"Přímo přede mnou explodoval hlavní Saddámův prezidentský palác, dvacetipatrová budova, proměnila se v kadlub ohně a 30 metrů vysokou zeď plamenů. Hluk byl tak silný, že mi uši zpívaly ještě o hodinu později," napsal v sobotním Independentu Robert Fisk ve své reportáži z Bagdádu.

Policejní auta rychle projížděla ulicemi a nařizovala chodcům, aby se schovali do krytů. Nebylo to nic moc.

V ulicích bylo vidět pár Iráčanů, jak se dívají na bombardování z balkonů, všude kolem střepy rozbitého skla. Na jednom místě v Bagdádu Fiska těsně minula sprcha skla z vyšších pater jedné zasažené budovy.

Jak popsat, pokračuje Fisk, tento jazyk vojenských akcí, jak definovat barvu a decibely explozí? Když přiletěly střely s plochou dráhou letu, znělo to jako kdyby někdo na obloze trhal na kusy obrovské hedvábné záclony a děsivým kontrapunktem k plamenům byly vzduchové vlny.

Ve všech lidech existuje něco anarchického, v jejich reakci na násilí. Iráčané kolem mne, pokračuje britský reportér, stáli a pozorovali, stejně jako já, obrovské jazyky plamenů, vybuchující z horních pater Saddámova paláce směrem k obloze.

Jak tomu mohl kdokoliv čelit? Jak si Iráčani mohli kdykoliv myslet, že svou rozbitou technologií, zemí ochromenou 12 lety sankcí, by mohli porazit tyto počítače a tato letadla? Byl to znovu tentýž příběh: neodolatelná, nezpochybnitelná moc.

Ano, pokračuje Fisk, dá se říci, že na světě snad neexistuje režim, který si takový útok víc zasloužil. Ale o to přesně nejde. Neboť signál útoků z páteční noci byl tentýž jako útok z noci čtvrteční: že všichni musíme poslouchat Spojené státy. Že Evropská unie, OSN, NATO, nic nesmí stát v jejich cestě. Ano, nic ani není schopno se Spojeným státům jakkoliv postavit.