Bezpochyby jde o postoje, které nikdo z účastníků tohoto sporu, prezident Bush, Tony Blair či prezident Chirac nezamýšleli. Vzniká dojem, že to, jak využívá prezident Chirac NATO k blokování amerických rozhodnutí je důsledkem skutečnosti, že je nyní hnán z jedné pozice do další způsobem, jímž to nikdy nezamýšlel; stejně tak, jak je možné vysledovat v trpkých odsudcích Německa a Francie od Donalda Rumsfelda pocit americké vlády, že podcenila míru opozice svých spojenců vůči americkým plánům a nyní si neví rady, jak si se vzniklou situací poradit.

Ať už je tomu jakkoliv, je jasné, že Západ je v otázce útoku proti Iráku hluboce nejednotný. Poprvé v historii NATO vetovaly tři jeho členské země, Francie, Německo a Belgie - návrh, předložený jeho radě. Symbolický význam tohoto veta je obrovský. Stejně velký symbolický význam má i pohled na čelné členy německé a americké vlády, jak si o víkendu vyměňují nadávky. Doposud bylo Německo v Evropě nejvěrnějším spojencem USA.

Dojde-li k obdobným neshodám v pátek, až přednese svou novou zprávu Radě bezpečnosti OSN Hans Blix, rozkol v NATO se znásobí desetkrát. Už nyní hovoří politikové, včetně pravičáků ve Washingtonu, o tom, že je NATO v moderním světě už irelevantní, že je to aliance, jíž se v budoucnosti Spojené státy už nemusejí zabývat. Dlouho zjevně nemusí trvat, než se začne totéž říkat o OSN.

To se ale nesmí stát, míní britský list. Jednoty je zapotřebí nejen k tomu, aby bylo možno udržet tlak na Saddáma Husajna, ale i pro spolupráci na řešení dalších konfliktů v budoucnosti. Všechny strany nynějšího sporu by od něho měly ustoupit a dát si čas zaujmout nové postoje. Zbrojní inspektoři by měli dostat další čas na inspekce. Měla by stačit nová rezoluce, která by jen určila další datum - pro další rozhodování - důležité je, že ta rezoluce musí být jednomyslná.

V dlouhodobější perspektivě by se mělo zřejmě uvažovat nad budoucností NATO a měly by se změnit procedury Rady bezpečnosti OSN. Ani NATO, ani OSN už totiž zjevně nejsou efektivním nástrojem pro vyvažování soupeřících zájmů po ukončení studené války, kdy už nejsou konflikty zmrazeny v studenoválečné konfrontaci. Avšak zničit OSN by bylo šílenstvím. To nemůže chtít ani Francie, ani to nemohou chtít Spojené státy. Svět se přece shoduje, že je zapotřebí bojovat proti terorismu, i když nutně nikoliv o tom jak.