Margaret Thatcherová sice nehodlala "bojovat proti komunismu" nevýkonně pomocí univerzitních kateder bohemistiky, ale bojovala proti němu daleko účinněji. Množství peněz, které věnovala na posílení ofenzivních složek rozvědky a jejího analytického zázemí v Británii se znásobilo. Britští špióni ve východní Evropě se rekrutovali z řad disidentů stejně, jako z řad komunistických nomenklatur. Libra, stejně jako dolar přece nesmrděly nikdy. Britská rozvědka byla nejagilnější na poli mezinárdního obchodu (uzavírání jednostranně výhodných obchodů není objevem po-sametové doby, na PZO se praktikovalo s úspěchem velmi dlouho), na poli politické subverze (nejen bavorské vdolečky se jídávaly v mnoha "českých" disidentských domácnostech...), ale hlavně na poli špionáže vědecké. Ochota zveřejňovat "ve jménu pokroku" či za odměnu "západního stipendia" či pozvánky na "prestižní konferenci" jakkoliv cenné údaje je vlastní mnoha českým vědcům dodnes. A tak čeští vědci vymýšlejí, britské, kanadské, australské či jiné firmy realizují. Komparativní výhoda pro ekonomiku je zajištěna. Stačí sponzoring vydání sborníku ve výši několika tisíce liber a doručení výtisku do kanceláře britské tajné služby maskované jako vědecká nadace je zajištěno. Analýzu provede další "vědec", pro kterého je tento vedlejšák násobkem jeho celoročního univerzitního platu. Takto praktikovaný "konzervativsmus" v zemích východní Evropy přispěl k pádu "komunismu" (čtěte prosím - státního kapitalismu pod řízením myšlenkově zdegenerovaných komunistických stran) daleko lépe, než desítky bohemistů na skotských a anglických univerzitách.

Američané ovšem postupují jinak. Je to dáno nejen vzdáleností od Evropy, ale i neporozuměním mentalitě "starého kontinentu" či jiných "starých kontinentů". Kulturní rozdíly a absence "nadstavby" v myšlení amerických operativců vylučovaly vždy poněkud sofistikované metody a upřednostňovaly "přímou akci". Čímž se dosáváme obloukem k mnoha lidmi nepochopenému "pravicovému trockismu".

A tak se americká tajná služba, stejně jako průmysl orientují nikoliv na "high tech", ale na masivní prvoplánové vlivové operace, které nezřídka končívají tak, jako lobbing za americké stíhačky v České republice před několika lety. USA vytvořily za éry jediného inteligentního stratéga Brzezinského dominantní strategii "exportu lidských práv", která vycházela z převažujícího protestatství a mesinaismu "kolébky demokracie". Představa, že hodnotový systém se dá exportovat spolu se spotřebními produkty a kulturou "pro masy", se osvědčil v "totalitní" Evropě a tak byla mechanisticky přenesen i do kultur, které nejsou postaveny na etických základech křesťanských denominací. Vyvolal však pravý opak. Roli trojského koně sehrál mechanismus "cukru a biče", uplatňovaný na země třetího světa přes byrokratické mechanismy OSN, kterým dodnes Spojené státy dluží astronomické částky. Výměna "humanitární pomoci" za "ekonomický liberalismus" a "dodržování lidských práv" přispěla vrchovatou měrou ke korupci elit stejně, jako tajné dodávky zbraní.

Namísto vzdělání a budování infrastruktury se neustále a neustále neúspěšně řeší už padesát let humanitární katastrofy. To je vedlejším efekteem této strategie. Lidem ale nepomůžete, dáte li jim almužnu - navíc mnohdy podmíněnou ekonomickým vydíráním a rabováním přírodních zdrojů. Lidem se dá pomoci, jde li ruku v ruce všeobecné vzdělání spolu s transferem technologií za ekonomicky nediskriminujících podmínek. Jde li to vše současně s obchodem, který není zatížen nátlakem na co nejnižší kupní ceny. Nemá li zahraniční poradenství charakter diverze.

Atatürkovo Turecko, Egypt Gamála Abd an-Násira, stejně jako Irán šáha Rezy Páhlavího však se ukázaly nebezčné pro samotný světový pořádek tím, že do islámského světa chtěli tito státníci zavést či na přechodnou dobu zavedli sekularitu státu, republikánství, vzdělání nejen pro majetné, ale dokonce i pro ženy, sociální práva a nehodlali je přitom měnit za těžební licence, podvazující smrtelně jejich ekonomiky. To vše s pochopením pro národní hrdost a kulturní nuance zemí, ve kterých působili. Nehodlali slevovat ze svých civilizačních stereotypů, stejně jako nehodlali ožebračovat své občany, pouze přinášeli pokrok a tím i národní obrození a vlastenectví tam, kde bylo smrtelně nebezpečné. Proti oběma režimům nastoupila špionáž a rozkladné mechanismy. Šíítskou teokracii ajatolláů pak Spojené státy podporovaly bez obav - sociální revoluci ajatolláh Chomejní změnil na radikálně náboženskou a ta už nebyla nebezpečná. Nezasévala do prostého lidu neklid vzděláním probuzených myšlenek. Modlitby těžbě ropy neškodí...

Účelová nátlaková diplomacie lidských práv zažila svou nejabsurdnější podobu v Allendově Chile a dalších zemích Jižní Ameriky.

Za počátek diskuzí o lidských právech považují historici mezinárodní politiky Gladstonovu kritiku britské politiky v druhé polovině 90. let 19. století. Tento liberál, konfrontován s tureckým masakrem Bulharů prohlašoval, že by Británie měla ve své zahraniční politice sledovat "cíle lidství jako takového". Domníval se, že by Británie neměla favorizovat svůj sobecký státní zájem podporou Osmanské říše, jako přirozeného spojence Británie proti Rusku. Paradox byl dovršen poté, co se Gladstone stal britským ministerským předsedou... I on kladl imperiální představy o státním zájmu na první místo své politiky. Jak jinak? Byl přeci zodpovědným premiérem svého státu...

Moderní podoba exportní politiky lidských práv doznala rozkvětu až za vlády Jimy Cartera od roku 1976 , v roce 200. výročí Deklarace nezávislosti - a souvisela paradoxně s kritkou předchozí Kissingerovy technokratické a "neprincipiální" politiky vůči SSSR. Vrcholem této politické doktríny bylo pak vydírání socialistických zemí tzv. III. košem otázek, spojených se Závěrečným akterm Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě v roce 1975, od kterého se pak odvíjel veškerý ekonomicko-represivní mechanismus proti těmto zemím.

"Universalismus lidskosti", který vzývá Jan Čulík, ovšem naráží na různé interpretace sociálních práv a odlišnostri kultur i náboženství stejně, jako na různé interpretace ekonomické praxe (islámský zakkát, stejně jako právo šaríia, ismlámská polygamie s rozdílnou možností odchodu z manželství pro muže a pro ženu). Respekt k odlišnostem se dá v antropologii odvodit z obdobného respektu v biologii či v ochraně životního prostředí - sociodiverzita či kulturní diverzita a biodiverzita od sebe nejsou tak vzdálené... Všechny tyto principy uznávají prioritu přirozených autoregulačních mechanismů, se kterými se "politický křesťan" jen těžko smiřuje. Vždyť je nemorální míti čtyři ženy. Vždyť ty krásné antilopy gepard loví tak, že je uštve... Nejradikálnější poblouzněnci žádali vedení zoologických zahrad, aby živé králíky ve lví stravě nahradili sojovým masem (stalo se před několika lety v Dvoře Králové, v České republice).

Per analogiam pak musíme všichni chodit do kostela a kořit se Ježíši z Nazaretu, protože "je to tak správné". Co ale ti, kteří se koří Mohamedovi, čučche a nebo se nekoří nikomu?

Export lidských práv vede k "humanitárnímu bombardování", stejně jako export "pravdy a lásky Ježíše Krista" vedl k vyvraždění Aztéků a brutálnímu zproletarizování Indiánů v Chiapas. Má právo bílý muž určovat rudému muži, jaké bohy má vyznávat a jak má pojímat ženy své? A má právo určovat z křesťanských pozic morálku šógúnovi?

Tvrdím, že nemá. Nejen proto, že si nedovedu představit japonskou kulturu "osvícenou" jezuity. A tvrdím, že zločin proti lidskosti je to stejný, jestliže ve jménu "demokracie" rozbombardujeme Bagdád či Basru, či necháme vyplenit felláhy Historické muzeum, jako když půjdeme ve jménu bílého muže ukazovat pravdu a lásku laserem naváděnými bombami na Korejský poloostrov. Nadutost a pýcha přivodily pád už Římanům.

A proto byl základem mezinárodního práva (daleko dříve než Závěrečný akt konference OBSE) ustanoven a jako dloholetý princip zachování míru mezi národy a státy používán princip nevměšování do vnitřních záležitostí a právo státu na náboženské, územní a kulturní sebeurčení (tím není samozřejmě legitimizovaán militantní státní separatismus kyperských Turků, tureckých Kurdů ani Čečenců). Kdyby byly tyto práva "civilizovanými zeměmi" dodržována, ohnisek konfliktu by bylo méně, lokální konflikty by zůstaly lokálními a nikdo z nás by se necítil býti povolán pomáhat k vítězství jedné ze stran sporu. To není bezuzdný liberalismus... Ctili bychom nezúčastněnost a neschopnost určit zvenčí, jak mají "ti uvnitř" uspořádat své životy, obce a státní zřízení. Ctili bychom odlišnost názorů druhých, stejně jako chceme, aby i oni ctili odlišnost názoru našeho. Oba názory jsou si rovnoprávné. V opačném případě doporučuji preventivní bombardování Pražského hradu bombou MOAB kvůli zvolení Václava Klause, či kvůli okrádání amerických turistů olašskými Romy na Václavském náměstí. Mě tam nedávno také ukradli mobilní telefon a Klause nemám rád už od roku 1992...

A to je můj vzkaz šéfredaktorovi.