Prezident Bush tvrdí, že Amerika má suverénní právo použít síly na obranu své vlastní bezpečnosti" a že nepotřebuje nové hlasování v Radě bezpečnosti OSN. Naproti tomu Kofi Annan, generální tajemník OSN, varoval, že "jednat mimo Radu bezpečnosti OSN by nebylo v souladu s Chartou OSN.

Kdo má pravdu? A záleží na tom?"

Odpovědí je, že na tom záleží hodně. Ruský prezident Putin a francouzský prezident Chirac jsou možná cynikové, kteří se nestarají o mezinárodní právo. Ale mnoha lidem v jejich národech i jinde po celém světě o právo jde. Znepokojující, celosvětový vzmach antiamerikanismu za posledních několik měsíců vděčí mnoho dojmu, který o sobě vytvořila Bushova vláda, že je nebezpečným násilníkem, pohrdajícím mezinárodními normami a institucemi.

Je živen výroky, jako byl výrok prezidentova mluvčího Ari Fleischera z 28. února, že prezident Bush bude požadovat "změnu režimu" v Iráku i kdyby Irák dobrovolně odzbrojil - čím jaksi padla Bushova argumentace, že Amerika jedná v sebeobraně. Strach a nenávist vůči Americe nás může v mnoha ohledech postihnout. V první řadě to ochromuje mezinárodní spolupráci, která je nesmírně důležitá v boji proti terorismu.

Z právního hlediska lze dobře argumentovat, že vzhledem k tomu, že Saddám Husajn neprojevil vůbec žádný úmysl odzbrojit, USA měly plné právo užít vojenskou most jako posledního možného řešení. Tento případ je z právního hlediska přesvědčivější než případ z roku 1999, kdy Clinton zaútočil proti Srbsku. Je silnější i než Kennedyova argumentace, kdy Kennedy hrozil během kubánské raketové krize v roce 1962 užitím síly.

Spojené státy argumentují, že Rada bezpečnosti dala svým členům právo odzbrojit Irák mocí už v roce 1991, rezolucí 687, která požadovala zničení všech iráckých chemických a biologických zbraní, a loni na podzim rezolucí 1441, která varovala "vážnými následky", pokud Irák nesplní požadavky, aby odzbrojil.

Avšak tyto argumenty se zdají legalistické a jsou ochromeny zoufalým selháním USA a Británie získat jasnější schválení vojenských operací od Rady bezpečnosti.

Silnějším argumentem je, že v dnešním světě - kdy si teroristické režimy rychle vyvíjejí zbraně hromadného ničení a teroristické organizace je chtějí použít - nelze vykládat Chartu OSN doslova. A dlouhodobé právo, uznávané mezinárodními zákony, užít vojenské síly proti očekávaným útokům je nutno interpretovat široce.

Avšak kritikové tvrdí, že i toto právo na preventivní útok je omezeno jen na minimální užití síly a jen k tomu, aby se zabránilo velmi blízkému útoku. Nelze vést preventivní válku založenou na spekulativních obavách, že možný nepřítel někdy v budoucnu zaútočí.

Jenže taková byla situace možná v roce 1945. Teď už žijeme v jiném světě, a na to reaguje Národní bezpečnostní strategie USA ze září 2002, která argumentuje, že stát "musí přizpůsobit pojem naléhavé hrozby možnostem a cílům dnešních protivníků".

Hlavním problémem není, že by Bushova vláda nemělav k dispozici právní ospravedlnění své akce, ale to, že je vnímána po světě, jako vláda, která ignoruje potřebu právně své akce zdůvodnit a ignoruje i světové veřejné mínění.

Tento image je nutno velmi rychle napravit. Pomohla by rychlá a úspěšná invaze, která by vypadala daleko více jako osvobození než jako útok proti iráckému lidu, zejména pokud by přitom odhalila hodně biologických a chemických zbraní a jaderný program. A vítěz by se pak skromně zavázal, že zlepší své diplomatické úsilí a bude se snažit daleko více projevovat slušný respekt vůči názorům ze světa.