "nejvyšším světě", kteří svým přičiněním nebo nedbalostí "čerpají" ze státního rozpočtu miliardy...

Vždyť např. 10 mld. Kč, které se z rozpočtu tak snadno rozdají, také může znamenat záchranu pro 100 000 rodin -- na každou z nich by připadlo celých 100 000 Kč. (V ČR se rodí okolo 90 000 dětí ročně).

Řešení: zefektivnit státní výdaje

Vláda chce během 3 let ušetřit na 80 mld. Kč, tato snaha je jistě chvályhodná, znamená to asi 27 mld. Kč. ročně. Výdaje státního rozpočtu mají výši okolo 800 mld. Kč, jde tedy o úsporu 3,4 % ročně, což je relativně malé číslo. Dosahuje-li zbytečné plýtvání z rozpočtu např. "pouze" 17 %, je závažnou otázkou, proč se vláda tak málo snaží najít peníze tam, kde jsou. Podařilo-li by se snížit plýtvání ze státního rozpočtu o pouhou jednu pětinu (tedy z oněch 17 % na 13,6 %), uspořili bychom ročně právě oněch 27 mld. Kč. Podotýkám, že nemluvím o špatném výběru daní, ale pouze o penězích, které se již podařilo vybrat.

Příkladem úspor mohou být například opravy silnic, kde kontroly zjistily nehospodárnost ve výši okolo 40 %. Také bychom se neměli bát prověřit všechny školy, jak účelně hospodaří se svěřenými prostředky (zejména investice). A příkladů, kde lze šetřit, by se našlo mnoho. Ale jak finančně zainteresovat na šetření řídící pracovníky?

500 milionů Kč

Ano, až na půl miliardy Kč je možné odhadnout částku, kterou např. provolají soukromě státní úředníci během jediného roku. Postačí, když každý z nich (je jich asi 130 000) provolá denně okolo 15 Kč. A to nepočítáme soukromé telefony lékařů, policistů nebo učitelů...

Kontrola: transparentní účty

Z logiky věci vyplývá, že jsou-li peníze vynakládány efektivně, nezáleží v podstatě na výši daní.

Tedy to, co je opravdu důležité, je EFEKTIVITA státních výdajů.

Chovají-li se lidé velmi vynalézavě ve vlastní prospěch, doplácíme na to jako celek všichni. Slušný a poctivý člověk má velmi těžký život, pokud si ostatní našli soukromé cestičky ke svým finančním potůčkům.

Stát -- správce našich peněz -- by měl jít příkladem a projevit dobrou vůli. Tato vůle znamená, že si nechá plně nahlédnout pod pokličku. Veřejnost by se měla více zajímat o každého státního zaměstnance, mít např. přehled, co přesně dělá armáda 130 000 úředníků (a při přepisu auta jsou přitom fronty...), jak efektivně pracuje a jak vysoké mzdy pobírá. Je to naše právo, jsou placeni našimi penězi. Ale nejen to, tato armáda rozhoduje také o dalších investicích a nákupech, počínaje drobnými kancelářskými potřebami nebo již zmíněnou možností telefonovat někdy zcela neomezeně z práce. Není-li kontrola, je pouze přirozené, že tam, kde lze nakoupit např. recyklovaný toner za 1000 Kč se koupí nový za 2000 Kč...

800 000 000 000 Kč

Náš státní rozpočet je dostatečně vysoký, částku uvedenou v nadpisu si většina z nás nedovede ani představit. Prostým výpočtem však zjistíme, že činí 80 000 Kč ročně na každého občana ČR -- včetně kojenců a důchodců. Zkusme se zamyslet nad tím, jakou část z něj každý individuálně čerpáme formou svého podílu na státní správě, policii či hasičích nebo třeba na platech lékařů či učitelů.

Z rozpočtu o této výši je snadno možné financovat i mnohem více věcí než dnes -- pokud by se zvýšila efektivita vynakládání veřejných financí. Plýtvání dosahuje podle názorů (které se značně liší) výše 15 až 40 %. Je zřejmé, že nemá žádný smysl žonglovat miliardami, když z rozpočtu teče jak z cedníku. Přistupujme ke každému úředníkovi jako k člověku potenciálně velmi náchylnému ke korupci a zaveďme účinné systémy finanční kontroly, v ideálním případě každému dostupné transparentní účty. Je zřejmé, že "stát" se těmto změnám, které jej vlastně omezují, bude všemi způsoby bránit.

Srovnáváme-li se se Západem, vězme, že lidé tam žijící si své peníze dokážou mnohem lépe pohlídat. My se tomu musíme teprve bolestně a zbytečně dlouho učit. Chceme-li situaci zlepšit, je nutné, aby české elity (a zejména média) vyvinuly na politiky dostatečný tlak. Jenom nevím, zda v ČR ty elity, které mohou mít poctivý a odpovědný zájem vyšší efektivitu prosadit, a mohly by tento tlak i vyvinout, opravdu kdesi velmi skrytě existují.