Nikdo se nezmiňuje o létě roku 1940, kdy se zdálo, že Němci okupují i Británii. Nikdo se nezmiňuje o tom, že Churchill zoufale prosil Američany, aby začali jednat a dokonce to vysvětloval z hlediska vlastního amerického zájmu: jestliže nacisté ovládnou Británii a zmocní se britské námořní flotily, vysvětloval Washingtonu, pak bude americká armáda slabší než spojená vojenská moc Osy.

Nikdo se dnes nezmiňuje ani o tom, že americký velvyslanec v Londýně Joseph Kennedy opakovaně varoval Brity, že je jejich další odpor proti německým nacistům marný, naléhal na Churchilla, aby uzavřel s Hitlerem dohodu, a opakovaně informoval Bílý dům, že je britský premiér opilec a nebezpečný fantasta.

Ani se nikdo nezmiňuje o tom, že když Franklin Roosevelt položil základy toho, co se od roku 1942 mělo stát rozhodnou americkou intervencí do osudu Evropy, musel to dělat téměř potají, skrýval to před nepřátelskou americkou veřejností. Nikdo se nezmiňuje o tom, že Churchill přivítal zprávu o Rooseveltově znovuzvolení prezidentem v listopadu 1940 "s nepopsatelným ulehčením".

Dnešní dominantní americký příběh zjednodušuje a nesprávně interpretuje vztahy mezi Evropou a Amerikou. Některé tyto interpretace jsou zkreslovány záměrně. To znepokojuje mnoho starých studenoválečníků - včetně Laurence Eagleburgera, který byl krátce za George Bushe staršího americkým ministrem zahraničí.

"Chci, aby Spojené státy naslouchaly tomu, co jim má například co říct takový ministr zahraničí České republiky," řekl Eagleburger nedávno tomuto britskému reportérovi. "Ale to se už teď v Americe dít nebude."

Přesně totéž se děje ve vojenské sféře. Donald Rumsfeld přišel na americké ministerstvo obrany s příslibem radikální "transformace", integrace. Čtyři různá tradiční křídla americké armády se mezi sebou přestanou přít. Jejich technologie bude integrována. Jejich letadla budou bez pilotů. Všichni hovoří o tom, jak obrovskou moc budou Spojené státy "promítat do zahraničí". "Škoda, že se tato válka bude vést teď," řekl britskému reportérovi jeden poradce v Pentagonu. "Je to o dva až tři roky příliš brzo. V letech 2006 - 2007, to bychom jim teprve ukázali."

Nemějte iluze. Tento hypermoderní nový svět už vzniká. A bez ohledu na to, jak žádoucí mohou být spojenci politicky, z vojenského hlediska pro ně není žádná role. My ostatní s touto "transformací" neudržíme krok. Nechceme na to vydat peníze. Nemáme příslušnou vizi. Naše armády to prostě nezvládnou. Nebudeme "zintegrováni". Jak řekl jeden Rumsfeldův poradce: "Nastane brzo doba, kdy nejenže bude přítomnost spojenců na bojišti k ničemu, ale bude vyloženě nebezpečná. Budou překážet." A dodal: "Existuje samozřejmě jediná výjimka: Izrael."

Takže se připravte: končí éra, která začala v roce 1945. Už se nebudou dělat věci tak, jako dosud.

A Bush není primitivní kovboj, obklopený pitomci. "Neinterpretujte špatně jazyk, kterého používají naši vedoucí představitelé," žádal úpěnlivě Eagleburger. "Neumíme rozlišovat nuance. Možná prostě jsme národ, který nerozlišuje nuance."

Evropanům však nyní při jejich antiamerikanismu také chybějí nuance.

To, co se nyní děje v Německu - v národě, který se osvobozuje od dlouhých desetiletí nuceného rozdělené a nuceného mlčení v mezinárodních a vojenských otázkách - je poslední etapa dlouhé, více než padesát let trvající normalizace, poevropšťování Německa. A v první řadě je to zásluha Spojených států.