"V tuto chvíli musí tento parlament vést, ukázat, že jsme ochotnit postavit se za to, o čem víme, že je to správné.

To, jak vyřešíme tuto krizi, rozhodne více, než jen o budoucnosti iráckého lidu, který je už tak dlouho Saddámem brutalizován. Rozhodne, jak budou Británie a svět čelit ústřední bezpečnostní hrozbě jednadvacátého století: jak se bude dále rozvíjet OSN, jaké budou vztahy mezi Evropou a Amerikou, jaké budou vztahy uvnitř Evropské unie a jaký bude způsob, jímž budou Spojené státy reagovat vůči ostatnímu světu. Určí to strukturu mezinárodní politiky pro celou další generaci."

V dubnu 1991 dostal Irák 15 dní na to, aby plně a jasně deklaroval všecny své zbraně hromadného ničení.

Saddám užil těchto zbraní proti Íránu, proti vlastním lidem, způsobil tisíce mrtvých. Měl plány užít těchto zbaraní proti spojeneckým jednotkám. Po válce v Perském zálivu vyšlo najevo, že ambice Iráku ohledně zbraní hromadného ničení byly daleko větší, než se původně myslelo. OSN identifikovala tento problém jako naléhavou záležitost, kterou bude nutno řešit. Irák vydal falešnou deklaraci .. a pak následovala hra, která trvala 12 let.

(V další části svého projevu vyjmenoval Tony Blair jednotlivé etapy úsilí přimět Saddáma Husajna deklarovat své zbraně hromadného ničení.)

A nyní tvrdí Saddám totéž jako před dvanácti lety: že žádné zbraně hromadného ničení nemá. Žádá se po nás, abychom přijali tvrzení, že za posledních několik let, navzdory veškeré předchozí historii, navzdory všem výzvědným informacím, se Saddám Husajn rozhodl jednostranně zlikvidovat všechny zbraně. Takové tvrzení je zjevně absurdní.

Rezoluce č. 1441 je velmi jasná rezoluce. Je konečnou příležitostí pro Saddáma, aby odzbrojil. Zdůrazňuje, že Saddám během let porušil 17 jednotlivých rezolucí OSN. Podtrhuje, že tentokrát musí být splnění podmínek rezoluce plné, bezpodmínečné a okamžité.

(...)

Předložili jsme ultimatum, v němž žádáme od Saddáma Husajna, aby splnil požadavky rezoluce 1441. Vzhledem k celé historii to není nerozumný požadavek.

Avšak státy stále dál váhaly: jak posuzovat, že Saddám plně spolupracuje?

Vypracovali jsme další kompromis. Připravili jsme pět zkoušek, založených na dokumentu, který zveřejnili zbrojní inspektoři dne 7. března. Inspektoři dodali ještě šestou zkoušku: že Saddám musí veřejně požádat Iráčany, aby spolupracovali se zbrojními inspektory. Takže jsme vytvořili tento rámec: Saddám dostane konkrétní časový plán, v jehož rámci splní všech šest podmínek, pokud to učiní, inspektoři pak vypracují další plán pro budoucnost, pokud nikoliv, bude následovat zásah.

Byly to jasné podmínky a jasné ultimátum. Nikdo mi nemůže namítnout, že to byl nerozumný postoj.

Minulé pondělí se zdálo, že tato struktura bude přijata. Pak, v pondělí večer, oznámila Francie, že bude druhou rezoluci vetovat bez ohledu na okolnosti. Pak Francie odmítla těchto šest zkoušek. O něco později téhož dne je odmítl Irák. Dál jsme ale vyjednávali.

V pátek Francie oznámila, že nepřijme žádné ultimátum. V pondělí jsme se naposledy snažili o dohodu. Ale Francie naprosto odmítá cokoliv, co by vytvořilo ultimátum a zároveň schválilo vojenskou akci pro případ, že by Saddám podmínky nesplnil.

Prosím, uvědomte si, co se od nás chtělo, jaký postoj jsme měli zaujmout. Ti, kteří proti nám v Radě bezpečnosti stojí v opozici, říkali, že si přejí, aby Saddam odzbrojil, ale že neschválí žádnou novou rezoluci, která by schválila užití síly v případě, že by Saddám neodzbrojil.

Takže prý musíme vyžadovat, aby Saddám odzbrojil, ale nesmíme mu nijak pohrozit, pokud neodzbrojí.

Od prosince 1998 do prosince 2002 nesměli žádní zbrojní inspektoři OSN provádět v Iráku žádné inspekce. Po čtyři roky vůbec nic.

Proč je pak Saddám do země vpustil? V důsledku hrozby vojenského zásahu.

A proč nyní vydává nová pozvání inspektorům, proč objevuje najednou dokumenty, o nichž říkal, že neexistovaly, proč poskytuje důkazy o zbraních, který prý neměl, proč likviduje rakety, o nichž předtím říkal, že si je ponechá? Dělá to v důsledku silné hrozby vojenského zásahu.

Jediným přesvědčivým argumentem, na nějž reaguje, je 250 0000 vojáků na jeho prahu.

A přesto, ve chvíli, kdy je to tak naprosto zjevné, je nám řečeno, že každá rezoluce, která schválí vojenský zásah, bude blokována. Vetována.

Cesta kupředu byla tak jasná. OSN měla schválit druhou rezoluci, která by obsahovala podmínky, které měl Saddám Husajn splnit. Měla také obsahovat ultimátum, že kdyby je nesplnil, následovaly by vojenské akce.

Tragédií je, že kdyby byla taková rezoluce vydána, Saddám by její podmínky možná splnil. Protože se Saddámem Husajnem se dá jednat jen diplomacií, která je podložena vojenskou silou.

Avšak ve chvíli, kdy jsme navrhli tyto podmínky, druhá strana okamžitě použila práva veta.

A teď se znovu svět bude muset naučit onu lekci, že slabost tváří v tvář hrozbě od tyrana je jistou cestou nikoliv k míru, ale k válce.

(...)

Co si asi pomyslí všechny tyranské režimy, které mají zbraně hromadného ničení, když si prostudují historii diplomatických tanečků světa se Saddámem? Že se naší schopnosti schvalovat pevné rezoluce vyrovná jen naše chabost, když jejich ustanovení máme realizovat.

Tahle slabost musí skončit. Protože je to nebezpečné. Je nebezpečné, jestliže takovéto režimy nám nevěří.

Je nebezpečné, když si myslí, že mohou využít naší slabosti, našeho váhání, přirozené tendence demokratických zemí k míru, proti nám.

Je to nebezpečné, protože jednoho dne si spletou náš vrozený odpor vůči válce s tím, že vést válku nejsme schopni; nevědí, že v extrémní situaci jednat budeme. Ale až v takové situaci skutečně přikročíme k činu, ten čin bude muset být větší, tvrdší, totálnější ve svém dopadu. Irák není jediná země, která má zbraně hromadného ničení. Avšak jestliže teď od této konfrontace ustoupíme, budoucí konflikty budou daleko horší a daleko ničivější.

Nikdo samozřejmě nezpochybňuje, že Irák porušil rezoluci č. 1441 a že tedy je nutné zasáhnout. Skutečným problémem však je, že lidé zpochybňují, že je Irák hrozbou, zpochybňují souvislost mezi terorismem a zbraněmi hromadného ničení, zpochybňují, že jde o zásadní útok na náš způsob života.

Někteří často pošetile srovnávají dnešní situaci s třicátými lety. Avšak jedinou relevantní analogií je historie, to, co víme, že se stalo. Můžeme pohlédnout zpět a říci: tohle byla ta chvíle, například, kdy Československo spolkli nacisté - tehdy jsme měli jednat.

Ale tehdy to nebylo jasné. Mnoho lidí si tehdy myslelo, že je taková obava přehnaná. Že ji schválně přehánějí váleční štváči. Poslechněte si tento redakční komentář, napsaný koncem roku 1938 po Mnichovu:

"Buďte šťastni. Děkujte Bohu. Lidé Británie, vaše děti jsou v bezpečí. Vaši manželé a synové nepůjdou do války. Mír je vítězstvím pro celé lidstvo. A nyní se vraťme zpět do práce. Už máme dost všech těchto hrozeb z kontinentu, které si mnozí vymýšlejí, aby nás zmátli."

Samozřejmě, kdyby se objevil Hitler znovu v téže formě, věděli bychom co dělat. Problém ale je, že historie nám nedeklaruje budoucnost tak jasně. Každá doba je jiná a na současnost musíme pohlížet s poučením z minulosti.

Hrozba dneška je jiná než v třicátých letech. Nehrozí, že proti sobě budou bojovat velmoci. Katastrofy, které způsobily ve dvacátém století fundamentalistické politické ideologie, jsou už jen vzpomínkami.

Avšak svět je daleko více provázán než kdy předtím. Trhy akcií a ekonomiky padají a klesají společně. Důvěra je klíčem k prosperitě. Nedůvěra a nestabilita se šíří jako nákaza. Tak lidé touží po stabilitě a po pořádku.

Hrozbou je chaos. A chaos pochází ze dvou zdrojů. Od tyranských režimů se zbraněmi hromadného ničení a od extremních teroristických organizací, které zastávají zvrácenou a falešnou formu islámu.

Vím, že existují některé země, anebo organizace v některých zemích, které šíří zbraně hromadného ničení a obchodují s nimi, zejména s jadernou technologií.

Vím, že existuje několik zemí, zejména diktatury, které se zoufale snaží získat zbraně hromadného ničení. Některé tyto země jsou už velmi blízko získání jaderných zbraní. Tato činnost roste.

Víme, že ve většině zemí světa nyní fungují teroristické organizace. Jen za poslední dva roky utrpělo 20 zemí světa teroristické útoky, při nich zahynuly tisíce lidí.

Cílem terorismu je vytvořit teror, hrůzu. Vyvolat nenávist ve společnosti, rozdělit ji, vytvořit podmínky, které by pak vedly k dalšímu terorismu.

V mnoha částech světa otravuje terorismus možnost mírového narovnání: na Blízkém východě, v Kašmíru, v Čečensku, v Africe.

Teroristické organizace i diktátorské režimy mají sice rozdílné motivy a rozdílný původ, ale sdílejí jeden společný názor: nenávidí svobodu, demokracii a snášenlivost, charakteristiky našeho způsobu života.

Je pravda, že souvislost mezi diktaturami a teroristickými organizacemi je doposud malá. Ale spojení se posiluje.

A jejich spojení je podle mého názoru skutečně velkým nebezpečím.

Na útoku z 11. září nebylo šokující, že bylo usmrceno 3000 osob, ale to, že kdyby teroristé mohli, usmrtili by 30 000, nebo 300 000 osob.

11. září změnil psychologii Ameriky. Měl změnit psychologii světa. Samozřejmě, že Irák není jedinou součástí této hrozby. Avšak je zkouškou toho, zda bereme tuto hrozbu vážně.

Tváří v tvář této hrozbě by se svět měl sjednotit. Ohniskem měla být OSN, ohniskem diplomacie i činů. To říká rezoluce 1441. To bylo dohodnuto. Argumentuji, že porušit tuto dohodu nyní poškodí OSN daleko víc než cokoliv jiného.

Upadnout zpět do chabosti posledních 12 let, hovořit, ale nejednat, vydávat prohlášení, ale nevynucovat je, spojovat silná slova se slabými úmysly - to je horší než mlčet.

Až se totiž hrozba vrátí odjinud než z Iráku, kdo nás bude brát vážně? Jakou cenu má naše důvěryhodnost pro každého dalšího tyrana? Není divu, že Japonsko a Jižní Korea, které sousedí se Severní Koreou, vydaly tak silná prohlášení podpory.

(...) Mezi Evropou a Spojenými státy vznikly neshody. Avšak ne mezi celou Evropou - Španělsko, Itálie, Holandsko, Dánsko, Portugalsko - nás silně podpořily. A pokud vezmeme v úvahu, což bychom měli činit, i nové členy EU, které vstoupí příští rok, všech deset z nich nás podpořilo.

Avšak OSN byla ochromena v důsledku tohoto rozdělení. A příčinou tohoto rozdělení je pojem světa, kde existují soupeřící ohniska moci. Spojené státy a jejich spojenci v jednom rohu. Francie, Německo, Rusko a jejich spojenci v jiném rohu. Nemyslím si, že všechny tyto státy si přály tento výsledek. Ale teď mu čelíme.

Jsem přesvědčen, že je taková vize falešná a nesmírně nebezpečná. Vím, proč vzniká. Existuje resentiment vůči převaze USA.

Lidi se bojí amerického unilateralismu. Ptají se: Naslouchají nám a našim problémům Spojené státy? A možná dost dobře nerozumějí, čím, se od 11. září Spojené státy zaobírají. To všechno vím. Ale způsobem, jak tyto problémy vyřešit, není soupeření, ale partnerství. Partneři nejsou služebníci, ale také nejsou soupeři. Evropa měla říci USA jednotným hlasem: Chápeme vaše strategické znepokojení nad terorismem a zbraněmi hromadného ničení a pomůžeme vám tyto problémy odstranit.

(...)

Jsem přesvědčen, že neexistuje žádný jiný důležitý problém, který dokáže svět tak sjednotit, jako pokrok ve věci Izraele a Palestiny. Samozřejmě, že se mnozí stavějí k nedávným prohlášením cynicky. Ale Spojené státy nyní přislíbily, jsem přesvědčen, že autenticky, připravit cestu pro mír, ve spolupráci s OSN.

Všichni nyní podporujeme stát Izrael, uznávaný celým světem, a realistický palestinský stát. A to by mělo být součástí širší globální agendy. Týkající se chudoby a obnovitelného rozvoje. Demokracie a lidských práv. Dobré vlády národům.

Takto by se měl svět sjednotit kolem OSN: Po konfliktu by měla OSN vydat novou rezoluci, poskytující nejen humanitární pomoc, ale i vládu a správu Iráku. To se musí nyní učinit pod řádnou správou OSN.

(...)