Články v IHT a WSJ naproti tomu hodnotí světové události podle toho, co to znamená "pro Američany" a jaký mohou mít ty události význam pro americkou politiku. To, myslím, do určité míry omezuje "uživatelskou přítulnost" těchto listů, protože budu jako Neameričan číst WSJ a IHT jen proto, abych si ověřil, co si myslí Američané, nikoliv jako nezávislý zdroj informací. Pohlížet na svět z nacionalistického, imperiálního hlediska zájmů USA je Neameričanovi poněkud cizí. Zajímavé je, že i když oba americké listy publikují třeba i texty kritické vůči politice prezidenta Bushe, vždycky je to, zdá se, z hlediska toho, "co to znamená pro naši politiku".

Z tohoto hlediska mi připadá zajímavé srovnání článků ze sobotního vydání IHT a FT o zvolení Václava Klause českým prezidentem. Článek v IHT o Klausovi od Iana Fishera z listu New York Times se sice dostal hned na titulní stránku, avšak působí poněkud neseriózním dojem hlavně proto, že se snaží -- jemně sice, ale přece -- předkládané informace zjemňovat a přizpůsobovat danému úhlu pohledu, převládajícímu v tomto listě.

Zaprvé mě docela uráží,že si novinář z "věhlasného" New York Times nedokáže dát dohromady ani přesná fakta: V článku se praví, že Klaus musel rezignovat na funkci premiéra kvůli skandálu týkajícímu se financování jeho strany v roce 1998, (sic!), ve skutečnosti to bylo v roce 1997. A co si má člověk myslet o této formulaci:

"[Klaus] porazil Jana Sokola, 66, filozofa, bývalého disidenta a děkana humanitních věd na Karlově univerzitě, stejně jako i (podtrhl JČ) kandidáta, kterého nabízeli sociální demokraté."

Je to dost nejednoznačné, vyvolává to dojem, že snad byl ještě i nějaký třetí kandidát.

Úhel pohledu z hlediska amerických strategických zájmů se v NYT/IHT projevuje například v této pasáži:

"[Český] prezident je také velitelem ozbrojených sil, což je klíčovým postavením nyní před možným americkým útokem na Irák a v situaci, kdy jsou české chemické jednotky rozmístěny v Kuvajtu. V minulých týdnech se Klaus poněkud rozešel s oficiálním pohledem své strany, Občanských demokratů, a vyjadřuje skepsi ohledně všech vojenských akcí vůči Iráku.

Co se týče Iráku, Česká republika, která dosud byla dlouhodobě jedním z nejvěrnějších přátel USA v tomto regionu, 'možná už nebude takovým spojencem, jakým byla, než byl Klaus zvolen,' konstatoval Tomos (?) Packard, regionální analytik World Markets Research Center."

I další odstavce v článku v NYT se zdají zaujaté, jako by na světě neexistovalo nic jiného než zájmy americké zahraniční politiky:

"Klaus vyjádřil rezervovaný postoj vůči vstupu do Evropské unie, ale všeobecně se očekává, že nakonec členství v EU podpoří. Stejným způsobem se nepředpokládá, že jsou jeho výroky o Iráku klíčové pro dlouhodobý vztah České republiky ke Spojeným státům."

Ve Financial Times se mi článek o Klausově volebním vítězství zdá objektivnější a nestrannější:

"Česká vládní koalice utrpěla [v pátek] vážnou ránu, když byl zvolen prezidentem Václav Klaus, pravicový euroskeptik. Klaus, 61, který byl premiérem až do doby, kdy byl donucen odejít z úřadu v roce 1997 po finančním skandálu, získal 142 z 280 hlasů v horní i dolní komoře.

Jako silný nacionalista a populista bude Klaus pichlavým zákazníkem pro Evropskou unii -- bude usilovat o to, hájit před vstupem [ČR] do EU příští rok [české] národní zájmy."

Stejně jako New York Times cituje i FT Jiřího Peheho, "politického analytika a poradce bývalého prezidenta Havla", avšak jeho citace je ve FT ostřejší:

"Klaus nemá žádné přátele v Bruselu a nemá žádné přátele ve Washingtonu. Staví se velmi skepticky k podpoře Spojených států vůči Iráku. Američané si také pamatují jeho výroky o bombardování Jugoslávie v roce 1999, kdy otevřeně podporoval Miloševiče."

NYT naproti tomu cituje Peheho jen jedním slovem, zmiňuje jen o tom, že Jiří Pehe charakterizoval Klausovo zvolení prezidentem jako "znepokujující".

Některým čtenářům se může zdát neférové, že FT dává tak velký prostor víceméně stranickopolitickým výrokům Jiřího Peheho. V tomto smyslu se zdá být NYT trochu férovější.

Jenže ono je to jinak. Britský tisk má ve zvyku citovat především nejostřejší a nejkontroverznější výroky, aby ostře vyvstala dynamická diskuse. Právě z toho důvodu citoval myslím FT Jiřího Peheho podrobněji. V postoji NYT je nepřijatelná identifikace listu s postojem americké vlády -- nezávislé noviny přece nemají fungovat jako výzkumný institut ministra zahraničí a hodnotit politické události podle toho, zda "je to dobré či není to dobré pro Američany"...

Z tohoto hlediska je, zdá se, zdravé, že Británie už dávno nemá žádné impérium, takže vydavatelé FT nemohou podlehnout pokušení podporovat imperiální politiku své země a mohou publikovat nezávislý a kritický list, který se nepřimyká k žádnému mocenskému společenství.

Docela úsměvné připadají naproti tomu v sobotním IHT i jiné články: list publikoval dlouhou analýzu o tom, s jakým nepřátelstvím se američtí turisté nyní údajně setkávají v Evropě a radí svým americkým čtenářům, zda do Evropy jezdit či nejezdit. Jiným úsměvným článkem je v IHT text s titulkem "Je Amerika monstrum? Tak úplně ne, rozhodl studentský debatní klub v Oxfordu". Článek o čtvrteční debatě v (poněkud snobském) studentském klubu na Oxfordské univerzitě na téma "Jsou Spojené státy v současnosti největší světovou hrozbou míru?" se zmiňuje i o razantnějších antiamerických názorech, které v tomto univerzitním klubu zazněly, ("Spojené státy vytvářejí terorismus svým unilateralismem a arogancí; Bushova doktrína učinila z USA teroristický stát"; "Spojené státy jsou mocné, nebezpečné a expanzionistické"; "Jsme Američané a všichni ostatní mohou jít do pr...."), avšak s úlevou nakonec konstatuje, že hlasování v debatním klubu nakonec skončilo výsledkem 191 ku 151 hlasům ve prospěch Spojených států.

Svým soustředěním na státní zájmy vlastní vlády se line z amerických listů sice zatím jen velmi mírný, přesto však nepříjemný zápach sovětizace.

Přitom však i americké listy citují názory, které zpochybňují Bushovu touhu po válce proti Iráku i racionalizaci, proč má být tato válka správná. Přesto však to většinou všechno působí jako interní analýza amerického ministerstva zahraničí pro domo suo. Určitou výjimkou byl v sobotu v IHT tento článek:

Stephen Lee Myers z listu New York Times v něm v IHT citoval egyptského disidenta Rifaata Saida, "poslance egyptského parlamentu z malé liberální strany, která už dlouhá léta požaduje obnovení ústavních práv,otevřenější volební systém a volnější svobody pro koptické křesťany v Egyptě. Za Gamala Abdela Násira strávil Rifaat Said čtrnáct let ve vězení za to, že vyslovil nahlas slovo 'demokracie¨.

Nyní žije pod neustálou policejní ochranou, protože kritizoval islámské extremisty.

Kdykoliv prezident Bush prohlašuje, že svrhnutím Saddáma Husajna by se mohlo rozšířit po arabském světě sémě demokracie, Said se tomu otevřeně posmívá a vyjmenovává autokratické arabské země, které Spojené státy dlouhodobě podporují jako strategické spojence. Mezi nimi je i Egypt. 'Proč dál podporují Saúdskou Arábii? Proč podporují prince v Qataru? Proč v minulosti podporovaly Saddáma Husajna? Proč se domnívají, že demokracie vytvoří z Egypta ráj?

Mnoho Arabů, politiků i analytiků, pokračuje dále NYT/IHT, je přesvědčeno, že válka v Iráku nepřinese stabilitu, natož demokracii, že násilné svržení irácké diktatury vyvolá zuřivou vlnu antiamerikanismu, zejména mezi fundamentalistickými islámisty. To povede k posílení autoritářských opatření a k potlačení demokratických změn.

Autor článku připomíná, že jen minulý týden rozšířil egyptský parlament drtivou většinou platnost mimořádných zákonů na další tři roky. Tyto zákony zakazují shromažďování občanů na veřejnosti, umožňují, aby mnoho zločinů soudily vojenské soudy a dovolují tajné policii, aby zatýkala, koho uzná za vhodné. V parlamentu v této věci nedošlo k skoro vůbec žádné debatě.