7. 2. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
7. 2. 2003

Meze a rizika subjekt-objektového nazírání skutečnosti

Jsem ten který jsem.

Za většinou problémů dnešního globalizujícího se světa stojí, myslím, náš převládající způsob přemýšlení o něm.

Je sice nespornou pravdou, že nám tento způsob myšlení umožnil nebývalý technologický rozvoj a nesmírně usnadnil život, avšak nic z toho nás nijak výrazněji psychologicky neovlivnilo. Kdybychom měli možnost provádět srovnávací anketu, jak spokojeně žili evropané např. v době hrazených keltských osídlení a jak dnes, asi bychom dostali podobný obraz, ačkoliv průměrná délka života je nyní možná až dvakrát delši, o zdravotní péči, výživě, komfortu a mnoha dalších věcech ani nemluvě.

Tato úvaha navazuje na článek "Proč jsme ztratili schopnost sebereflexe" z BL z 3.2. ZDE , rozvíjí myšlenky v něm uvedené a nabízí trochu jiný pohled na tuto problematiku.

A psychologický faktor je velmi důležitý, protože není-li vyjasněn ten, tak naše technika, dávající též nebývalé možnosti destrukci, se stává nebezpečnou hračkou v rukou nevyzrálých lidí. Bude proto žádoucí zamyslet se hlouběji nad současným pojetím dnešní zpolarizované skutečnosti, na jednom jejímž polu je rozlehlý a nevlídný vnější svět a na polu druhém osamocené nepatrné a tím vším frustrované ego, které si myslí, že jeho úkolem na tomto světě je usilovat o svou seberealizaci až do posledního dechu.

Nejsem sice vzdělán v oboru klasické a moderni filosofie, vidím však, hlavně ze současného dění na mezinárodní politické scéně, jak hluboce jsme de facto podlehnuli modelu subjekt-objektovému nazírání a dokonce, že toto pojetí adorujeme víc, než kdykoliv dřív.

Doba na nás přímo křičí: "Bud' úspěšný a lepší než ostatní ! Snaž se prosadit !" a nejdůležitějším ze všeho je dnes mít tzv. zdravé sebevědomí (což ovšem znamená myslit si o sobě a svých schopnostech pokud možno co nejvíc).

A to i přesto, že i samotná dnešní věda absolutizaci modelu, ve kterém jsou objekt a subjekt nezávislé, odmítá, čímž překvapivě potvrzuje myšlenku blízkou jednomu z nejstarších náboženství, jehož základy položil před asi 2500 lety ve starověké Indii Buddha.

Oddělení toho, který vnímá od toho, co je vnímáno je pouhá představa, rozumu, myšlenkový koncept, jenž má svůj smysl při zkoumání věcí nepříliš odlehlých od přímého vnímání.

Z hlediska neurofyziologie je v této představě skrytý spor. V intencích subjekt objektového nazírání lze objekt neurofyziologie, kterým je mozek, pokládat za schránu v níž sídlí subjekt. Co to pak ale ten subjekt je ? Odečteme-li vše hmotné, které je objektem, nezůstane nám nic, snad až na představu duše, kterou ovšem musíme odmítnout jako nevědeckou.

Podle výzkumu neurofyziologie má vše co zažíváme a cítíme prokazatelný vliv na strukturu mozku.

Abych nepopudil nějakého odborníka z této branže, prosím předem o shovívavost, najde-li nějaké nedostatky v tom, co ted' uvedu o předmětu jejich bádání. Populárně naučný článek, z nějž je následující velmi stručný výtah, jsem četl asi před rokem.

Mozek se skládá asi ze 2 miliard nervových buněk, neuronů. Každý z těchto neuronů je prostřednictvým spojeni,synapsí, propojen s tisíci dalších neuronů. A v průběhu procesu učení se nastavují hodnoty propustností bilionů synaptickych spojů. Množina těchto hodnot pak koduje obraz světa, jenž tímto zp;sobem vyvstává před našim vnitřním zrakem.

A zdaleka nejen to. Vše, co jsme kdy zažili, co víme a o čemž jsme přemýšle- li vytváří tak prizma, které rozhodujícím způsobem ovlivnuje naše vnímání a rozhoduje i o našich poznávacích preferencích - čemu budeme věnovat pozornost a naopak - jde svým způsobem o jakousi tyranii neurofyziologické povahy.

Zamyslíme-li se nad tímto zjištěním, dojdeme k překvapujícím důsledkům. Mezi skutečností na jedné straně a jejím vnímáním na straně druhé existuje zpětná vazba. Vedle tvrzení, že skutečnost vytváří vnímání, musíme připustit, že i vnímání této skutečnosti ji pak v jistém slova smyslu dotváří ! Jinými slovy: o skutečnosti a jejím vnímání nelze mluvit odděleně a proto spoluvytvářejí jednu transcendentni skutečnost, pro kterou platí jakási analogie kvantověmechanického Heisenbergova principu neurčitosti: Čím odlehlejšími věcmi se zabýváme, tím mlhavější soudy o nich můžeme vyslovovat. Proč ?

Pokud se odlehlost námi zkoumané skutečnosti (vznik života, velký třesk) řádově přiblíží odlehlosti samotných neurofyziologických procesů, prostřednictvím kterých si o ní činíme představy, obojí zákonitě začne splývat v jedno universum, poněvadž přestává platit aproximace spočívající v předpokladu nezávislosti pozorovatele na pozorovaném.

Podobně tak je i velikost předmětů pozorovatelných pod mikroskopem limitována vlnovou délkou viditelného světla.

Současný způsob přemýšlení o vesmíru, o životě i o nás samotných je nesmírně deprimující. Věda přece jasně ukázala, že všechna náboženství patří do říše báchorek a že celý vesmír je děsivá absurdní prázdnota. Život povstal z hmoty jen díky velké náhodě a člověk sám de facto v neznamená víc než ten nejprimitivnější červ. Vše se jednou stejně rozplyne v nicotě a celé bytí se tak venkoncem jeví jako obzvlášt zlomyslný vtip, který však nemá na svědomí nikdo. Toto rozčarování stejně jako každé hnutí mysli zpětně ovlivnuje vnímání a kontaminuje jej pocity beznaděje a hlubokého existenciálního smutku, což má ten vedlejší neblahý důsledek, že většina z nás pak rezignuje a soustředí se jen na sebe a své zájmy, které jsou často v protikladu se zájmy ostatních. A toto se pak přenáší i na chování celých národů.

Avšak této tyranie rozumu a intelektu se lze vyvarovat. Stačí jen důsledně odmítnout nejen koncept polarizace světa na subjekt a objekt, ale i všechny další myšlenkové koncepty a odkázat je jen do oblasti mechanického uvažování, kde mají svou omezenou platnost. Dojde tak k dekontaminaci nejen nás, ale i tzv. okolního světa, který je však nedílnou části nás samotných.

Úplně nejpřirozenějším pohledem na skutečnost je pohled bez myšlenko- vých konceptů. Svět je prostě tak komplikovanou živou bytostí, že musí sám sebe prožívat v nesčetných miliardách existencí.

Naše identita tak netkví v sebestředném "já" frustrovaném nevyhnutelnosti pádu do údajné nicoty, z niž povstalo, ale v něčem nepopsatelně hlubším, v něčem, co je nezměrné a nedělitelné, v něčem co je nade vším, co si jen můžeme představit. V něčem které je jediným skutečným atomem a pro které náš jazyk nemá a nemůže mít jméno, poněvadž pro toto něco, které je zároven vším, neexistuje žádný protiklad v jednotlivostech, které jsme z něj vyčlenili myšlením.

Zde nastíněný zpúsob vnímání bez předsudků není ničím novým. Jak již bylo řečeno, má blízko k buddhismu. Liší se od něj v tom, že se nezabývá představou o převtělování, což jej činí přístupnějším modernímu racionálně uvažujícímu člověku, pro nějž jsou všechna dogmata zavánějící "duchařinou" těžko stravitelná. Jedním z jeho význačných představitelů byl indický duchovní učitel Jiddu Krishnamurti, který zemřel v roce 1986. Tento originální myslitel odmítající každou autoritu si předsevzal velice těžký úkol: vést své posluchače k autentickému prožívání skutečnosti jen pomoci logického myšlení.

Viz např. ZDE

Krátce už jen na závěr:

Pokud se mezi čtenáři této statě našel nějaký vytrvalec, který dočetl až sem, který se jí cítí být osloven a který by se chtěl vydat touto cestou poznání, je třeba aby se mu dostalo varování. Byt' by se jakkoliv ztotožnoval s tím co je zde napsáno, je nutné aby si z toho neučinil jen další koncept a uložil ho ad acta do svého vědomí mezi ostatní koncepty. Stejně jako každé duchovní učení i toto vyžaduje, aby adept o něm neustále přemítal. Jen tak lze snad postupně odstranit zničující tyranii mozku, kdy myšlení kopíruje stále stejný vzorec daný propojením synapsí v mozku.

Osvobození se od tohoto uvažování v kruhu je však záležitostostí dokonalého porozuměni sobě samému, nikoliv chtění, které je vlastně jen dalším přetrvávajícím podvědomém lpěním na rozdělení světa na ego a zbytek.

                 
Obsah vydání       7. 2. 2003
7. 2. 2003 Jak Blaira nazvali v televizi "poslancem za Texas"
6. 2. 2003 Severní Korea si vyhrazuje proti USA právo prvního, preventivního jaderného úderu
6. 2. 2003 Irák odmítl Powellův projev
7. 2. 2003 Pophvězda mezi Al-Kajdou a Saddámem Tomáš  Linhart
7. 2. 2003 Kanadský lékař ví, že Irák není dosti silný, aby vedl válku Miloš  Kaláb
7. 2. 2003 Divize Galizien -- aneb A kolik je tobě, chlapče? Jaroslav  Pour
6. 2. 2003 Ministryně zdravotnictví šíří nepřesnosti Pavol  Mazan
7. 2. 2003 Karel Gott prezidentem? Vojtěch  Klimt
7. 2. 2003 Nekompetentní a bulvární Monitor Jana Paula Alexander  Gjurič
7. 2. 2003 Monitor Jana Paula: Vyjádření k dopisu pana Gjuriče Jan  Paul
7. 2. 2003 V čím zájmu pracuje ekologické sdružení Arnika? Štěpán  Kotrba
7. 2. 2003 Meze a rizika subjekt-objektového nazírání skutečnosti Petr  Vařeka
7. 2. 2003 Stíhání v Lichtenštejnsku v kauze Astrona zastaveno
7. 2. 2003 Monitor Jana Paula: Několik poznámek ke Kulturnímu monitoru Štěpána Kotrby Jan  Paul
7. 2. 2003 Polemika s polemikou aneb Jan van Paul ležící spící Štěpán  Kotrba
5. 2. 2003 Colin Powell: "Saddám nesmí dostat ani pár dalších měsíců"
6. 2. 2003 Ohrozil Havlův podpis pod "dopisem osmi" společnou zahraniční politiku EU? Jan  Čulík
6. 2. 2003 Dostali jste to, co si zasloužíte Ondřej  Čapek
6. 2. 2003 Odpověď na pět otázek Jan  Friedlaender
6. 2. 2003 Hluboce se stydím za Václava Havla Petr  Cironis
6. 2. 2003 Okázalá servilita vůči Americe Jindra  Vavruška
6. 2. 2003 Havlův podpis, bobos a zahraniční politika Štěpán  Kotrba
6. 2. 2003 Fisk: Nezmiňujte se Powellovi o válce v Afghánistánu
5. 2. 2003 Česká spořitelna má své klienty ráda Radek  Mokrý
7. 2. 2003 Včera, dnes a zítra
5. 2. 2003 Pošta redakci
4. 2. 2003 Hospodaření OSBL za leden 2003 Jaroslav  Štemberk
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
9. 2. 2003 Irák: Tony Blair ohrožuje své politické postavení   
9. 2. 2003 Významné výroky Donalda Rumsfelda   
8. 2. 2003 Povede pokles Blairovy popularity kvůli válce v Iráku k porážce labouristů ve Skotsku? Jan  Čulík
8. 2. 2003 Svrhnout Saddáma Husajna je možno mnoha jinými způsoby než válkou   
8. 2. 2003 Evropská unie nechce monopoly: Pfizera vyšetřuje Evropská komise, jeho akcie klesají Radek  Mokrý
7. 2. 2003 Nekompetentní a bulvární Monitor Jana Paula Alexander  Gjurič
7. 2. 2003 Meze a rizika subjekt-objektového nazírání skutečnosti Petr  Vařeka
7. 2. 2003 Monitor Jana Paula: Několik poznámek ke Kulturnímu monitoru Štěpána Kotrby Jan  Paul
7. 2. 2003 Monitor Jana Paula: Vyjádření k dopisu pana Gjuriče Jan  Paul
7. 2. 2003 Polemika s polemikou aneb Jan van Paul ležící spící Štěpán  Kotrba
7. 2. 2003 Jak Blaira nazvali v televizi "poslancem za Texas"   
6. 2. 2003 Severní Korea si vyhrazuje proti USA právo prvního, preventivního jaderného úderu   
6. 2. 2003 Ministryně zdravotnictví šíří nepřesnosti Pavol  Mazan
6. 2. 2003 Havlův podpis, bobos a zahraniční politika Štěpán  Kotrba
6. 2. 2003 Nejdůležitějšími body Bushova rozpočtu jsou snižování daní a výdaje na armádu Miloš  Kaláb