Mezi oběma Kubami je hluboký příkop vzájemné nenávisti a zákopy studené války oddělují také vlády v Praze a Havaně. Kdysi čilé obchodní, kulturní a turistické styky téměř zanikly a úřady velvyslanců zůstávají neobsazeny. Mezi námi a Kubou doznívá studená válka "tábora míru a socialismu" s demokratickou aliancí ještě 13 let po rozpadu sovětského impéria.

Současně se změnou základní politické orientace jsme přešli z tábora, kdysi podporujícího Castrův režim, na stranu jeho zavilých odpůrců. Prokázali jsme tak upřímnost spojenectví s USA a jednoznačně odmítavé ideologické stanovisko ke zřízení, které je demokracii v euroatlantickém pojetí velmi vzdáleno. Z hospodářského hlediska je změna naší orientace pro obě strany v podstatě bezvýznamná. Zdá se mi však v uplatněném rozsahu nadbytečná, protože mezi oběma zeměmi nejsou žádné historické ani aktuální věcné spory a navíc naše vlastní zkušenost ukazuje, že hospodářská a kulturní výměna mezi státy s rozdílnými politickými režimy je velmi účinným způsobem nahlodávání monolitní struktury totalitního režimu. Přiměřenost udržování studenoválečného vztahu ostatně zpochybňuje také naše poklidné soužití s jinými zeměmi, jejichž režimy nemají s demokracií v našem pojetí nic společného.

Dále nepovažuji za správné poměřovat poměry na Kubě našimi evropskými hledisky. President Havel v projevu na Mezinárodní floridské universitě v Miami dne 23. srpna 2002 vyjádřil solidaritu s Kubánci, kteří buď nemohou žít ve své vlasti nebo ji volně navštěvovat a s těmi, kteří jsou nuceni žít ve své vlasti v podmínkách ustavičného strachu, nebo ji nemohou opustit se zaručeným právem návratu. Zdůraznil obzvláštní sílu tohoto pocitu solidarity, způsobenou vlastní zkušeností s diktaturou komunistického typu a vděčností za kdysi přijaté projevy solidarity občanů svobodnějších zemí s naším disentem. Proti obsahu projevu by nebylo možno nic namítat, pokud by se týkal libovolné země v naší kulturní oblasti. Vztažen ke zcela odlišným poměrům míří místy do prázdna. Znaková shoda jevů totiž neznamená vždy jejich totožnost. Příčinou exilu v našem případě bylo vždy porobení země cizí mocností ( byť v případě r.1948 ve skryté formě) a násilí, vnesené zvenčí. Diktátorský režim vždy nastoupil po demokracii.

Odpor proti diktatuře byl spojen s odporem proti velmocenskému, popř. národnímu útlaku. Žádný nedemokratický režim u nás nebyl životaschopný bez vnější opory. Ke všemu žijeme v oblasti, v které je parlamentní demokracie převažujícím způsobem vládnutí. K našim zvláštnostem patří oslabení pocitů vlastenectví, způsobené odnárodňovací výchovou za panování obou po sobě jdoucích diktatur.

V případě Kuby je situace odlišná. V Jižní Americe se demokracie evropského typu v podstatě nevyskytují a s občanskými právy a hodnotou lidského života si tam příliš hlavu nelámou. Castrova diktatura je humánnější než většina jihoamerických "plukovnických režimů".

Má například nejnižší procento negramotných v celé Jižní Americe a patrně nejdostupnější zdravotní a sociální péči o široké vrstvy obyvatelstva. Castrovi povstalci vojensky porazili diktaturu Fulgencia Batisty navzdory materielní převaze vládních vojsk mimo jiné také proto, že byla vasalem zahraniční velmoci a ztratila oporu národa.

Fidel Castro je stále ještě pro mnoho, či možná většinu Kubánců symbolem národní nezávislosti, pokračovatelem odkazu Martího. Kubánci mají vlastenecký vztah ke svému národu a přitom jsou z historických příčin "anti-yankee". První vlnou emigrantů po pádu Havany byli nositelé Batistovy diktatury. Nelze je srovnávat s politickými exulanty, kteří od nás odešli na počátku první a druhé světové války, po únoru 1948 či srpnu 1968, neboť sami měli k demokracii a úctě k lidským právům hodně daleko a sloužili více svým zámořským chlebodárcům než vlastnímu národu.

Na rozdíl od evropských komunistických diktatur režim Fidela Castra vykázal obdivuhodnou životaschopnost v uplynulých deseti letech, kdy se musel vyrovnat se ztrátou ekonomické podpory sovětského bloku. Osobně Fidel Castro je uznávanou autoritou zemí třetího světa a nepochybně jeho charisma stále působí na mnoho Kubánců.

Je ostatně otázka, jak by se tento režim dále vyvíjel, kdyby nedošlo k tragickému nedorozumění se Spojenými státy, které setrvaly v postavení opory Batistova režimu. Země žije vlastně od r.1958 ve stavu studené války, zostřené občasnými teroristickými činy ze strany floridské emigrace. Snaha najít mezinárodní protiváhu proti tlaku Spojených států byla příčinou náhlého a zřejmě účelového přerodu odchovance jezuitského semináře Castra v horlivého marxistu, se všemi nepříjemnými důsledky z toho plynoucími.

Rozpad sovětského impéria prohloubil izolaci Kuby, zahnal zemi do podmínek, připomínajících "válečný komunismus", nepříznivých pro případnou demokratizaci. Konfrontační politika USA tak paradoxně přispívá k prohloubení záporných rysů poměrů současné Kuby.

Tragické na celé věci je to, že střet, který se odehrál mezi dvěma mocenskými skupinami uvnitř země před více než čtyřiceti lety, a následně mezi revoluční Kubou a jejím mocným sousedem, určuje dosavadní ráz mezinárodních vztahů a také vztahy mezi kubánskou diasporou a domovinou. Jako by svět mezitím neurazil kus cesty dále, jako by se během té doby neosvědčil helsinský proces mírového sbližování zemí s rozdílným zřízením, jako by nedošlo k střídání generací.

Přitom by ukončení studené války na tomto posledním bojišti učinilo svět opět o něco příjemnějším místem k životu. Nic proti pozvání Oswalda Payá Sardinase, ale souběžné oteplení vztahů s Kubou by bylo výrazem vyvážené zahraniční politiky. Není naším vesmírným posláním být rozhodčím ve vnitřních sporech vzdálené Kuby.