Nemoci zpravidla začínají mnohem dříve, než se projeví. Dnes už nikdo nepochybuje, že proces, který se odehrává v ČSSD, je krize. Jestliže snad někteří novináři v lednu spekulovali, že byla vyvolána snahou "zemanovců" recyklovat jakéhosi důchodce z Vysočiny, pak dnes je snad každému zřejmé, že neselhává jen hledání nepřehlédnutelné politické osobnosti uvnitř ČSSD. Strana totiž především přestává být stranou, tedy částí spektra, přestává být přesvědčivě sociální a o demokratičnosti lze mít pochybnosti nejen s ohledem na současnou praxi, ale zvláště při nahlédnutí do návrhu připravovaných změn ve stanovách.

Dříve se zvolna vyvíjející nečitelnost a politická beztvarost se projevila už dodatky k "opoziční smlouvě", mnohem výrazněji pak utvořením koalice nejen s pravostředovými lidovci, ale i fundamentalisticky pravicovou Unií svobody. Její současný předseda Mareš vyhrožuje odchodem z vlády, jakmile by ČSSD začala provádět sociálně demokratickou politiku. To však, zdá se, nehrozí, neboť podíl na vládě je víc než program. Jestliže si uvažovaný prezidentský kandidát Richard Falbr stěžoval, že sociální demokracie vykrádá pravicové programy, zřejmě tím neměl na mysli jen tu současnou českou. Touto cestou se sociálně demokratické strany již dříve vydaly v mnohých zemích Západní Evropy a lze se jen dohadovat, zda volební neúspěchy v posledních letech jsou důsledkem nedůslednosti v této politice, nebo naopak jejího důsledného uplatňování.

Kořeny krize sahají do zahraničí a dvacet, třicet let zpět. To, oč sociální demokracie po desetiletí usilovaly, se totiž naplnilo a evropská levice ztratila nejen tradičního motivovaného voliče, ale i iniciativu při hledání řešení nových celospolečenských problémů, nových výzev. Začalo se sázet na taktiku volebních stran s kampaní zaměřenou na emoce, bez opory ve stranických aktivistech. Cíl se levici ztratil a kompas pozbyl smyslu. Cílem přestalo být uskutečňování programu, ale vítězství ve volbách.

Je zbytečné poukazovat na to, že pravice také nemá program. Pravice ho nepotřebuje, vystačí s obranou před levicí a s předvolební mobilizací. Kompas byl nahrazen moderním radarem, který umožní vyhýbat se rizikům. Bezprogramovost nutně mění atmosféru ve straně. Členové - aktivisté nemohou přehlédnout, že jsou zbyteční, ostatně část vedení jim to dává dostatečně najevo. Od členů se pouze očekává, že nebudou překážet znovuzvolení osvědčených a v lobbyistických bojích zocelených lídrů. Je zbytečné poukazovat, že pravicové strany také nemají masovou základnu. Pravicové strany ji nepotřebují. Mají média a oporu v subjektech hospodářsky vlivných včetně zahraničních. Vedení strany se nezatěžuje komunikací se členy, jejichž úbytek léta nikoho nevzrušuje. Beztak odcházejí hlavně ti, kteří se pohybují vlastní silou a ze své vůle. Takových zvláště netřeba.

Situace dospěla tak daleko, že nový předseda nepokládá za nutné komunikovat ani s vlastním poslaneckým klubem. Nenamáhal se tím ani v minulém volebním období. Tehdy to zřejmě nikomu příliš nescházelo. Není snad nutné mít odbornou průpravu ke zjištění, že mluví-li, nekomunikuje, ale řeční. Hovoří, ale nenaslouchá. To, co se děje mimo jeho hlavu, se mu nejeví tak důležité jako vlastní myšlenky. Moje skepse k jeho způsobilosti stranu stmelovat se po letech zřejmě ukázala oprávněnou. Moje obava, zda tento nový styl nepovede logicky spíše k rozkladu, se ukázala naneštěstí rovněž oprávněnou.

Bylo by absurdní současný stav připisovat osobě předsedy Vladimíra Špidly. Nikoli, jeho volba sama byla příznakem krize. Nebyl zvolen jako nositel nejlepší koncepce mezi několika srovnatelnými soutěžiteli, ani jako příslib přílivu nové energie, ani jako osvědčený arbitr schopný analyzovat a rozřešit spory, ani jako maják v rozbouřených vodách, ale jako jediný kandidát, který neměl konkurence v umění nikomu příliš nevadit, jako uživatel zvlášť citlivého radaru, který mu velí nic nerozhodnout a tím se vyhnout nevraživosti, hrnout problémy před sebou, přidávat se na vítěznou stranu a myslet na vlastní přežití (tedy nikoli jak tvrdí v Právu 15.2.: "Myslím na soc.dem. a málo si chráním kůži", ale právě naopak).

Dnes Špidla v čele strany vadí všem kromě těch, které těší jeho znemožnění. Není mužem do nepohody, naopak nepohodu vytváří. Muž, který v hlavním štábu dobře přitakával vrchnímu veliteli, nemusí být ideálním vrchním velitelem. Dnes se v plné nahotě ukazuje, jak nesmyslné byly teze o údajném blahodárném novém politickém stylu, vyznačujícím se kultivovanou slušností, neboť prý nastává jiná doba, jakási doba dolaďování správného kurzu v ustáleném světě nanejvýš s potřebou drobných pohybů kormidlem. Představa, že vstupem do EU se konflikty vyřeší a nebude třeba velkých koncepcí a velkých osobností, je jasně chybná. Jestli dnes velké osobnosti s jasnými cíli nejsou k dispozici, o to víc jich bude třeba v budoucnosti, až se neřešené problémy nahromadí a konflikty vyhrotí.

Nevstupujeme do idylického období charakterizovaného jako konec dějin, budeme rádi, nedožijeme-li se apokalyptického konce civilizace, horšího než jaký předpovídal Huxley.

Volba nikomu nevadícího bezbarvého kandidáta jako jediného z kandidujících sama o sobě je příznakem vážné krize a rodící se manifestačnost v zákoutích sekretariátů dohodnuté nové volby dosavadního předsedy začíná připomínat ixtý sjezd KSČ, včetně skomírající zvadlosti podstatné části delegátů, kteří byli vybráni právě proto, že je na ně spolehnutí, že nic nevymyslí.

V živé politické straně musí být víc než jedna myšlenka, víc než jedna osobnost a demokratické prostředí.

To nezačalo chybět při volbě prezidenta, kdy se krize stala nepřehlédnutelnou. V této souvislosti zvláště jasně vynikne ověřitelná skutečnost, že to byl Zeman, kdo stranu sjednocoval svojí neformální autoritou a že je to Špidla, kdo stranu rozložil, neformální autority postrádaje. O to větší je starost o vyčistění strany od možné mocenské konkurence. Strana takto akčně jednotná se začíná podobat předlistopadové KSČ. V takové politické straně se myšlenky nerodí, taková strana vykazuje normalizační sterilitu.

Začít s obnovou je třeba analýzou- na čí straně strana stojí nebo chce stát, jaké nebo čí zájmy chce hájit. Chce-li být "nestranná", nevstupovat do konfliktů, nebýt na žádné straně, bude se jevit jako rozplizlá. Vytvářet nečitelné a z hlediska směrování k cíli nutně nefunkční koalice znamená ztrácet víru v to, že jde o "stranu", útvar, který někomu straní. Jen z hlediska pouhé strategie je třeba připomenout jeden z četných bonmotů Miloše Zemana: "Jezdí se buď vlevo nebo vpravo, středem se pouze předjíždí." (Bon mot = dobré slovo). Zemana bylo třeba odstranit ne pro některé jeho chyby, ale pro jeho rozměry. Přečníval.

Strana potřebuje program. Ani ne tak na papíře jako v realizaci. Čím chce imponovat voličům? Novými tvářemi, které vídají přes deset let? Program nikoli jako seznam tezí, ale program jako autentické úsilí. Poučit se je třeba v zahraničí- jak tam se řeší problémy, jak tam se diferencuje politická sféra.

Je nutno pečovat o demokracii. Demokratickou ústavou strany jsou stanovy. Stanovy ČSSD jsou dnes ze všech parlamentních stran nejméně demokratické. A šroub se má na sjezdu dál utahovat.

Je třeba najít vhodnou osobnost, či spíše osobnosti do čela strany. Ovšem osobnosti s kompasem, znajícími cíl a hledajícími cesty.