Redaktor Britských listů Štěpán Kotrba se někdy nejspíš díky své rozevláté umělecké duši dopouští zkreslení. Navíc, asi pod vlivem některých mých mladších černorudozelených polosoudruhů, kteří přes svoje nesmiřitelné hudrování stále ještě jednou nohou stojí v dětském světě a v sílící Straně zelených možná vidí konkurenci, hledá klubka zmijí na místech, kde se žádní klikatí hadi nevyhřívají. Z textů i rozhovorů, které se mnou pořídí, vybírá jen něco málo maličko, a toto maličko pak vsazuje do své mozaiky. Rád bych proto několik věcí upřesnil.

Agenda fokus, hokus a pokus

Pokud jde o Kotrbův text z 30. dubna Klikaté cesty Pavla Pečínky aneb zelený politický lobbismus za zápočet? - vážně "se budeme v českém tisku setkávat s texty o Straně zelených (SZ), vyprodukovanými páně Pečínkovými studenty"?. Nezadal jsem, jak Kotrba zjistí z přiloženého sylabu, studentům povinnost publikovat o SZ, ale povinnost napsat text v jednom z vícero žánrů o "českých či zahraničních zelených" (tedy třeba i o maďarských zelených fašistech či estébácké, jen pár dní existující České straně zelených). A po napsání se "ve spolupráci s vyučujícím...pokoušet" umístit text do té nejširší škály novin a časopisů zleva doprava, až už text vyznívá jakkoliv. Zvýšená přítomnost širokého tématu "stran zelených" v tisku tedy sotva může orientovat přízeň čtenáře jedním směrem.

Těžištěm kurzu je publikace Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě, a i když ji napsal člen SZ z Brna a ve svém nakladatelství G+G vydal Fedor Gál, člen SZ z Prahy, příliš pochvalných zmínek o české SZ v ní není. Jde spíš o publikaci nahuštěnou fakty, jmény frakcí, koalic a zelených politiků a volebními výsledky od ekosocialistů po ekofašisty po celé Evropě.

"Střet zájmů" se v předmětu o zelených projevuje, maximálně však tím, že díky řadovému členství v SZ mám možnost sdělit zájemcům o dění v SZ podrobnosti, které bych jako nečlen SZ asi neznal. Další vhodné doplnění a překrytí této zelené teorie a praxe pro mě spočívá ve snadnějším získání některým materiálů SZ, která však není hlavním námětem mého kurzu a výuka o ní zabírá jedinou hodinu.

Pojem "střet zájmů" bývá většinou spjat s nějakým majetkovým prospěchem. O ten bych celkem stál. Zatím však tučné obálky marek a šilinků od zelených z různých koutů světa jaksi ne a ne přijít. To bych já, manželka Věra a naše dvojčata David a Daniel k mému doktorandskému stipendiu celkem uvítali.

Štěpán Kotrba se mne v asi 20minutovém rozhovoru dotazoval, zda jsem studoval různé strategie a postupy "public relations", zdali je současná, dosud nevídaná vlna článků o SZ v českém tisku výsledkem mé aktivity a zdali i další "tmavozelení" provádí podobně zaměřenou výuku. Moji odpověď, že nikoliv, že mou "školou" byl v roce 1996 týdeník Vysočina, kterému se v kraji mlhy, lesů a kamení přezdívalo "Kravské rozhledy" a že nebývalý zájem novinářů o SZ je výsledkem atraktivnosti členů a členek nového vedení, už do článku nezařadil. Zato však nepřímo naznačuje, jako bych pomocí jakési "agendy blur" a "agendy focus", hokus pokus nebo jak se to jmenuje, rafinovaně ze své pracovny na dálku z médií vytlačoval důležitá témata. To je pro bývalého regionálního redaktora, pane Kotrbo, od investigativního pátrače tak velká poklona, že chvíli počkám, jestli mi ze slzovodného kanálku nevytryskne slza dojetí.

Pokud jde o moje částečné využívání informací z dění v SZ při výuce, pak je, domnívám se, desetkrát či stokrát, jak jsem původně BL řekl, vzdáleno od postupů lidí, kteří prolínání pedagogických a hlavně stranických, mediálních a ekonomických sfér využívají na druhém břehu. Nebo vážně vidí pan Kotrba příbuznost mých přístupů s TV NOVA, s někdejším deníkem Super a dalšími periodiky a institucemi spojenými, třebas jen volně, s ODS?

Autor "klikatých cest Pavla Pečínky" se dále podivuje, jak jsem mohl rozšířit mezi lidi "návod, jak se to dělá", a "kde všude to umím". Pane Kotrbo, k tomu, "jak se to dělá", už nemusí v dnešní době lidem posílat návod politolog, od toho má svou pravidelnou rubriku v deníku Právo Radim Uzel (Se SZ také kdysi spolupracoval). A pokud něco rozesílám, nejen syllabus předmětu o zelených, na mailing list tmavozelených, Nesehnutí aj., vždy počítám s možností, že tyto věci budou zveřejněny. Nijak mě nepřekvapilo někdejší zveřejnění Tmavozelené výzvy v Lidových novinách, a ani to, že se některé zprávy z těchto fór dostávají během mžiku do ruky vám, pane Kotrbo. Nerozesílal jsem tajný návod, ale rozpis předmětu, dostupný na nástěnkách i na internetových stránkách Fakulty sociálních studií v Brně.

Kdo otiskne seminárku?

Dvacetiminutového rozhovoru s panem Kotrbou však lituji. A to nejen proto, že před nákupním centrem na mě vytřeštěně zírali bezdomovec a řidič, kteří při mých odpovědích do mobilu asi měli pocit, že podávám hlášení nějakým pánům s černými brýlemi, vyhrnutým límcem a futrálem s houslemi ráže 9 milimetrů. Redaktor BL nezařadil do textu hlavní důvody, proč jsem studentům nezadal obvyklou seminární práci, ale eseje, komentáře nebo dopisy do novin. Proto důvody zopakuju a ještě rozvedu: 7-10 stránková seminárka s poznámkovým aparátem je převažující formou, zadávanou v seminářích.

Studenti se tak stále dokola učí písemný útvat, který je teoreticky uplatnitelný hlavně v odborných časopisech, které vycházejí v malém nákladu, jen několikrát do roka, příliš se neprodávají a cirkulují více méně zase jen v akademické či studentské obci či v několika institucích. Slovo "teoreticky" jsem uvedl hlavně proto, že v těchto odborných časopisech se tisknou jen nejkvalitnější texty, k nimž samozřejmě většina "seminárek" nepatří. Ojediněle se tato forma dá uplatnit v měsíčnících či dvouměsíčnících, kde je náklad, periodicita, odbyt i šíře čtenářské obce širší, avšak přece jen v nich už převládají eseje. Studenti tedy někdy část prací píšou s vědomím, že je pouze jejich vyučující přelétne pohledem a nebude je podrobně číst. Stačí, když text splní formální kritéria a dostanou se přes něj k zápočtu nebo zkoušce.

V okamžiku, kdy student píše s vědomím, že "to půjde do novin" a nedělá jen "soupis doporučené literatury" doplněný odkazy na stránky z citovaných knížek, a navíc musí formulovat názor (jakýkoliv), mohl by v tom vidět větší smysl než v už popsané formě, ve které se v ostatních předmětech procvičí až až. Navíc je potěšující vidět výsledek své práce někde na stránkách, což se o seminárkách v šufleti učitele moc říct nedá. Očekával bych, že takový student bude motivován k publikování víc než dosud, a že si samozřejmě rozšíří paletu témat k těm, co mu budou v praxi platnější než zelení.

A to souvisí ještě s dalším aspektem. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že sehnat na Brněnsku uplatnění jako politolog je obtížné. Velká část absolventů tohoto oboru se přesunuje z Brna do Prahy, plné institucí. Jiná se živí druhým vystudovaným oborem, případně nějakým "spřízněným" zaměstnáním, často jako zpravodajové několika zbývajících regionálních mutací celostátních novin, v komerčních rozhlasových stanicích či na školách jako dějepisáři. V některých z těchto zaměstnání požadují po zájemcích o práci ukázky vlastní publikační činnosti. Ne zaprášených seminárek. Publicistika, i odbornější, by tedy mohla být pro studenta jakýmsi můstkem mezi teorií a praxí. Samozřejmě jen pro ty, kteří neskončí po prvním vydaném novinovém článku.

Když už Kotrbovi, proč ne znovu Brezinovi?

Vysvětlit znovu všechny tyto záležitost Štěpánu Kotrbovi, který ve svých textech něco zamlčí a něco zvýrazní, by samozřejmě bylo vhodnější na širší ploše než v BL. Proto jsem se v emailu pro Nesehnutí, tmavozelené a další, souběžně s několika nesouvisejícími záležitostmi, obrátil nepřímo i na osoby, o nichž se domnívám, že poslaly panu Kotrbovi můj kdysi hromadně šířený syllabus. Tedy nikoliv na "své soudruhy", jak píše Kotrba ve svém druhém článku z 5.května 2003 Pavel Pečínka bílý a ještě tmavozelený. Inspiroval i jeho Joschka Fischer?.

Myslím si, že podobně jako Kotrbovo "odhalení" Pečínkovic syllabu možná zafungovalo i slavné "odhalení" Lidových novin s Tmavozelenou výzvou, mnoha lidmi hromadně šířenou a přitom nesmyslně utajovanou. A tyto Vaše "rozsílače", pane Kotrbo, jsem poprosil, aby text z BL přihrály i "nějakému velkému tištěnému deníku", v němž bych potom odpověděl. Polopaticky: chtěl jsem po Vašich informátorech, ne po svých "multikulturních soudruzích", aby kromě Vás dohodili téma o "zeleném lobbismu" na brněnské politologii také Ivanu Brezinovi do Lidových novin. Přes jeho mnohé, pro mě nepřijatelné názory bych polemiku Brezina versus Pečínka v LN velmi uvítal, protože po Brezinových článcích se zvedá popularita jím kritizovaných osob a já skutečně potřebuju počet svých studentů a studentek v příštím semestru navýšit. Hlavně těch studentek, protože jako zelený jsem stoupencem kvót a přístupu půl na půl. Z jiných důvodů ne, dodávám hned, aby zítra nevyšlo v BL, že se v posluchárně č. 24 děje kromě tmavozelených rejdů ještě něco jiného. Pokud jste to pochopil jako moje škemrání o pomoc u tmavozelených a Nesehnutí, tak to pardon. Příště budu v textech speciálně pro Vás dělat vysvětlivky.

Soudruh a soudruh soudruhovič

Jinak pokud jde, pane Kotrbo, o Váš pojem Pečínkových "multikulturních soudruhů" z řad tmavozelených a z Nesehnutí - pán ráčí vtipkovat? Pokud ne a oba dva chápeme tento termín v jeho historických a evropských souvislostech, je vše v pořádku. "Soudruzi" existují v Evropě už skoro 150 let díky sociální demokracii, jako soudruzi se titulovali i Bruno Kreisky, Willy Brandt, Olaf Palme nebo Felipe Gonzáles. Komunisté tento pojem kdysi nevymysleli, ale převzali a zdiskreditovali. V evropském smyslu pro mě tedy mnozí "nesehnutí" či tmavozelení skutečně "multikulturní soudruzi" (někteří jen "polosoudruzi") jsou.

Bráno "po evropsku", jsme soudruzi my oba, pane Kotrbo, protože Vy jste členem ČSSD dosud, a já z ní sice po vyhození Rudolfa Battěka Jiřím Horákem na podzim 1990 vystoupil, ale volil ji od té doby prakticky ve všech volbách a jednou bych zde rád viděl nápodobu dnešní německé cesty.

Pokud jste však pojedl vtipné kaše a svým "soudruhováním" se mně snažíte navléct vypelichanou uniformu narudlého belzebuba, pak si tedy na chvilku opravdu zakádrujme a já se zeptám: Kdy že jste to vystoupil z KSČM? Slyšel jsem, že prý ve zralém věku, v první polovině 90.let a že jste údajně své, mimochodem značně nekulturní straně ještě stačil vytvořit její známé třešňové logo. Je to tak? Jistě, mně se roztéká máslo na hlavě za moje členské známky a akce v rámci Svazu pro spolupráci s armádou (SVAZARM) a Socialistického svazu mládeže (SSM), odkud jsem se však vytratil v roce 1987, tedy ve svých 18 letech. Snad jsem svým podpisem Několika vět, pobíháním na pěti pražských demonstracích a línou prolhanou pusou na dvou policejních výsleších od 1. května do 28. října 1989 předchozí počínání dostatečně zamázl. Listopad nepočítám, tehdy už se mi od strachu neměnil na akcích hlas. Budeme se tedy pasovat podle těchto měřítek? Dobře. Pak bych ale já byl soudruh, Vy soudruh soudruhovič.

Rasista, co propaguje černochy

Další kritice Štěpána Kotrby v jeho článku z 5.května za mou "rasisticky determinovanou" legrácku o "černém tmavozeleném" členovi Strany zelených ze Somálska také moc nerozumím. Nerozumím, protože pan Kotrba mi vzápětí po mém drsnějším vtípku vyčítá, že nabízím článek o našem jediném černochovi ve straně kolegům "k propagaci" a ještě do toho plete tolikrát diskutovanou "nezávislost" Literárních novin. Budu tedy asi rasista, propagující černochy pod pláštíkem literatury, že?

Ale teď zas chvíli vážně: Jak by se pan Kotrba dočetl v knížce Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě, zelení v Holandsku protěžovali Surinamky a Araby, v Německu Turky, v Rakousku Slovince a černochy, ve Švédsku eskymácké pasáky sobů. Mají být zreformovaní čeští zelení výjimkou? Proč?

K panu Kotrbovi se však přidal v BL 6.května i jejich šéfredaktor Jan Čulík otázkou, zdali mi není charakteristika "černý tmavozelený" trapná (Dopis, který psal P. Pečínka svým kolegům). Myslel jsem, že z textu mého emailu se dalo a dá i teď rozpoznat, co je míněno vážně a co z legrace. Pojem "černý tmavozelený" nemá za cíl urážet černochy, ale odlehčit textu. Stejně jako termín "nejtmavější z tmavozelených", použitý ve stejné souvislosti v článku o mimořádném sjezdu SZ v tištěné i internetové verzi 4. čísla Sedmé generace. Trochu srandy jsem nad "politickou korektnost" nadřadil i v jednom svém starém (a částečně blbém) článku v Listech (Pelikánových, ne Britských), když jsem se zlehka nepřímo zeptal Petra Uhla, zdali nezačne zpívat "Romský baron jsem já, mě každá Romka zná". Vzal to sportovně, a přitom z toho taky mohl dělat vědu.

Utéct, zkamenět nebo...

Trochu náročnější než vítězoslavné odhalování "rasismu" v ironických pojmech jsou, pane Čulíku, jiné situace. Pro mě např. situace z konce roku 1998. Vidět kolem mrazivé půlnoci na brněnském hlavním nádraží, jak desítka holohlavců vybírá svoji oběť, následně slyšet praskání kostí této oběti a pak asi desítku lysolebých přimět k ukončení exekuce a ústupu improvizovaným sólovým řevem "policie, předložte dokumenty", to žaludečním vředům celkem prospěje.

Krevní oběh dokonale rozpumpuje i noční tažení naziparty, která přesedá z tramvaje do tramvaje a po hospodách "loví Cikány". Vždy na zastávce vysedne, pošle dvojici na průzkum přilehlých lokálů, a pokud je v nich "čisto", jede se dál. Máte možnost vysednout, nebo se ztrapňovat děláním pana nenápadného a též opakovaným, šeptaným a marným žádáním řidiče, aby zavolal policii. Když se nakonec "průzkumníci" vrátí na další zastávku se zprávou "konečně tam cigoši sou" a jagdkommando vyrazí vyzvednout si do herny v Nové Líšni dva "vypátrané" dvanáctileté školáky, musíte tam dorazit dřív. Mezi množstvím podobných historek zrovna tuhle nemám rozmlženou, protože jeden z těch dvou Romů se mi, předtím než stačili zmizet, uklonil s poděkováním až k zemi. A to se moc nevidí.

Podobných "skinheadských" historek mám z devadesátých let asi pět, incidentů s olašskými, rumunskými i českými kapsáři, co se umí tak akorát sápat na dvacetileté slečny nebo šedesátileté báby, asi třicet, v jednom případě jsem se snažil neúspěšbě bránit dva neonacisty před některými anarchistickými fašisty, kteří nevědí, že do žádných ležících se v přesilovce nekope a nemlátí tyčemi. Společné těmto zážitkům je to, pane Čulíku, že jste skoro vždycky sám, z okolostojících Vám většinou pomůže málokdo, během několika vteřin musíte vymyslet řešení extrémní krizové situace a přitom máte chuť utéct, úplně zkamenět nebo se posrat, protože slyšíte, jak si někde blízko zubatá brousí kosu a mohla by tu kosu zatnout zrovna do vašeho hřbetu. No, snad už si to všechno nějak přeberete a něco z toho vyvodíte.

Kdyby snad došla inspirace

Seriál sólokaprů na témata "zelený lobbismus na brněnské politologii" a "rasista propagující černochy" by měl samozřejmě pokračovat i v létě, ovšem bude nutné ho čtenářsky zatraktivnit, tedy zdramatizovat. Pan Kotrba, který prý ve chvilkách volna po lesích běhá v maskovací uniformě, s puškou a "střílí dobře a rychle", by snad pro špetku dobrodružství mohl mít pochopení. Vzhledem k tomu, že o "Genezi ekologických stran v Evropě," zpočátku jen málo navštěvovaný kurz, projevila zájem i Katedra humanitní environmentalistiky a dva z mých studentů se budou účastnit diskusí na internetové konferenci Strany zelených, dala by se čtenářům předestřít hrozící vize katastrofy zelené invaze, inspirovaná jednou scénou filmu Screamers (Řvouni), natočeného podle protiválečné sci-fi povídky Philipa Kendreda Dicka Druhá série:

Po atomové válce, v opuštěných podzemích továrnách, skryti lidským zrakům, se sami začnou vyvíjet malé kreaturky, něco mezi strojkem a zvířetem. Rejdí si v písku, ochromují lidi nesnesitelným ultrazvukovým řevem, vyskakují na ně, ozubeným kolečkem, co mají na hlavičce, je rozřezávají na kousky, maso stahují pod zem a zde mlsají. "Píseční hajzlíci" se množí a zdokonalují, až rafinovaně dosáhnou lidské podoby. V závěru filmu se poslední skuteční lidé s podezřením a nedůvěrou trmácí k poslednímu bunkru, kde by se měla schovávat ještě lidská posádka. Když už jsou skoro u vchodu, otevřou se pancéřová vrata a místo lidí se jim z dveří řine v ústrety nekonečný sílící zástup rychle se množících řvounů, podobných klátícím se malým chlapečkům s medvídkem v ruce. Jdou sice pomalu, ale jsou jich desítky a desítky, řvou a řvou, až lidem praskají ušní bubínky a spouští se krev, je jich stále víc a víc...

Touto "podzemní továrnou" by v české verzi dramatu mohla být brněnská politologie, "bunkrem" posluchárna č. 24, kde probíhají "skryty lidským zrakům" naše semináře o zelených. A scénář? Do ztemnělé budovy vklouzne investigativní reportér. Když uvidí, že místo vrátného je prázdné a vítr jen pohupuje záclonou, trochu ho zamrazí. Na vteřinu ho napadne, že by se ještě mohl otočit, neriskovat... Ne, kvůli tomu přece přijel, přesvědčuje sám sebe a pro jistotu raději odjišťuje diktafon. Podél zdi se krok za krokem sune ke dveřím na konci šedivé chodby. To ticho, to zrádné ticho... Čekal, že přes dveře uslyší hesla, instrukce, příkazy, adresy novinářů, co jsou pod vlivem zelených, ale teď je už jen metr od dveří č. 24 a jakoby tam ani nikdo...

Ohlušující praskot dveří, vyražených zevnitř silou nekonečného zástupu, přetíná tok jeho myšlenek a jen na pár vteřin je mu dáno spatřit podívanou, která přesahuje hranice lidské fantazie: jako mořský příboj se valící nekonečný zástup studentek se studenýma zeleným očima a zeleným melírem, jedna jako druhá, všechny s tváří podobnou výrazu bojovnic Islámského džihádu, stejné pohyby, stejné zelené oblečení, stejný pochodový rytmus, stejné svazky mrkví za pasem, sloužící k ubíjení nepřátel, stejná kniha v podpaží (Zelená zleva, jak jinak), stejná tmavozelená páska na čele, řvou a řvou, až lidem na ulicích a v domech praskají ušní bubínky a spouští se krev, je jich stále víc a víc...

To by přece pro investigativce bylo téma jako bič.

Nic ve zlém, pane Kotrbo a Čulíku, ale snad cítíte sami, že jste byli první, kdo to tak trochu přepískl, ne?